Probuzení

Autorka: Katiusha

Kapitola pátá –  Touha

Donutil jsem se odejít. Ne proto, že to zírání na ně bylo krajně neslušné, ale proto, že jsem se strašně bál, aby se některá z nich nevzbudila a nenačapala mě. Tohle bylo tak zvláštní. Nikdy jsem na lidech neviděl nic zajímavého, lépe řečeno – dodnes. Zabrán do úvah jsem došel  do obýváku a zahleděl se do tmy. Z mé melancholie mě vzbudily až kroky. Zaslechl jsem, jak někdo vešel do kuchyně a neúspěšně se snažil něco najít, podle vůně to byla Kate.  Najednou jsem se přistihl, jak sám mířím do kuchyně a neslyšně otvírám skříňku.

„Hledáš tohle?“ zeptal jsem se a natáhl ruku směrem k postavě přede mnou. Celá ztuhla.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit“ omlouval jsem se a přistoupil o půl kroku blíž. Pomalu se otočila a vyjeveně na mě zírala. Potom o krůček ustoupila. Podívala se na tu skleničku a opatrně si ji vzala.

„Děkuju,“ zašeptala. Otočila se a hledala kohoutek, ale já bych rychlejší. Obratně jsem jí vzal z ruky sklenku a automatiky do ní napustil trochu vody. Potom jsem ji Kate opět vrátil. Evidentně byla hodně zmatená.

„Děkuju,“ zopakovala.

„Nemůžeš spát?“ staral jsem se. „Co tě to zajímá?“ Nadával jsem si v duchu. 

„Jen špatný sen…“ vysvětlila. Zvláštní, když jsem tam byl, spala docela klidně.

„To mě mrzí…“ vypadlo ze mě a než jsem si stačil uvědomit, co dělám, zase jsem se k ní o krok přiblížil. Ale ona ustoupila. Dívala se na zem před sebou.

„Proč?“ zeptala se. Slyšel jsem, jak zatnula čelist.

„Jak to myslíš, proč?“ zajímal jsem se.

„Už bych měla jít,“ vymlouvala se.

„Ne, počkej, jak jsi to myslela?“ nedal jsem se odbýt.

„To je jedno. Já... opravdu bych už měla jít.“ Zamířila ke dveřím. Postavil jsem se před ní a zatarasil jí tak cestu. Ještě snad nikdy jsem nebyl takhle blízko člověku, pálilo mě hrdlo. Pak se na mě konečně podívala a já na tu bolest zapomněl, jakoby nikdy neexistovala. 

„Tak povíš mi to, prosím?“ řekl jsem. Zírala na mě, ale pak jemně přikývla, ale ustoupila asi o dva metry. Že bych na ni přece jen měl nějaký vliv? 

„Nechápu, proč se najednou chováš tak nějak… jinak.“  Zase jsem v jejím hlase slyšel ty výčitky. Proč?

„Jen jsem se snažil být slušný…“

„Proč tak najednou? Ve škole ti zřejmě hrubost nevadí.“ Vyčetla mi. Teď se najednou tvářila bojovně. V očích jí zahořely malé ohníčky. Možná, kdybych byl člověk, zastrašila by mě, ale takhle mi to přišlo spíš směšné…

„Chovám se hrubě?“ zajímal jsem se. Ale dokázal bych si odpovědět sám, věděl jsem, že ano. Stroze přikývla hlavou.

„Ještě jsi mi neodpověděl,“ připomenula. Zatvářil jsem se nechápavě, i když jsem přesně věděl, na co naráží. Potřeboval jsem trošku víc času, abych zformuloval odpověď.

„No, proč ten posun?“ napověděla mi.

„Na tom nezáleží,“ odpověděl jsem. Sám jsem si nebyl jistý, čím to je. Chvíli bylo ticho.

„Jsem unavená,“ řekla a podívala se na mě. Zdálo se mi to, nebo se tvářila zklamaně? Potom zamířila ke dveřím.

„Dobrou noc,“ popřál jsem jí. Trošku se zarazila, ale neohlédla se a pokračovala dál. Já zůstal jsem stát v kuchyni jako přimražený. Pořád jsem se myslí vracel k tomu rozhovoru, jak se na mě dívala. Nerozuměl jsem tomu. Najednou mě praštila do hlavy ohromná sněhová koule. Šokovaně jsem se rozhlédl a spatřil svou sestru, jak sbírá sníh na další střelivo. Rozběhl jsem se k ní.

„Kam se poděl tvůj vyhlášený postřeh?“ utahovala si ze mě. Skočil jsem po ní a dřív než se nadála klečel jsem ní a zasypával ji sněhem. Začala se smát a já se k ní přidal. Potom jsme společně zamířili zpátky k domu.

„Dneska pojedu do školy dřív,“ oznámil jsem jí vážně. Nechápavě se na mě podívala, ale pochopila, že se mi to nechce vysvětlovat, tak jen přikývla. Vletěl jsem do svého pokoje, převlékl se, popadl klíčky od auta a za chvíli jsem byl pryč.

