Probuzení

Autorka: Katiusha

Kapitola jedenáctá – Závěr

„Zdravím,“ křikla na mě Gwen. Zrovna se vrátila od Kate, měli, jak Gwen řekla: „takové malé dostaveníčko“. Radši jsem nepřemýšlel nad tím, o čem spolu mluví. Doufal jsem, že když já a Kate málokdy mluvíme o mé sestře, ty dvě nebudou rozebírat mě. Ve skutečnosti jsem spoléhal na to, že nám Kate ponechá alespoň trochu intimity a nebude zabíhat do detailů.  

„Jdeš pozdě,“ vytknul jsem jí. Ale ani si toho nevšimla. Vběhla do mého pokoje a tvářila se podezřele nevině. Co zase provedla?

„Kate se tu zítra ráno staví,“ oznamovala.

„Za mnou nebo za tebou?“ vyzvídal jsem. Měl jsem v plánu něco s ní podniknou, ale zapomněl jsem se s ní domluvit.

„Jak se to vezme… asi to i to,“ váhala. Cože?

„Co tím chceš říct?“ zajímal jsem se.

„No, víš… já…“ nevěděla, jak začít. Co vyvedla?

„Vezmi to od začátku,“ vybídl jsem ji. Zjevně se jí ulevilo, že nemusí přejít hned k věci a začala vyprávět: „Kate se poslední dobou chová zvláštně, tak jsem se jí zeptala, o co jde. Dalo mi práci vytáhnout z ní, co ji trápí… Ona,“ zmlkla.

„Ona…?“ pomáhal jsem jí.

„Ona všechno ví,“ řekla a podívala se na mě, jako bych jí měl v příštím okamžiku utrhnout hlavu.

„Co všechno?“ zeptal jsem se, ale začínalo mi to docházet…

„Jak?“ vypravil jsem ze sebe.

„Nevím, byla divná, tak jsem se to z ní snažila dostat… Začala se vyptávat… zatloukala jsem, jak se dalo. Ale potom se na mě osopila a řekla mi, že chce znát pravdu, ať je jakákoliv. Já… musela jsem jí to říct, stejně by na to přišla…“ vypověděla zoufale a bojácně si mě měřila. Zatemnilo se mi před očima. Už mě nikdy nebude chtít vidět, dobře mi tak, neměl jsem jí tak dlouho lhát. Počkat! Vždyť Gwen říkala, že zítra ráno přijede… Proč? Nerozuměl jsem tomu…

„A přesto zítra přijede?“ zeptal jsem se po chvíli. Musel jsem to nejdřív vydýchat. Teď se obličej mé sestry rozzářil jako slunce.

„Ano,“ řekla jen.

„Proč?“ nemohl jsem se nezeptat.

„Chce s tebou mluvit a teď už je pozdě, rodiče by ji nepustili…“ řekla jako by byla naprostá samozřejmost, že když sedmnáctiletá dívka zjistí, že její kluk je upír, musí si s ním v klidu popovídat.

„Ona chce dobrovolně jít za mnou?“  ptal jsem se. Byla snad duševně chorá? Gwen jen přikývla.

„No, nejdřív vypadala, že vyskočí z okna a uteče, tak jsem se ji snažila nějak uklidnit. Pochopila, že jí nechci ublížit a začala se vyptávat. Ona to věděla už dávno, jen si to odmítala připouštět. Nakonec říkala, že s tebou musí okamžitě mluvit. To jsem jí vymluvila, takže to přesunula na ráno…“ Mlčel jsem. Snažil jsem se přemýšlet, ale nic nedávalo smysl.

„Zlobíš se moc?“

„Ne… jen… musím na vzduch,“ řekl jsem a vyběhl ze dveří. Byl to absolutní nerozum, ale nemohl jsem jinak, potřeboval jsem s ní mluvit, nebo ji aspoň vidět.

 �

Vyhoupl jsem se do jejího okna a vůbec si nedělal hlavu s tím, že jsem se právě vloupal do cizího domu. Poslouchal jsem, jak pokojně oddechuje. Spala. Nechtěl jsem ji budit, tak jsem si sedl na roh postele k jejím nohám. Asi po dvou hodinách se začala neklidně převalovat a něco tichounce mumlat. Dřív, než jsem si uvědomil, co dělám, jsem jí hladil po čele a snažil se ji ukonejšit.

„Chrisi!“ vykřikla ze spaní a vzbudila se leknutím. Odtáhl jsem se.

„Chrisi?“ zeptala se šokovaně, když se vzpamatovala, a rozsvítila lampičku u postele.

„Ahoj,“ pozdravil jsem rozpačitě. Posadila se.

„Co tady děláš?“ zeptala se vyděšeně

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit… Slibuji, že ti neublížím.“ omlouval jsem se.

„Jak jsi se sem dostal?!“

„Oknem…“

„Áha… Děláš to často?“ zeptala se trochu otřeseným hlasem.

„Ne, dneska poprvé,“ odpověděl jsem popravdě.

„Ale proč…?“

„Potřeboval jsem tě vidět.“ Řekl jsem jednoduše. Zírala na mě s očima dokořán. Byla zmatená, hodně zmatená, ale nebála se…

„No, stejně jsem s tebou chtěla mluvit…“ Pokynul jsem jí rukou, aby pokračovala.

„Mrzí mě, že jsi mi o tom neřekl, víš…“

„Myslím… myslím, že bych to dokázala pochopit…“ Její hlas byl tak tichý a klidný.

„Myslíš, že bys to pochopila?“ vyštěkl jsem na ni šeptem. „Myslíš, že by ti nevadilo, že nejsem člověk?!“ Oči se jí zalily slzami.

„Promiň, moc se omlouvám, tohle jsem nechtěl… Měl jsem ti to říct a chtěl jsem, ale strašně jsem se bál, že pak utečeš…“ omlouval jsem se. 

„Neutekla bych. Miluju tě…“ Pořád ještě vzlykala. Drásalo mi to srdce. Můžu se k ní přiblížit? Nerozruší ji to ještě víc? Opatrně jsem se přibližoval, ale nevypadala vystrašeně, tak jsem si před ni dřepl a otřel jí slzy prstem.

„A já tebe… Nebreč, prosím…“ žádal jsem ji. A potom udělala něco, co jsem opravdu nečekal. Objala mě a položila si svou hlavu na mé rameno. Automaticky jsem omotal své ruce kolem jejího pasu. Opravdu se nebála…?

�

Všechno jsme si tu noc vyříkali. Nechápal jsem, jak se mnou může ještě vydržet, ale aspoň stokrát mě ujistila, že jí to nevadí. Byla tak naivní, nebo tak zamilovaná? Její bláhovou důvěru ve mně jsem nedokázal nepřijmout, takže se vše vrátilo do starých kolejí.

Asi za půl roku jsem dokončil školu, a to s dokonalým prospěchem. Hned v září jsme spolu odjeli do Španělska. Rozhodl jsem se, že s vysokou počkám na ni, takže jsem se nechal zaměstnat v jedné agentuře a po večerech jsem doučoval asi patnáctiletého kluka angličtinu.

Nevím, čím jsem si kdy zasloužil její lásku, ale z nějakého neznámého důvodu jsem ji měl a rozhodl se ji užíval plnými doušky…