Začátek...

Vyznání - 4. část

Autorka: Ol...

 Po patnácti minutách Carlisle ukončil náš soukromý balet. Nastoupili jsem si do auta, bez námitek jsme měli zasedací pořádek. Alice s Jasperem si sedli úplně dozadu, trochu jsem jim záviděla to skromné soukromí, před nimi jsem seděla já s Edwardem a Emmettem. Nevím jak se jim to podařilo, ale seděla jsem mezi nimi, ale než jsem stihla cokoliv říct, tak se Carlisle zeptal na cestu. Dobrovolně se ujal role řidiče a Renée mu dělala společnost na sedadle spolujezdce. Oznámila jsem zhruba směr, pak do mě Emmett začal dloubat, v hlavě mi blesklo jestli to bude pokračovat po zbytek mé existence, ale i když jsem byla menší, nic jsem si nenechala líbit a oplácela mu stejnou mincí. Edward po svém bratrovi vrhl vražedný pohled a ten radši nechal jakékoliv požďuchování.

 Můj anděl mě držel celou dobu za ruku, sem tam mi pošeptal do ucha nějakou lichotku. Máma se na nás, teda hlavně na mě, občas podívala, v jejích očích jsem mohla vyčíst nesouhlas a tolik otázek. Renée ale konverzovala s Carlislem, takže mi nic neřekla.

„Víš jak ti to dneska slušelo, když…“ dál jsem ho nenechala domluvil a plácla jsem ho rozpustile po ruce. Toto gesto neušlo Emmettovi, takže se ke mně naklonil, vzal mě za druhou ruku, další pohyb upoutal Edwardovu pozornost. Emmett mi svou volnou rukou zastrčil volný pramínek vlasů a zastrčil mi ho za ucho aby mi mohl zašeptal: „Víš, vždycky jsi se mi líbila a teď? Rosalie tady není, jsem silnější než Edward, tak co takhle si to někde rozdat? Nikdo se to nedozví, nic nám nebrání.“ Celý proslov pronesl se zvedajícím obočím. Můj snoubenec, fuj to není dobré oslovení, vedle mě tiše zuřil a neměl daleko k tomu aby začal vrčet, stiskla jsem mu ruku, ale můj pohled patřil pro tuto chvíli jeho rozpustilému bratrovi. Stěží jsem si zachovala vážnou tvář.

„Ale Emmette, víš že bych to nikdy, ale nikdy, nemohla Rosalii udělat, vždyť by mi vyškrábala oči, ale procházku při měsíčku bych si klidně dala bratříčku!“ Tyto slova jsem pronesla stejně šeptem jako předtím Emmett. Na chvíli jsem na něj hleděla, ale nevydržela jsem to dlouho a vybuchla smíchem. Emmett se zatvářil naoko uraženě.

„Teď jsi hluboce ranila mé city, Bello! Ještě nikomu jsem nevyznal svou lásku tak, tak…“ hledal dramaticky slova svalovec. „Asi půjdu spáchat sebevraždu. Budeš mě mít na svědomí. S touto myšlenkou budeš muset žít navždy.“ Zvolal polohlasem a dramaticky se chytil za srdce. Edward se vedle mě uvolnil, ale já musela svou hru dohrát dokonce. Chytila jsem Emmetta za obě jeho ruce: „ Emmette! Však víš, jak mám ráda krev, tak prosím zvol nějakou sebevraždu, kde jí bude hodně. Jestli to opravdu uděláš, tak svůj osud s výčitkami přijímám!“

Teď celé auto upřelo svou pozornost na nás a dusilo se smíchy, dokonce i Renée a Carlisle, se uculovali.

„To je u vás normální?“ Zeptala se máma Carlislea.

„Ano, takové vtípky jsou na denním pořádku, ale ještě nikdy to nepřešlo v nějaký vážný úraz. Nemusel jsem je ošetřoval už ani nevím jak dlouho.“ Opět jsme se my vzadu rozesmáli.

„Teď zaboč doprava.“ Navigovala jsem Carlislea, ten jen přikývl a poslechl mě.

„Bello, kam to jedeme?“ zeptala se mě Renée, poznávala okolí, ale nevěděla co se chystá. Naklonila jsem se k ní a pohladila po rameni se slovy: „Neboj, tam jsi ještě nebyla.“ V tu chvíli jsem si uvědomila jednu věc a hned ji vyslovila nahlas.

„Mami? Kde je Phil?“

Oslovené se do zodpovězení nechtělo, ale nakonec zamumlala: „Má zápas.“ Její nálada se změnila, byla teď smutná. Koukla jsem na svého blonďatého brášku s prosíkem. Pochopil, ihned se v autě rozprostřela příjemná atmosféra a po smutku nebylo ani stopy.

Konec 4. části