Probuzení

Autorka: Winry

Kapitola jedenáctá – Závěr

To, že se mnou Chris chtěl jet do Madridu byla ta nekrásnější věc na světě. Ale opět to ve mně vyvolalo pocit, že toho o něm spoustu nevím. Jak to, že mu nevadí, že zahodí svou budoucnost, jen aby jel se mnou? Vždyť může na jakoukoli vysokou.

Potřebovala jsem si o tom s někým promluvit, a tak jsem se domluvila s Gwen, že přijde ke mně. Rodiče ani brácha dnes nejsou doma, tak budeme mít klid. A když všechno půjde dobře, dostanu z ní nějaké odpovědi.

,,Tak ty máš čas i na někoho jiného, než na mýho bráchu?“ zeptala se s úsměvem, když vešla do mého pokoje.

,,No, právě o něm jsem s tebou chtěla mluvit,“ zamumlala jsem omluvně.

,,Tak povídej… Vypadáš smutně,“ promluvila už vážnějším tónem a posadila se na křeslo naproti mě.

,,Já… jenom jsem zmatená a potřebovala bych si s někým popovídat,“ vysvětlila jsem.

,,Tak spusť,“ vybídla mě Gwen.

,,No, já jsem vážně ráda, že se mnou Chris chce jet do toho Španělska. Vlastně jsem úplně nadšená, ale trošku mě trápí, že se chce vzdát své budoucnosti a že o něm v podstatě nic nevím. Například, kam to pořád mizí. Já vím, že je jiný než ostatní, a nevadí mi to, jen mě trápí, že mi nevěří natolik, aby mi to řekl. Jsem z toho zmatená, i když ho tolik miluju,“ spustila jsem.

,,To nic. Jsem si jistá, že ti brzy všechno vysvětlí. A s tou budoucností bych si nedělala starosti. Jsi pro něj nejdůležitější na světě. Neboj, všechno se vyřeší,“ uklidňovala mě. A normálně by to zabralo, jenže teď jsem opravdu chtěla znát odpovědi. Jestli spolu máme žít, chci o něm vědět všechno. Cítila jsem, jak se ve mně stupňuje zlost.

,,Ne. Už toho mám dost. Do teď jsem ty vaše podivnosti snášela mlčky, protože jsem nechtěla kazit naše společné chvíle, ale teď chci znát pravdu, ať je jakákoliv!“ rozohnila jsem se. Už mě to opravdu štvalo.

,,Kate. Vážně to není nic zajímavého, nedělej si starosti,“ chlácholila mě dál.

,,Gwen! Prosím, já vás mám oba moc ráda… chtěla bych vás znát stejně jako znáte vy mě.“ Už jsem začínala být hysterická.

,,Kate!“ zašeptala. Ale to už se mi po tvářích kutálely slzy.

,,Ach… Tak dobře,“ povzdechla si. Mlčky jsem čekala.

,,Ale musíš mi slíbit, že mě necháš domluvit,“ řekla. Jen jsem kývla a zatajila dech.

,,Takže jak už sis všimla, nejsme tak úplně normální. Je pravda, že jsi nás nikdy neviděla jíst, ale to je proto, že mi nejíme to, co jedí lidé. Máme vlastní stravu. Myslím náš druh. My totiž nejsme… ehm, lidé.“

,,Tak co tedy jste?“ zeptala jsem se zaraženě. Gwen se zhluboka nadechla a zadívala se mi do očí. Zachvěla jsem se.

,,Napřed bych tě chtěla ujistit, že ti nijak neublížíme. Tak zachovej klid…. Tak tedy… My jsme… no, upíři,“ na konci ztišila hlas tak, že jí bylo sotva rozumět. Opravdu řekla upíři? Ti co se živí lidskou  krví a nemají rádi česnek? Vyděšením se mi rozšířili zorničky.

,,Ale… Ale… Tak…. Tak co teda….jíte?“ vykoktala jsem zmateně.

,,Krev, ale jen zvířecí. Náš druh sice opravdu vysává lidskou krev, ale existuje pár výjimek. My, co nejsme smíření s naší podstatou, lovíme pouze zvířata,“ vysvětlovala rychle Gwen. Trochu mě to uklidnilo, ale ne moc. Vždyť jsem se právě dozvěděla, že můj kluk a má nejlepší přítelkyně jsou mýtické příšery. Rozklepala se mi kolena a začalo se mi zatmívat před očima.

,,Kate! Je ti něco?“ vykřikla Gwen.

,,Já… jen si potřebuju na chvíli lehnout, abych to strávila,“ zašeptala jsem a natáhle se na postel.

,,Jistě. Já vím. Musí to pro tebe být šok. Ale chci tě ještě jednou ujistit, že mi lidem vážně neubližujeme. Nikdy. A ty jsi pro nás ten nejdražší člověk na světě, nemusíš se bát. Jsme to pořád my, jen už o nás víš jaksi všechno,“ hladila mě Gwen po vlasech. Povzdechla jsem si.

