Probuzení

Autorka: Katiusha

Kapitola první – Crandon

Christopher Tear

Se svou rodinou jsem se přistěhoval do nového města – Crandon, Wisconsine. Tohle kočování už mě přestává bavit, ale vím, že jinak to nejde. Jiný život pro nás neexistuje…

            Lidé jsou stále stejní, stejné obličeje, stejné povahy, stejné situace. Za posledních 150 let se nic výrazně nezměnilo. Pořád ten zažitý stereotyp. Přijdeme do nové školy, lidé na nás zírají a pokládají stále ty stejné otázky. Po čase si přestanou všímat, zvyknou si. Zapomenou…  ale my nezapomínáme, nemůžeme. Pamatuji si každý obličej, který jsem za svůj život potkal. Dnes to bude to samé -  nová škola, nové tváře, ale stále stejní lidé…

�

 „Chrisi, musíme jít. Nechceme přijít první den pozdě…!“ zavolala na mě Gwen. Probral jsem se ze své letargie a následoval svou sestru k autu. Už se ani nesnažím pochopit, čím to je, že dokáže vždy působit tak nadšeně. Patří to už k její povaze. Tento způsob života zvládá lépe než já. Nasedli jsme do auta a vyrazili.

            „Tady máte plánek školy a rozvrh, hezký den slečno Tearová“ popřála paní Groinová mé sestře, „pane Teare“ s úsměvem kývla hlavou ke mně. A my se vydali hledat třídu…

První den je nejhorší, učitelé si vás postaví před tabuli a požadují stručný životopis, už jsem ty žvásty uměl dávno nazpaměť. Zapadl jsme do zadní lavice a věnoval se výkladu… S Gwen jsem se potkal až na obědě, už seděla u stolu a  se zájmem si měřila všechny naše budoucí spolužáky. Nechápavě jsem se na ni podíval, usmála se. Potom téměř neznatelně pokývla hlavou k nějaké dívce před námi, stále jsem nechápal.

 „Podívej, jak se dívá na toho kluka nalevo,“ nabádala mě a já porozuměl. Už zase ji pohltily, podle ní fantastické, lidské vztahy a emoce. Naoko pohrdavě jsem se na ni usmál. Podle ní byli lidé zajímaví a jedineční. No, řekněme, že tento její názor jsem opravdu nesdílel...

Dny v Crandonu líně plynuly dál. Jen jít párkrát do školy, pak na lov a zase do školy… Vždycky jsem měl příliš mnoho volného času, nebo možná jsem nikdy neměl dost nadšení pro nějaký opravdový koníček.        

�

Uteklo, z mého pohledu se ale spíš šouravě odplížilo, několik týdnů. Přisedl jsem si ke Gwen na obědě jako každý jiný den, byla zamyšlená. Najednou se probrala a když se na mě podívala, oči jí zářily. Ani nečekala, až se jí zeptám, co se stalo.

„Zítra se vrátí!“ sdělila mi nadšeně.

„Ehm, kdo?“ nechápal jsem.

„Kate Farcová!“ nadšení z ní ještě zdaleka neodpadlo.

„A to je kdo?“, zamračila se na mě: „ty sis toho nevšiml? Polovina školy o ní mluví. Vzali ji na měsíční stáž do Madridu“, „mmm, aha…“odpověděl jsem, „náhodou je to ohromné, že to dokázala!“ vyčetla mi, ale já se tím už dál nechtěl zabývat, mělo mě napadnout, že to bude zase něco takového. Ale když jsem se na ni po chvíli podíval, pochopil jsem, že to není všechno, ona měla plán.

„Gwen?“ zděšeně jsem sledoval, jak se na její tváři pomalu rýsoval vítězoslavný úsměv. Nemělo smysl snažit se použít můj dar, tak jsem ji chtěl alespoň přesvědčit…

„Tohle nemyslíš vážně…?“ řekl jsem, ale byla to spíš jen řečnická otázka, cítil jsem, že tentokrát po tom touží víc, než kdy dřív. Ještě chvíli soustředěně uvažovala a potom s naprostou samozřejmostí v hlase prohlásila: „budeme přítelkyně…“,  zářivě se na mě usmála, zvedla tác a odkráčela z jídelny.  

�

Čekal jsem na ni v autě a připravoval si kázání, ostatně jako obvykle, když ji napadl nějaký šílený kousek. Přišla a tvářila se stále stejně šťastně.

„Gwen, víš, já myslím, že to není zrovna dobrý nápad,“ začal jsem jemně.

„Naopak, je to skvělý nápad, může to fungovat,“ oponovala mi nadšeně. Chystal jsem se reagovat: „víš, ono to ne…“, ale přerušila mě: „už mě to nebaví, Chrisi, za svých 100 let jsem neměla opravdovou kamarádku..“, „dobře, ale proč tahle dívka?!“ téměř jsem už neudržel klidný tón, nasupeně se na mě podívala. „Gwen, nebylo by to pro ni bezpečné. Navíc, proč chceš za kamarádku tu nejprofláknutější holku na škole?“, „to je právě ono, musí být strašně zajímavá a navíc, nikdy jsem nemluvila s někým, kdo byl ve Španělsku“ poznamenala důležitě. Musel jsem se smát, má sestřička se občas doopravdy chovala jako sedmnáctiletá holka...

