Probuzení

Autorka: Katiusha

Kapitola čtvrtá – Oslava

„Budeme mít návštěvu!“ informovala mě Gwen. O tom už jsem věděl, protože si o tom Rita a Tess, Kateiny kamarádky, šuškaly cestou na oběd. Kate slavila narozeniny a mou sestřičku nenapadlo nic jiného, než udělat u nás doma party. Důvod byl jednoduchý – jsme jediná domácnost v okolí, ve které nevládnou rodiče a měli jsme opravdu prostorný pokoj pro hosty - i když jsem nikdy nepochopil proč. Na nějaké protesty ohledně jejich přátelství už jsem rezignoval, takže ani tohle mě výrazně nevyvedlo z míry, ale nechtěl jsem se toho účastnit. Ten jejich rozhovor mě docela odradil, protože pro ně hlavním důvodem, proč tam jít, jsem byl já. Zřejmě je ještě pořád nepustily úvahy o mém osobním životě a fantazie o tom, že by do něj mohly patřit.

„To ‚budeme‘ doufám neznamená, že u toho musím být…“ ujišťoval jsem se.

„Ne, ale bylo by hezké, kdybys ses tam alespoň objevil. Víš, už tak působíš tou svou odtažitostí dost zvláštně.“ Prohlásila bez stopy naděje v hlase.

„Nějak ti selhávají tvé schopnosti, že sis toho nevšimla?“ napomenul jsem ji.

„Ale vůbec ne… Jsem si plně vědoma, že si na tebe skoro všechny dělají zálusk… ale mohlo by to být legrační, nemyslíš? “ nadhodila. Zakoulel jsem očima.

„Skoro všechny?“ zajímal jsem se.

„Nejsi tak neodolatelný, jak si myslíš,“ zasmála se.

„Hm,  možná se tam mihnu…“ slíbil jsem.

„To je víc, než v co jsem doufala!“ děkovala.

�

Oslava měla začít asi za půl hodiny. Naše domluva byla jednoduchá - počkám, až se tu všechny objeví, slušně pozdravím a potom se vypařím. Naštěstí měly dojet všechny zároveň, mělo by to být rychle odbyté.

Uslyšel jsem přijíždějící auto, prásknutí dveří a hned na to domovní zvonek. Šel jsem otevřít, protože Gwen ještě dodělávala úpravy na skvostném dortu, který vytvořila. Už dlouho neměla záminku pro vaření, takže se teď opravdu vyřádila. Za dveřmi jsem slyšel smích dívčích hlasů, ale když jsem otevřel, naskytl se mi ten nejúžasnější pohled, jaký jsem kdy viděl. Vše utichlo a na mě zíralo šest párů vyvalených očí. Přemýšlel jsem, jestli v nich převažuje leknutí nebo údiv, ale nedošel jsem k žádnému závěru. Rozhodl jsem se zaexperimentovat. Zářivě jsem se na ně usmál a pozdravil je. Tess a Rita vypadaly, že omdlí. Asi jsem to trošku přehnal… V tom se za mými zády objevila Gwen, zuřivě je všechny zvala dovnitř a ony omámeně vešly. Zavřel jsem dveře a zaslechl, jak horečně diskutují o mém výstupu, Gwen měla pravdu – tohle by opravdu mohla být sranda. Vešel jsem do obýváku  a jako mávnutím kouzelného proutku vše ztichlo. Snažil jsem se neusmát, nechtěl jsem to přestřelit.

„Nebude vám vadit když se na chvilku připojím?“ zeptal jsem se nevinně.

„Echm, ne…“ dostala ze sebe Rita.

„Je mi to trapné, ale se všemi z vás se ještě neznám..“ prohodil jsem zdvořile.

Gwen jim hned přispěchala na pomoc a začala mávat rukou směrem k dívkám: „Tohle je Rita, Tess, Jill, Natalie, Penny a Kate, tu už znáš.“ Poslední jmenovaná se neznatelně zachvěla, když si všimla mého pohledu.  

