„Bello?“ Ozvalo se pod schody.

„Ano mami, hned jsem dole.“ Zavolala jsem jako odpověď. Koukla jsem na svého snoubence: „Co jí mám říct? Proč jsi tady a ostatní?“ Můj hlas vyzněl tak zoufalé.

„Přijeli jsem tě přesvědčit, aby ses vrátila do Forks. Pozvala si nás k tobě. Jo a Renée přijela až dneska.“ Usmál se na mě s v jeho hlase zněla všechna láska, políbil mě a varoval abych nedýchala před matkou, abych se na ní náhodou nevrhla.

„Teď bych už ale měli jít, ostatní začínají být nervózní.“ Chytil mě za ruku a sešli jsem rychle ze schodů. Vtrhli jsem do obýváku jako velká voda, na pohovce a křeslech seděla celé má rodina, teda skoro, chyběl Charlie, Esme, Phil a Rosalie.

„Mami!“ Křikla jsem a přiřítila se k ní, rychle jí objala, musela jsem si dávat velký pozor abych nepoužila celou svou sílu, a kdybych mohla tak pláču.

„Bello! Tak jsi nás vyděsila!“ Maminka se ke mně tiskla, na chvíli mě pustila a z dálky si mě starostlivě prohlížela. Její pátravý pohled přerušila Alice. Ta se ke mně vrhla a objímala mě. Když mě pouštěla, rychle a potichoučku se zeptala: „Kdy bude svatba? Sestřičko!“ Vyvedla mě z míry, ale ne zas tak moc abych stejně jako ona nezamumlala: „Ještě to nikomu neříkejte. Ještě ne.“ Věděla jsem, že Edward poslouchá, takže jsem měla jistotu, že to neoznámí v nečekanou chvíli.

O chvíli později jsem vyzkoušela jaké to je, když mě objímají noví bratři, oba mi do ucha zašeptali: „Sestřičko.“, a také otec, ten zašeptal: „Vítej do rodiny, dcero.“ Zachvěla jsem se radostí. Nenápadně jsem se přesouvala zpátky k Edwardovi, ten obtočil ruku kolem mého pasu a zářivě se na mě usmál.

„Jak vidím, všichni už jste se seznámili z mojí maminkou.“ Prolomila jsem to tíživé ticho, které najednou všechno obklopovalo.

„Chtěla bych se Vám všem omluvit.“ Když jsem to řekla, koukla jsem na Jaspera, musel si to pěkně schytat od Edwarda a pak na všechny ostatní. Nikdo se neměl k tomu, aby promluvil. Má věta vyvolala emoce v celé místnosti, chudák Jasper.

„Zasloužila by sis, Bello! Copak se tohle dělá? Víš jak šílel Charlie?“ Spustila proud výčitek Renée, trochu jsem se přikrčila, Edward mě stiskl trochu pevněji. Máma, by jistě pokračovala dál, ale Carlisle jí skočil do řeči: „To nebude snad tak zlé. Jsem přesvědčen, že až přijedeme zpátky, vše si mezi sebou vyříkají, Renée.“ Uklidňoval jí doktor. Kolem nás se rozprostřela příjemná atmosféra a všichni se uvolnili. Mrkla jsem na svého charismatického brášku, ten mi mrknutí oplatil.

„Co takhle někam si vyjít? Nebo spíše vyjet? Znám krásné místo.“ Navrhla jsem. Ostatní přikývli, ale všimla jsem si, jak Alice na chvíli zavřela oči, když je otevřela, objevil se na jejich rtech zářivý úsměv. Edward mi zašeptal: „Skvělé místo. Miluju tě.“ Tato poznámka ve mně vyvolala hřejivý pocit a zavrněla jsem se radostí. Slunce právě zapadalo, takže jsme nemuseli řešit problém, že budeme „zářit“.

Venku jsem si uvědomila, že se všichni nenaskládáme do našeho stařičkého autíčka. Hned když jsem na to pomyslela, uviděla jsem podlouhlé auto pro minimálně osm lidí, musela jsem se zasmát.

„Ach ta Alice.“ Povzdechla jsem si. Malinká dívenka otočila svůj zrak na mě, vykouzlila oslnivý úsměv, který doprovodila purkrlem. Rozesmála jsem se ještě víc, když se jí Emmett, stojící za ní, pokusil napodobit. Jasper, hledící na tu podívanou, se rozchechtal, Edward taky nelenil. Maminka po nás střelila vražedný pohled, ale když viděla, jak Emmett ladně, no dobře, nejladněji jak dokázal při své postavě, předvádí baletní kreace, nedovedla potlačit svůj smích. Carlisle vše pozoroval obezřetně z dálky, ale koutky mu vylétly nahoru, obzvlášť když se k Emmettovi přidal Jasper i Alice. Z toho pohledu jsem chytila pořádný záchvat smíchu, jenom díky Edwardovi jsem se nesesunula na zem a nemlátila pěstí do betonu.

 

Konec třetí části