,,Tak mi vyprávěj něco o tom vašem druhu, třeba jak dlouho žijete, nebo jak se z vás vlastně stali ti… upíři. A opravdu spíte v rakvích a bojíte se česneku?“ vybídla jsem ji. Už jsem si začínala zvykat.

�

Povídali jsme si ještě několik hodin, během niž mě Gwen seznámila se všemi taji upírů. Pomalu jsem si začala připouštět, že je to pravda a k mému velkému překvapení, jsem se s tím docela snadno vyrovnala. Stačilo stále si připomínat, že se vlastně nic nezměnilo, jen o tom už vím. A také jsem si uvědomila, že Chrise opravdu miluju láskou, která přetrvá věčnost, a ani fakt, že není člověk, na tom nic nezměnil.

Když jsem tohle všechno přijala, podařilo se mi usnout. Spala jsem klidným spánkem, ale přesto jsem měla pocit, že je něco jinak. Najednou se mi začalo zdát o Chrisovi, zděšeně jsem vykřikla jeho jméno a vzbudila se.

První věc, kterou jsem uviděla, byl jeho obličej. Chvíli jsem si myslela, že je tohle stále ještě moje noční můra, ale když jsem se trochu probrala, zjistila jsem, že opravdu sedí na mé posteli.

,,Chrisi?“ zeptala jsem se zmateně a rozsvítila lampičku, abych na něj lépe viděla.

„Ahoj,“ pozdravil trochu rozpačitě. Posadila jsem se.

,,Co tady děláš?“ chtěla jsem vědět.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit… Slibuji, že ti neublížím,“ omlouval se a ujišťoval, jako bych to už sama nevěděla. Zarážela mě spíš jiná věc.

  ,,Jak ses sem dostal?!“ Gwen sice říkala, že upíři jsou silní a rychlí, ale o procházení zdí nepadlo ani slovo.

„Oknem…“ Jak prosté.

„Áha… Děláš to často?“ zeptala jsem se obezřetně. Trochu mě vyděsilo, že by se na mě díval, jak spím každou noc.

„Ne, dneska poprvé,“ odpověděl.

„Ale proč…?“ zajímalo mě.

„Potřeboval jsem tě vidět,“ pravil jednoduše. Byla jsem zmatená, ještě na mně byly patrné známky spánku, ale přesto mě to potěšilo.

„No, stejně jsem s tebou chtěla mluvit…“ pokrčila jsem rameny. Pokynul mi rukou, abych pokračovala, ale já najednou nevěděla jak.

„Mrzí mě, že jsi mi o tom neřekl, víš…“ zašeptala jsem po chvíli. „Myslím… myslím, že bych to dokázala pochopit…“ A teď, když se na mě tak smutně koukal, jsem si tím byla ještě jistější.

„Myslíš, že bys to pochopila?“ vyštěkl na mě šeptem. „Myslíš, že by ti nevadilo, že nejsem člověk?!“ Nechápala jsem to. On si to nepřál? On si nepřál být se mnou? Z očí mi začaly stékat slzy.

„Promiň, moc se omlouvám, tohle jsem nechtěl… Měl jsem ti to říct a chtěl jsem, ale strašně jsem se bál, že pak utečeš…“ promlouval ke mně velmi jemným hlasem, aby mě uklidnil.

„Neutekla bych. Miluju tě…“ řekla jsem a myslela to naprosto vážně, ale vzlykání se i přesto nedalo zastavit. Dřepl si ke mně a otíral mi tváře. Bylo to příjemné a uklidňující.

„A já tebe… Nebreč, prosím…“ zašeptal mi do ucha. Už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem ho objala a položila mu hlavu na rameno, abych se ujistila, že je u mě. A on u mě skutečně byl. Ovinul mi ruce kolem pasu a přitáhl blíž. V tu chvíli jsem byla absolutně šťastná a věděla jsem, že všechno dobře dopadne.

�

Zbytek roku uběhl neuvěřitelně rychle. S Chrisem nám to skvěle klapalo a já ho každým dnem milovala víc a víc. Byli jsme stále spolu, a když přišel čas, odletěli jsme do Madridu. Rozhodl se, že s vysokou počká na mě a našel si práci. Takovou, abychom mohli být skoro pořád spolu. Bude doučovat nějakého kluka anglicky.

Gwen zůstala v Crandonu s tím, že se k nám přidá další rok na vysoké. Souhlasili jsme jen pod podmínkou, že nás bude pravidelně navštěvovat. Ale i tak jsem věděla, že mi bude chybět.  Přesto jsem si jistá, že zůstaneme kamarádky na věky.

,,Život je prostě skvělý!“ říkala jsem si, když jsme s Chrisem ruku v ruce vystupovali z letadla ve Španělsku, kde nás čeká společná budoucnost…