Probuzení

Autorka: Winry

Kapitola desátá – Dilema

To byl nádherný večer. Vzpomínala jsem na něj celou noc. Vzrušením jsem nemohla usnout a taky jsem se nemohla dočkat až Chrise opět uvidím.

Ráno jsem vstala dřív, připravená vyrazit do školy, abych už byla s ním. Zrovna jsem za sebou zavírala, když jsem zaslechla zvuk motoru. Zmateně jsem se otočila a uviděla jeho auto. Nadšená, že ho spatřím ještě dřív, jsem k němu zamířila.

„Můžu tě svést?“ zeptal se, když vystoupil.

„Myslím, že bys mohl,“ zasmála jsem se. Otevřel mi dveře a já si nasedla. Potom si vlezl za volant a nastartoval. Vydali jsme se na cestu.

„Dobré ráno,“ popřál mi opožděně.

„Dobré,“ opětovala jsem jeho pozdrav.

„Jak jsi se vyspala?“ zajímal se.

„Nemohla jsem usnout,“ odpověděla jsem popravdě.

„To mě mrzí, také jsem nemohl spát…“ poznamenal. Soucitně jsem se na něj podívala, přesto jsem byla ráda, že v tom nejsem sama.

Potom jsme se opět vrátili k běžné konverzaci. Bylo neuvěřitelně snadné bavit se s ním a jízda uběhla velmi rychle.

�

Přijeli jsme na parkoviště a vystoupili. Vzal mě za ruku, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a zamířil se mnou ke škole.

„Obávám se, že když nás takhle někdo uvidí, objevím se na listině nepohodlných spolužáků,“ zavtipkovala jsem. Nechápavě se na mě podíval.

„Tvé fanynky mě rozcupují na kousky…“ vysvětlila jsem a čekala, že se zasměje, ale nezasmál. Místo toho mi stiskl ruku pevněji a velice jemně řekl: „Nedovolím, aby ti někdo ublížil.“ Byl tak sladkej.

Cestou na první hodinu na nás všichni civěli a já cítila jak mi pomalu rudnou tváře. Doprovodil mě až před učebnu španělštiny. Zlehka mě políbil na tvář a slíbil, že na obědě se uvidíme. Já jsem mu jen zamávala a vydala se do třídy.

Ještě než jsem dosedla na židli, už u mě stály Penny a Natalie s dychtivými obličeji. Potlačila jsem zasténání a začala vyprávět.

�

Už jsme spolu chodili několik týdnů a byla to nejšťastnější doba v mém životě. Chris byl úžasný - pozorný a neuvěřitelně něžný, ale trápily mě ty jeho zvláštnosti.

Věděla jsem, že je na něm něco divného. Byl až nepřirozeně bílý a studený. Nikdy jsem ho neviděla jíst. Vždy když vysvitlo slunce, někam zmizel. Často pořádali s Gwen jednodenní výlety někam dopryč…

Ale rozhodla jsem se to nijak neřešit, protože jsem si byla jistá, že na konci roku se budeme muset rozloučit. Já odjedu do Madridu, pokud mě přijmou, a on má jistě taky nějaké plány. Vždyť má tak skvělé známky. Školy se o něj musí prát.

Nechtěla jsem náš společný čas ničit hloupými otázkami. Vadilo mi, že o něm nevím všechno, ale byla jsem si jistá, že ať je to cokoli milovat ho nepřestanu.

 �

 Jednou večer se houpal v křesle u mě v pokoji a já seděla na posteli. Měla jsem v plánu říct mu něco důležitého, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Už nějakou chvíli jsme mlčeli.

„Vzali mě na tu stáž,“ prolomila jsem ticho.

„To je skvělé! Gratuluji!“ popřál mi nadšeně. Smutně jsem se na něj podívala.

„Co se děje? Ty nemáš radost?“ divil se.

„Nevím, budu muset odjet. Celý rok budu pryč…“ vysvětlovala jsem.

„Já vím, bude se ti stýskat po rodině…“ Idiot! To dělá schválně nechápavého, aby mi to ztížil.

„Víc se mi bude stýskat po tobě,“ zašeptala jsem a po tváři mi stekla slza.

„To nemusí, jedu s tebou,“ pravil prostě, jakoby to byla úplná samozřejmost.

„Pokud ti to ovšem nevadí,“ dodal po chvíli. Vytřeštila jsem na něj oči. Jak to myslí?

„Ty bys jel? Ale jak…?“ koktala jsem.

„Letos tu skončím a pak si budu moct dělat, co chci. A já chci zůstat s tebou, takže jedu do Madridu,“ vysvětloval klidně. Pane bože. To nemyslí vážně, i když… opravdu by šlo, aby jel se mnou? Zaplavil mě hřejivý pocit.

„To po tobě nemůžu chtít,“ zašeptala jsem dojatě.

„Můžeš…“ ujistil mě. „Udělal bych všechno, abys byla šťastná.“  Zvedla jsem se a sedla si mu na klín. Potřebovala jsem cítit jeho blízkost.

„Měl bys mít svůj život,“ špitla jsem a pohladila ho po tváři. Ovinul kolem mě paži a druhou mi otřel mokrý obličej. A pak… mě procítěně políbil.

„Ty jsi můj život…“ zašeptal a já měla opět na krajíčku.