Probuzení

Autorka: Katiusha

 Kapitola druhá – Slib

Vracel jsem se z lovu. Měl jsem po dlouhé době dobrou náladu. Vyšvihl jsem se do svého okna, ale málem jsem vypadl zpátky leknutím.

„Gwen?! Co tu děláš?“ zasyčel jsem na temnou siluetu, která se mi vyvalovala na pohovce. Má dobrá nálada byla pryč…

„Víš, říkala jsem si, že tohle není správné…“ začala. Cože, ona přišla, aby uznala svou chybu? Kousek mého já se vzedmul pýchou. „Já ji přesvědčil!“ radoval jsem se  v duchu.

„Co není správné?“ zeptal jsem se naoko nechápavě, ale uvnitř jsem se tetelil škodolibou radostí – já to říkal od začátku.

„No, to, že spolu nemluvíme. Chybí mi to…“ zašeptala.

„I mně to chybí…“ přiznal jsem. Usmála se na mě a pak, pořád v té stejné vteřině mě objala. Tohle obvykle nedělala, ani když jsme spolu byli zadobře. Ale byl jsem vděčný za to, že se umoudřila.

„Volali naši,“ začala.

„A co říkali? Nějaké špatné zprávy?“ zajímal jsem se.

„Ne, jen… Víš, chtějí, abych za nimi na pár týdnů přijela.“ Vysvětlovala a na tváři se jí mihnul smutek. Bleskově jej zahnala a vykouzlila nevinný výraz. Nerozuměl jsem. 

„Aha… Gwen, chceš mi říct ještě něco?“ tázal jsem se.

„No, přemýšlela jsem… Mohl bys mi prokázat laskavost?“

„No?“ zeptal jsem se.

„Chrisi, prosím… Jen na ni dávej malinko pozor. Co ti to udělá?“  žadonila. Díval jsem se na ni jako na blázna. Já a chránit tu holku? Proč?

„Prosím, prosím, prosím…“ škemrala dál.

„Udělám, co budeš chtít,“ slíbila.

„Ty víš, co chci…“ odvětil jsem.

„Dobře, udělám skoro všechno, co budeš chtít.“ Stále to nevzdávala. Brala to s takovým nasazením, že jsem se musel smát.

„Ok, ale jednou si to vyberu,“ podařilo se mi ze sebe dostat.

„Děkuju,“ řekla a zmizela.

Až po chvíli jsem si uvědomil, co jsem ve skutečnosti slíbil. Čekal jsem, až se vrátí. Ale zase byla o krok napřed. Moc dobře věděla, že si to rozmyslím. Odjela okamžitě, jen abych to nestihl. Zatraceně! Proč poslední dobou jednám bez rozmyslu?  A proč to musí být jiné? Proč tady? Proč teď? V čem se tohle město liší od těch, kde jsme žili dřív?

Ponořil jsem se do svých ponurých myšlenek, jak jsem to ostatně dělal skoro celý svůj… život.

�

Ráno jsem vypadl z domu dřív, než obvykle. Pořád jsem byl rozhozený z toho včerejšího rozhovoru. Téměř celý zbytek noci jsem zvažoval své vyhlídky, nakonec jsem došel k názoru, že to přece nemůže být tak strašné… Jen ve škole trošku víc poslouchat. Ale že by se mi do toho chtělo…