�

Jezdil jsem nazdařbůh. Bylo opravdu brzo, slunce ještě nevyšlo, ale já musel přemýšlet. Snad poprvé za svůj život jsem vůbec nevěděl, co dělám. Nechápal jsem. Chtěl jsem najít nějakou příčinu toho všeho, ale napadla mě jen jedna, která byla nepřijatelná. Tohle nemůže být kvůli ní. Můj svět přece nemůže obrátit naruby jedna obyčejná lidská dívka. Ale cítil jsem v té větě rozpor, ona nebyla obyčejná. To, jak se na mě dívala a jak se mnou mluvila, rozhodně nebylo normální. Takhle lidé nejednali. Ještě se mi nestalo, aby mi někdo odporoval nebo mě kritizoval. Pravda, nepočínala si moc rozumně. Nahněvat si proti sobě upíra  není nejlepší nápad, ale to, co se dělo, bylo o hodně horší než vztek. Musím to nějak dostat z hlavy! Ale proč? Ozval se nějaký hlásek v mé hlavě. Proč se toho zbavovat?

Pořád jsem balancoval a nemohl se nijak rozhodnout. Nakonec jsem zvolil kompromis. Umíral jsem touhou zjistit, co si o mně ve skutečnosti myslí. Musel jsem to z ní nějak dostat, ale nechtěl jsem o to žádat Gwen. Pak bych to měl na talířku hezky dlouho… musím se k ní dostat tak blízko, aby mi to řekla sama, ale ne tak blízko, abych jí mohl ublížit. Byl jsem hrdý, že jsem konečně dospěl k nějakému závěru a nasměroval svou jízdu ke škole.

�

Vjel jsem na parkoviště těsně před modrým sporťáčkem, patřil Gwen, a Ritiným autem. Vystoupil jsem z auta a čekal, jestli ke mně zamíří. Z prvního auta vystoupila má sestra a Kate. Zapomněl jsem dýchat. Jen jsem se na ni díval, ale naštěstí si toho tentokrát nevšimla. Ale Gwen si všimla a zadívala se na mě tím nejzvláštnějším pohledem, jaký jsem kdy viděl. Potom se odvrátila a ony odešly na hodinu.

Vešel jsem do třídy, snažil jsem se působit přívětivě. V předposlední lavici seděl nějaký kluk, myslím, že se jmenoval Gordon. Byl o trochu menší než já a měl světle hnědé vlasy. Dodal jsem si odvahy a přistoupil k němu.

„Ahoj, můžu si přisednout?“ zeptal jsem se. Odsunul židli od lavice a pokynul mi, abych si sedl.

„Dík. Gordon, že?“ ujišťoval jsem se. Kývl hlavou. Tohle bude těžší, než jsem si myslel.

Začala hodina, pan Vapour se vehnal do třídy jako uragán. Začal se hned, na známky, zkoušet z předchozí látky. Chodil po třídě, žmoulal v ruce notýsek  a střílel po nás otázky. Potom se otočil na mého souseda, ale on nevěděl, tak jsem zareagoval já. Řekl jsem správnou odpověď.

„Já se neptal vás, pane Teare,“ napomenul mě.

„ Opravdu?“ divil jsem se. „Zdálo se mi, že mluvíte na mě…“ vysvětloval jsem a nevinně se na něj usmál. Profesor zrudnul jako krocan, ale nechal mě na pokoji. Dokonce jsem ho vyvedl z míry tak, že přestal zkoušet.

„Děkuju,“ zašeptal můj soused. Touto epizodkou se prolomily ledy. Měli jsme hodně společných hodin, takže jsem měl dost času na to, abych o něm zjistil co nejvíc. Musel jsem postupovat opatrně, nejprve se pokusím ostatním vyvrátit, že jsem úplný magor. Až potom se můžu začít motat okolo ní. 

Na obědě jsem seděl s Gordonem. Nebyl zrovna nejbystřejší, takže se ani neptal, proč najednou mám zájem o nějakou komunikaci. Ale  docela jsme si rozuměli. Gwen se na mě pořád divně dívala, až to konečně nevydržela a vyrazila k našemu stolku.

„Mohla bych s tebou na chvilku mluvit?“ zeptala se a už mě táhla za roh.

„Co to děláš?“ procedila mezi zuby..

„Nevím, o čem to mluvíš.“ Odporoval jsem a  zatvářil se jako Jezulátko. Začala se smát.

„Co je?“ zeptal jsem se tentokrát já.

„Dnes máš velice zvláštní tužby,“ vykuckala ze sebe a pořád se smála. Zatvářil jsem se nechápavě, tentokrát doopravdy. Chtěl jsem jen mluvit s Kate, co na tom bylo tak směšného?

 „Víš, nechci tě zklamat, ale ona o tebe opravdu nestojí.“ Řekla, teď už s naprosto vážnou tváří. Vyvalil jsem na ni oči. Cože? Co tím myslela? Já chtěl přece jen pár odpovědí.

„Ne vždy jsme si jistí tím, co chceme. Někdy zjistíme až časem, za čím se ve skutečnosti ženeme.“ Řekla tajemně a vrátila se ke svým kamarádkám. Co tím chtěla říct?