Začátek...

Nervozita - 17. část

Autorka: Ol...

„Bello, už jsme tady.“ Zašeptal mi po pár hodinách Edward. Vzhlédla jsem. Vyskytl se mi nádherný pohled. Zelenavé lesy. Nikdy bych neřekla, že se mi tady bude líbit. Ale lidi se mění. Stočila jsem svůj pohled na mého anděla. Něžně mě políbil a díval se přese mě ven. Taky to tady má rád.

„Co asi řekne Charlie na můj útěk?“ Zeptala jsem se spíše pro sebe. Zaslechla to Alice sedící za mnou.

„Už se strašně těší. Bude sice naštvaný, ale to za chvíli vyprchá.“ Oznámila mi sestřička. Bylo neuvěřitelné jak to do sebe zapadlo. Takže jediný článek rodiny co mě ještě nepřijal byla Rosalie. Jestlipak se to změní?

„Netrap se, všechno bude dobré.“ Uklidňoval mě Edward a přitáhl si mě k sobě blíž.

„Prosím, zapněte si pásy. Budeme přistávat.“ Ozval se nepříjemný hlas z reproduktorů.

„Budou na nás čekat v hale.“ Řekl Carlisle, který vycházel za námi. Nadskočila jsem, pořád mám lidské smysly. Ještě jedna zatáčka a jsme tam. Utěšovala jsem se. Proč? To je dobrá otázka. Koho jsem čekala v hale? Charlieho, Esmé, Rosalii? Nebo snad Jacoba s Billym? Zakroutila jsem hlavou. Přicházím o rozum. "Nemusíš být nervozní, nic se nestane." Utišoval mě Edward. To už jsem měla na dohled halu. Viděla jsem Esmé s Rosálií a taky Charlieho. Tvářil se naštvaně, ale hned jak jsme se objevili za rohem, tak se jeho stará tvář rozzářila radostí. Vykročil ke mně s otevřenou náručí. Mohla jsem přímo cítit jeho nadšení. Dobře, aspoň někdo je rád že mě vidí. Jak to asi bude s Jakem a Billym? Ne, říkala jsem si, že tyto myšlenky odsunu na vedlější kolej.

"Ahoj holčičko! Jsem tak rád že tě vidím!" Vykřikl a objímal mě tak silně, jako by mě už v životě neměl pustit.

"Tati, já tě taky ráda vidím. Ale tak mě za chvíli rozmačkáš." Zasmála jsem se a Cullenovi se mnou. Teď už mě jen tak něco nerozmačká. Charlie mě hned pustil, ale pořád mě držel kolem pasu. To už se k nám blížily Rose s Esmé.  Jak se ke mě asi bude Rosalie chovat? Příjme mě do své rodiny, nebo na mě bude jako na psa? Esmé se ke mě dostala jako první. Taky mě objala, ale už jemněji než otec.

"Je mi to tak líto Bello, ale jsem tak ráda." Zašeptala mi a kdyby mohla, tak roní slzy.

"To je v pohodě. Jednou to přijít muselo. Aspoň už to mám za sebou." Odpověděla jsem jí. Taky jsem cítila v očím potřebu plakat, ale už nikdy neuroním jedinou slzu.

"Bello." Upoutala mou pozornost Blonďatá bohyně. Esmé mě pustila a pohlédla na dceru. "Chtěla bych se ti omluvit." Začala a všichni stáli jako opaření. "A vítej zpátky." Dořekla stručně. Chtěla jsem jí obejmout, ale něco mi v tom bránilo, nevím co to bylo. Možná vědomí, že to pravé přivítání přijde později.

"Myslím, že je nejvyšší čas jet zpátky domů." Podotkl Carlisle a všichni mu němě dali za pravdu.  Charlie mě pořád držel kolem pasu a já mohla cítit to teplo co z něj vyzařovalo. Budu se muset zeptat Edwarda, jestli to cítil taky.

"Tati? Může jet Edward s náma?" Zeptala jsem se vemlouvavě a doufala, že mi bude vyhověno. Oslovený asi byl v dobré náladě, nebo mu pomohl Jasper, jen přikývl a ani nic nenamítal.

V podzemní garáži jsem se rozloučila s mojí novou rodinou. Alice mi ještě stihla zašeptat do ucha.

"Zítra tě u nás čekáme, sestřičko." Mou odpovědí jí bylo jenom zašklebení. Mohla jsem jenom doufat, že nechystá nějakou oslavu. V policejním autě jsem se usadila na zadní sedadlo a Edward vedle mě. Charlie pořád mlčel. Určitě přijde bouře. Určitě se na mě oboří za můj útěk, ale mě to bylo tenkrát jedno. Cesta ubíhala rychle, ale pořád mlčky.

"Tak, myslím, že zavolám Alici, jestli by pro mě nepřijela. Už je pozdě a já bych nechtěl obtěžovat." Pronesl asi v polovině cesty Edward. Vyděšeně jsem se na něj podívala, ale on mi rychle a tiše odpověděl. "Až se Charlie uklidní a až si všechno vyříkáte, tak budu čekat nahoře." Jenom jsem přikývla a pohlédla na svého otce.

"To bude asi nejlepší. Tady mladá dáma mi toho musí hodně vysvětlovat." Rozhořčení v řidičově hlase bylo hmatatelné. Smutně jsem sklopila oči, ale nesnažila jsem se nějak hádat. Edward vedle mě vytáhl mobil a zavolal sestře. Mohla jsem slyšet její odpověď. Musela jsem se pousmát nad formulací jejich slov.

"Nebylo to tak zlé." Zkonstatovala jsem po hodině Charlieho plísnění. Edward mě objímal a sem tam políbil do vlasů.

"Nebyl tak rozčílený aby to přebil pocit radosti z návratu dcery." Zašeptal a jeho rty navštívily můj krk. Jenom jsem se zasmála. Jak to asi bude vypadat zítra ve škole? Budou všichni na mě koukat a uvažovat, jestli jsem se nezměnila? První otázku jsem nechtěně pronesla nahlas. Edwardova paže zvětšila stisk, ale mě to nevadilo.

"Alice říkala, že to bude v pohodě. Jessica se jenom bude vyptávat." Jeho upřímné oči mi ale v tuto chvíli nepřipadaly tak pravdivé.

"Bude to horší, že ano." Zeptala jsem se na rovinu. Jeho oči zněžněly. Přitiskl mi rty na čelo a zašeptal těžko slyšitelným hlasem.

"A i kdyby, budu s tebou. Ať se stane cokoli." Blahem jsem jenom zavrněla a zavřela jsem oči. Pak jsem si začali povídat o našich plánech do budoucna. Edward mě chtěl vzít na cestu kolem světa. Vyjmenovával mi města, která musíme navštívit, jazyky, které se musím naučit. Přitom jsme si pohrávali s prsty toho druhého a náhodně se políbili.

Nádech, výdech, nádech, výdech. Připadala jsem si jako první den, když jsem tady přišla. Edward se na mě podíval a na rtech se mu objevil oslnivý úsměv. Tento anděl nemůže být pro mě. Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala zrádné myšlenky a vystoupila z auta. Rozhlížela jsem se kolem a hledala aspoň náznak naděje. Naděje mi přišla vstříc hned po několika krocích.

„To nic není! Je to v pohodě!“ Konejšil mě Edward a chytil mě kolem pasu, vtiskl letmý polibek, táhnouc mě směrem k mé první hodině.

Konec 17. části