Probuzení

Autorka: Katiusha

Kapitola desátá – Dilema

„Tak co?“ vyzvídala Gwen jakmile jsem dorazil domů. Neodpověděl jsem.

„Dopadlo to dobře, že?“ nevzdávala se. přikývl jsem a začal se smát, přidala se. Dneska bylo všechno dokonalé, ale začínal jsem mít strach, že mé dnešní štěstí si vybere svou daň. Věděl jsem, že to jednou přijde. Jednou zjistí, kdo jsem a uteče, ale teď jsem si to nepřipouštěl. V mém šťastném srdci nebylo pro obavy místo.

Ani jsem moc nepřemýšlel nad tím, jestli to teď trošku nepřeháním. ráno jsem s dostatečným předstihem nasedl do auta a jel ji vyzvednout. Potřeboval jsem ji vidět.

Objevila se ve dveřích zrovna,m když jsem přijížděl. Zmateně se otočila za zvukem motoru, ale jakmile poznala mé auto, radostně ke mně zamířila. Rychle jsem vyskočil z auta a otevřel jí dveře.

„Můžu tě svést?“ zeptal jsem se.

„Myslím, že bys mohl,“ zasmála se. a nastoupila. Obešel jsem auto a vrátil se k volantu. Nastartoval jsem.

„Dobré ráno,“ popřál jsem jí opožděně.

„Dobré,“ opětovala můj pozdrav.

„Jak jsi se vyspala?“ zajímal jsem se.

„Nemohla jsem usnout,“ stěžovala si.

„To mě mrzí, také jsem nemohl spát…“ Myslím, že po včerejšku bych neusnul ani jako člověk. Soucitně se na mě podívala.

Cesta do školy proběhla úplně v pohodě, pořád jsem mluvili. Dokázal bych poslouchat její hlas po celý zbytek života a nebyl by to nenaplněný život.

�

Když jsme vystoupili, vzal jsem ji automaticky za ruku.

„Obávám se, že když nás takhle někdo uvidí, objevím se na listině nepohodlných spolužáků,“ varovala mě se smíchem. Proč proboha? Nechápavě jsem na ni pohlédl.

„Tvé fanynky mě rozcupují na kousky…“ upřesnila.

„Nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ upokojil jsem ji a stiskl její ruku trošku pevněji.

Vyrazili jsme. Skoro všichni na nás zírali. Bylo to k smíchu. Kate se začínala čím dál víc červenat. Doprovodil jsem ji až k učebně španělštiny a tam jsem ji musel opustit. Slyšel jsem, jak se dvojčata domlouvají, že se na ni okamžitě vrhnou. Bylo mi jí trošku líto. Zlehka jsem ji políbil na tvář a otočil se k odchodu.

„Uvidíme se na obědě,“ slíbil jsem jí a možná i sám sobě. Jemně mi zamávala a vydala se do jámy lvové.

Snažil jsem se věnovat výkladu, opravdu jsem se moc snažil, ale výsledky nebyly uspokojivé. Naštěstí jsem školským procesem už prošel tolikrát, že jsem si mohl dovolit nedávat pozor.

Takhle to pokračovalo asi týden. Ráno jsem ji vyzvedl a po škole jsme se většinou  dlouho  procházeli po okolí. Bylo to dokonalé… Ale stále mě užíralo, že jí musím lhát. Opravdu jsem musel, copak by zůstala, kdyby znala pravdu? Na druhou stranu jsem k ní hrozně moc chtěl být zcela upřímný. Nedokázal jsem se rozhodnou, jedna část mého já mě přesvědčovala, abych jí řekl celou pravdu, druhá mě od toho zrazovala. Snažil jsem se zvažovat všechny alternativy, ale k ničemu jsem pořád nedocházel.

Měl jsem víc, než jsem kdy doufal, nedokázal jsem to teď rozbořit, tak jsem si užíval každý moment, kdy mám dovoleno být se svým štěstím… se svou láskou… s Kate…

�

Houpal jsem se v křesle v pokoji Kate, její rodiče mě měli ráda, takže nic nenamítali proti mým častým návštěvám. Ona seděla na posteli, byla dnes nějak zamlklá.  

„Vzali mě na tu stáž,“ oznámila mi po chvíli Kate mrtvým hlasem. Proč nebyla nadšená? Usilovala o to od chvíle, kdy se vrátila z Madridu.

„To je skvělé! Gratuluji!“ popřál jsem jí nadšeně. Pořád se na mě smutně dívala.

„Co se děje? Ty nemáš radost?“ divil jsem se.

„Nevím, budu muset odjet. Celý rok budu pryč…“ řekla.

„Já vím, bude se ti stýskat po rodině…“

„Víc se mi bude stýskat po tobě,“ zašeptala a na tváři se jí zaleskla slza. Po mně? To si dělá legraci? Zamyslel jsem se… Došlo mi, že jsme se o tom ještě nebavili, myslel jsem, že je to jasné, ale evidentně jí to jasné nebylo. To bych měl napravit.

„To nemusí, jedu s tebou,“ pravil jsem.

„Pokud ti to ovšem nevadí,“  dodal jsem po chvilce. Vyvalila na mě oči.

„Ty bys jel? Ale jak…?“ koktala.

„Letos tu skončím a pak si budu moct dělat, co chci. A já chci zůstat s tebou, takže jedu do Madridu,“ vysvětlil jsem, ale ve skutečnosti se mi v hlavě začal tvořit trošku jiný plán, o dost smutnější. Jak bych jen dokázal žít v tak slunné zemi, aniž by pojala podezření? Budu jí muset do té doby říct pravdu a ona… odejde. Zachvěl jsem se při té představě. Ale jiná možnost není. „To si nemohla zamilovat třeba Norsko?“ nadával jsem v duchu. Teď se tím ale nebudu zabývat, ještě nám zbývá pár měsíců.

„To po tobě nemůžu chtít,“ šeptla dojatým hlasem.

„Můžeš…“ ujistil jsem ji. „Udělal bych všechno, abys byla šťastná.“  Zvedla se a sedla si mi na klín.

„Měl bys mít svůj život,“ řekla tiše a přejela mi rukou po tváři. Omotal jsem kolem ní ruku a druhou jí otřel uslzený obličej. Potom jsem ji políbil. Kolikrát ještě budu mít příležitost…?

„Ty jsi můj život…“ zašeptal jsem.