Když se Gwen přestala rozplývat nad svým novým záměrem,  hodil jsem náš rozhovor za hlavu. Vyplaval na povrch až druhý den, když jsem zpozoroval svou setru, jak se baví s nějakou dívkou. Kdopak by to asi mohl být…? Zaťal jsem ruku v pěst. Tohle nebylo normální, nebylo to přirozené. Vše přece mělo proběhnout jako vždy, my si nevšímáme ostatních, oni si postupně přestanou všímat nás. Proč se to snažila měnit? Po chvilce si Gwen všimla mého vražedného pohledu a okamžitě nasměrovala svou novou „přítelkyni“ tak, abychom se nesetkali, byť jen pohledem. Tohle bylo příliš, jakmile skončila škola, sedl jsem do auta a odjel, aniž bych počkal na svého spolujezdce. A to byla chyba…

Gwendoline Tear

„Pokrytec,“ pomyslela jsem si, když jsem zahlédla, jak provrtává mou kamarádku pohledem a hned jsem s ní zabočila do třídy. Já vím, že to, co dělám není dvakrát bezpečné, ale tohle bude klapat, už jen abych mu ukázala, že to dokážu… na druhou stranu, mohl by mi přece trochu důvěřovat! Povzdychla jsem si. „Co, děje se něco?“ starala se Kate.„Ne, jsem v pohodě…“ zamumlala jsem.

� 

Nebylo těžké začít s ní mluvit. Vešla do třídy obklopená hloučkem spolužáků, kteří nutně potřebovali znát všechny pikantnosti z její cesty. Nová příchozí si v tom zjevně libovala, nadšeně vyprávěla své neskutečné zážitky a ještě je efektně přibarvovala. Celá skupinka se téměř pořád otřásala hlasitým smíchem. Zprvu jsem nevěděla, jak se s ní dát do řeči. Ta situace začínala být zoufalá, ale potom si mě všimla. Zvědavě si mě prohlížela, ale nevypadala překvapeně, že na ni civím. To ostatně dělali dneska všichni.

Hodina skončila, ale já byla pevně rozhodnutá, že mé pokusy neskončí jen u očního kontaktu, takže jsem odhodlala a oslovila ji. „Ahoj, ty jsi Katherine Farcová, že?“ zeptala jsem se nevinně a ona hned zareagovala: „Kate. Asi nemá smysl ptát se, odkud mě znáš, že?“ usmála se na mě, oplatila jsem jí úsměv, „tady jsi teď opravdu velmi populární…“. A potom už to šlo snadno. Pořád vyprávěla, postupně jsme se zbavovaly ostatních posluchačů, až jsme spolu kráčely chodbou samy. A v tu chvíli nás zpozoroval můj bratr… 

�

Musel být opravdu hodně naštvaný, když udělal něco tak unáhleného. No, musí nést následky… „Kate? Brácha se na mě vykašlal, mohla bys mě hodit domů?“ zaprosila jsem, ale dopředu jsem věděla, jak to dopadne. Ona ze mě byla stejně vyjevená, jako já z ní. Takže jsme nasedly do jejího autíčka a vyjely. Každá buňka v mém těle se radovala, „já to dokázala!!!“ křičela jsem v duchu. Dokázala jsem s ní být i o samotě, aniž by to pro mě bylo příliš těžké. Chris se bude zlobit, ale co mi může udělat…?

„Neříkala jsi, že máš bratra…“ vytrhla mě z úvah Kate.

„Opravdu? No, chodí do čtvrťáku a je to největší mrzout na škole,“ odpověděla jsem se smíchem.

„Aha, to jsem nevěděla,“ špitla.

„Někdy vás seznámím, ale on si teď prochází těžkým obdobím“ slíbila jsem jí. Naše další konverzace už, naštěstí, odkroužila od mé rodiny a my se  mohly bavit o méně choulostivých věcech. Opravdu by nebylo dobré snažit se ty dva seznámit. Znovu jsem se neubránila úsměvu.

Auto zastavilo u branky a my se musely rozloučit, ale ne na dlouho…

Christopher Tear

To, že jsem udělal chybu, jsem zjistil, až na půl cesty k domovu. Mělo mě napadnout dřív, že to Gwen využije ve svůj prospěch. Teď už jsem nemohl nic dělat, dojel jsem domů a čekal…

�

Trvalo to déle, než jsem si původně myslel, ale nakonec jsem se dočkal. Zaslechl jsem praskání štěrku na příjezdové cestě, potom klaply dveře a auto odjelo. Jakmile jsem uslyšel, že vjelo zpátky na silnici, seběhl jsem dolů. Tam na mě čekala rozzářená tvář mé sestry.

„Chrisi, já to dokázala!“ chlubila se nadšeně. Ale to mě nemohlo obměkčit, to, co dělala, bylo špatné.

„Gwen, musíš s tím přestat. Chápu, že sis potřebovala dokázat, že jsi dost silná. Chápu, že po těch letech toužíš po nějaké změně, po dobrodružství. Byla to výzva a tys to dokázala. Ale teď s tím musíš skončit, než to začne být nebezpečné.“ Sám nechápu, jak jsem dokázal mluvit tak klidně, mé tělo spaloval vztek.

„Ne,“ řekla nekompromisně a chtěla odejít, ale já ji zadržel.

„Musíš to skončit! Pokud to neuděláš, přinutím tě…“ vyhrožoval jsem. Tohle už přestávala být legrace.

„TY mi nemůžeš nijak ublížit!“ vyštěkla a vytrhla se mi. Slyšel jsem, že otevřela garáž a vyjela na své motorce bůhvíkam.

�

Od této chvíle jsme spolu nepromluvili. Do školy jsme jezdili každý sám, lovili jsme každý sám, obědvala vždy s tou dívkou a jejími kamarádkami. Copak si neuvědomovala, jak je to nebezpečné? Naše krytí je dobré, většinou si nikdo nevšimne, ale takhle si pouštět lidi k tělu? Co uděláme, až ostatní začnou pokládat ty „špatné“ otázky…?