Začátek...

Objev - 9. část

Autorka: Ol...

„Omlouvám se, že jsem vás vyrušila, ale už jsem to nemohla vydržet. Nechceš se projít?“ Vychrlila s radostí. Nešlo se na ní zlobit.

„Jasně pojď.“ Řekla jsem poraženě a vyšla ke schodům. V obýváku na pohovce seděl Carlisle se svými syny.

„Kampak se chystáte tak pozdě holky?“ Zeptal se Emmett.

„To tě nemusí zajímat, bráško. Pokud se ovšem nechceš bavit o šatech.“ Usadila ho má malá sestřička. Věděla jsem, že ho tímto odradí. Emmett se zatvářil, jako by se urazil, ale pak mávl rukou. Alice mě popadla za ruku a vytáhla před dům. Ukázala jsme směrem dolů. Má společnice se mi zavěsila na ruku a se zářícíma očkama na mě pohlédla.

„Tak povídej! Kdy plánujete svatbu?“ Nadechovala se k dalším otázkám, ale já ji zastavila.

„Alice, jsem zasnoubená teprve pár hodin. Fuj, to zní divně. Je mi sedmnáct a už jsem zasnoubená.“ Plácala jsem nesmyslně.

„Bello, Edwardovi je přes sto, myslíš že mu věk přidělává starosti? Ale, kdy se to chceš vdávat? Můžu ti jí prosím zařídit?“ Brebentila černovláska.

„Alice zadrž! Nechci žádnou velkou svatbu. Nejraději bych jela do Vegas. A jelikož je mi sedmnáct, tak minimálně do mé plnoletosti se nic konat nebude. Varuju tě! Jestli jen pomyslíš na to, že bys mohla chystat něco velkého, já se to dozvím!“ Musela jsem zasáhnout dřív než si něco usmyslí. Nemůžeme být tak daleko od domu, aby Edward neslyšel její myšlenky.

„Bello, mysli na Esme a Renée. Jak myslíš, že se budou tvářit, až zjistí, že se jejich děti vydaly na tajný výlet do Vegas. Prosím, prosííím! Nech mě zařizovat vaší svatbu.“ Žadonila pořád dokola.

„Pokud se se mnou chceš bavit o tomhle, tak mě omluv. Nechci se s tebou bavit zrovna o svatbě. Zaprvé, mám ještě kolem šesti měsíců do narozenin.“ Nadechla jsem se. „A za druhé, budu teď muset nějak žít s Charliem a maskovat to, že jsem upír.“ Shrnula jsem. Ten druhý bod půjde dost těžko. Miluju slunce, ale teď se budu muset před ním skrývat.

„Ale, ráda bych se omluvila tobě a Jasperovi, musela jsem utéct.“ Pronesla jsem se sklopenýma očima. Alice se zastavila.

„Bello! Kdybys neutekla, měli bychom sice méně problémů, tvá matka mohla být mrtvá, ale ty.“ Zabodla do mě palec. „Ty, bys nebyla upírka! Je mi sice líto, jak to dopadlo, ale Edward by nikdy nepřistoupil na tvou přeměnu. To mi připomíná, nemáš hlad?“ Drmolila dál Alice, teď už má sestra. Zauvažovala jsem nad její otázkou.

„Co znamená mít hlad?“ Zeptala jsem se.

„Zkus se nadechnout. Měla bys cítit kručení v břiše a nahořklou chuť v puse, to se hromadí jed.“ Poučovala mě vědma. Nádech, výdech a pěkně do plic. Nic, vůbec nic. Je se mnou něco v nepořádku?

„Bello?“ Připomněla se mi sestra.

„Alice, já nic necítím. Jenom tady něco smrdí.“ Začínala jsem zase panikařit.

„Bello, uklidni se! Jak cítíš ten smrad? Doufám, že to nejsem já.“ Snažila se odlehčit atmosféru. Moc se jí to nepovedlo.

„Podívej se na mě!“ Přikázala mi Alice, když jsem se začínala třást.

„Bello!“ Zasyčela důrazně, když jsem koukala všude možně jenom ne na ní. Chytila mi hlavu do dlaní a donutila mě pohlédnout na ní.

„Nic s tebou není, jenom máš asi ještě dost své krve, i když podle toho, jak jsi krvácela, nevím nevím.“ Přikývla jsem, moc mě to nepřesvědčilo, ale co. Pohlédla jsem do Aliciných, teď už tmavě zlatých, očí.

„Jejda Bello! Předtím jsem si toho nevšimla, ale máš pořád hnědé oči.“ Zase jsem začala panikařit. Přeci jen nejsem normální.

„To nic není! Určitě se to nějak vysvětlí.“ Chlácholila mě dál Alice, ale vydala se zpátky k domu.

Konec 9. části