Přisedl jsem si tak, abych si od nich udržoval dostatečnou vzdálenost a každou jsem si letmo prohlédl. Rita byla hodně malá a měla blonďaté, kudrnaté vlasy. Tess byla zase hodně vysoká a měla nakrátko střižený účes. Jill se postavou trošku podobala Ritě, ale nebyla tak kudrnatá. Jak jsem si mohl všimnout, Penny a Natalie byly téměř k nerozeznání. „Dvojčata?“ hádal jsem v duchu. A Kate… nevím, přišla mi úplně normální. Střední postava, hnědé vlasy se jí vlnily asi do půlky zad. 

  Když se trošku vzpamatovaly, začaly si povídat. Občas jsem také něco nadhodil. Nejspíš by nebylo moc slušné  vetřít se na jejich oslavu a stále mlčet. Po chvíli se mi potvrdila mí hypotéza ohledně Penny a Natalie. Překvapilo mě, jak je snadné bavit se s nimi. Najednou jsem si připadal jako obyčejný člověk, jako jeden z nich. Začínal jsem chápat, proč je z nich Gwen tak paf…

Strávil jsem s nimi asi hodinu, potom jsem vyšel z domu, zabouchl za sebou dveře a neslyšně se vyhoupl do svého okna. Vím, nebylo zrovna galantní poslouchat „za dveřmi“, ale nemohl jsem si pomoct. napadlo mě, že se chovám jako puberťák, ale ani to mě neodradilo, byl jsem opravdu zvědavý a to přemohlo všechny mé zásady.

„On je opravdu úžasný!“ libovala si Jill a ostatní se k ní přidávaly. 

„Kate, je ti něco?“ strachovala se Gwen. Kate něco bylo?!

„Ne, jen nechápu, proč to dělá…“ vysvětlovala.

„Proč dělá co?“ zeptala se naráz dvojčata, Penny a Natalie.

„No, proč se s námi baví? Vám to nepřipadá ujeté? Ve škole se přece s nikým nebaví, dokonce už ani s Gwen ne, a teď najednou jsme mu dost dobré…“ rozjela se. Měla pravdu, mé chování asi muselo působit zvláštně, ale tak nějak jsem spoléhal na to, že mi to rády odpustí… Mýlil jsem se. „Je to tak divné, stejně jako on sám… “ dodala.

Gwen nejspíš vycítila napjatou atmosféru, takže vběhla do kuchyně. Škrtla zápalkou a pak už jsem jen slyšel, jak svým zvonivým hlasem začala zpívat „Happy birthday to you…“ tady už jsem neměl co dělat, vyskočil jsem z okna a zmizel mezi stromy.

 Vrátil jsem se až v noci, celý dům už pokojně spal… Gwen na mě čekala v hale. Oči jí černě plály.

„Jen běž…“ pobídl jsem ji. Věnovala mi smutný úsměv a vyšla do tmy… Zamířil  jsem do svého pokoje, ale cestou mě upoutaly jiné dveře. Zastavil jsem se a zaposlouchal se do pokojného oddechování a pravidelného tlukotu srdcí uvnitř. Nepřemýšlel jsem nad tím, co dělám, a potichoučku jsem vešel dovnitř. Moje oči nepotřebovaly světlo, i přes všeobjímající tmu jsem viděl, jak po místnosti poletují zrníčka prachu a jak se dívkám na hrudnících jemně zdvihá pokrývka, když se nadechovaly. Všechny spaly klidně. Na každou jsem se zadíval. Při pohledu na Kate jsem si vzpomněl na její slova po mém odchodu. „Je to tak divné, stejně jako on sám… “ znělo mi v uších. Mé chování ji zarazilo, pochopitelně, ale měl jsem pocit, že je v tom něco víc. Jakoby mi něco vyčítala…