Začátek...

Snídaně - 12. část

Autorka: Ol...

„Dobré ráno!“ Pozdravila Renée všechny přítomné Cullenovy, bylo zajímavé sledovat jejich divadlo na ráno po prospané noci.

„Ahoj.“ Pousmála jsem se. Edward na mě mrkl, ale nevstal.

„Mohl bych vás pozvat na snídani?“ Jako vždy byl Carlisle zdvořilý. Uvažovala jsem, jestli to bylo v době jeho mládí normální, že se takto mluvilo. No, ale nechala jsem to plavat.

Nemusela jsem se na Renée ani dívat, abych odhadla její odpověď. Byla okouzlená, jako každá žena, na kterou Carlisle použil svůj šarm.

„To bych já měla zvát vás, ne vy mě. Jste naši hosté.“ Odporovala jenom ze slušnosti matka, ale byla už rozhodnutá.

„My jsme tady rádi. Mě nezabije pár dnů volna a tady mládež je ráda, že nemusí do školy. Je to tak?“ Zeptal se Carlisle, ani nečekal na nějakou odpověď a pokračoval. „Takže můžeme jet?“ Tázal se se samozřejmostí. Všichni přikývli, jenom Alice se mírně ošívala.

„Alice, teď ne!“ Okřikl jí tiše Edward.

„Teď opravdu není čas na hodinovou návštěvu koupelny.“ Přidal se Jasper.

„Sestřičko, ty vždycky vypadáš po ránu stejně.“ Zalichotil ji Emmett, ale za pár sekund dodal. „Vypadáš jako to malé zvířátko.“ Pronesl a všichni čekali, co z něho ještě vypadne. Zamyslel se, to Edward vyprskl smíchy. „Už vím. Jako Medvídek mýval.“ Všichni se zasmáli, jenom tmavovláska trucovala.

„Emmette, já ti to jednou oplatím a to mi věř, že to nic příjemného nebude.“ Vyhrožovala Alice, já jsem věděla, že už spřádá plány. Najednou jsem medvědího brášku začala litovat. Přeci jen, Alici nerozzuří jen tak něco a i když se to nezdá. Ta malá bytost dokáže být dost záludná.

„No, to jsem se trošku pobavili, ale je čas vyjet.“ Prohlásil autoritativně Carlisle. Teď už všichni souhlasili. Oddechla jsem si.

Dneska jsme zvládli cestu k autu bez nějakých vylomenin, ale přesto jsem se musela pořád usmívat. Připadala jsem si blbě, byla jsem obklopena Řeckými bohy. Rychle jsem tu myšlenku zahnala, přece tento život jsem si přála. Chtěla jsem být navždy po boku Edwarda.

Do auta jsme si sedli jako včera. Opět jsem se ocitla mezi Edwardem a Emmettem, jak to ti dva dělají? Zakroutila jsem hlavou, abych vyhnala přebytečné myšlenky. Naštěstí se mě Carlisle zeptal kam to dneska bude. Koukla jsem na Renée.

„Mami, kam pojedeme? Včera jsem vybrala já, tak dneska vyber něco ty.“ Řekla jsem, ale když jsem viděla její skeptický pohled, navrhla jsem jeden z velkých obchoďáků. Renée přikývla, za mnou Alice začala nadšeně vyprávět, kam všude zajdeme. Nechtělo se mi kazit její radost, i když to znamená hodiny v obchodech.

„Bello, takže kudy?“ Zeptal se opět Carlisle, v jeho hlase nebyla ani známka netrpělivosti. Zase jsem si zahrála na navigátora, přišlo mi to směšné, ale užívala jsem si to, aspoň v jednom městě mám možnost využívat svých znalostí. Edward mi ani jednou nepustil ruku, kterou mi věznit ve svém sevření, teď už jsem si nemyslela, že je tak ocelové, aspoň v něčem jsem se mu trochu přiblížila.

V autě panovalo příjemné ticho, nikomu to nevadilo, nebo to nedával najevo. Přijeli jsme do velké podzemní garáže, musela jsem se pousmát. Jako člověk jsem tady byla tak málokrát, že by se to dalo vypočítat na prstech jedné ruky, ale jenom co jsem upír, to je první obchod kam zavítám. Zakroutila jsem hlavou, abych zahnala takové myšlenky, ale Edward si toho všiml a tázavě se na mě podíval. Zase jsem zakroutila hlavou teď na znamení, že nechci odpovědět.

Když jsem vystoupili, má orientační schopnost se vytratila. Toho si všimla Alice a rozesmála se.

„No jo Alice, však mě znáš, nemám moc v lásce nakupování.“ Předběhla jsem jí neboť měla už na jazyku nějakou poznámku. Emmett se teď už smál taky, ale toho jsem umlčet nedokázala.

„Bello, pár let s Alicí a Rose a věř mi, nakupování budeš milovat.“ Renée teď zbystřela.

„Slyšela jsem správně? Pár let?“ Zeptala se váhavě. Vrhla jsem po Emmettovi zlý pohled, ale Edward už odpovídal.

„No víš, Renée, moje sestry milují nakupování a odtrhnout je z obchodu dovede jenom Esmé.“ Máma jenom přikývla, ale netvářila se nadšeně.

„No, ale naštěstí na to mají jenom rok a půl.“ Dodal Jasper a kolem nás se zase převalila vlna pohody a maminka se přestala tvářit jako by měla nějaké obavy.

To už jsme byli v prvním patře, Carlisle zahnul a objevil se v nádherné kavárně. Pohlédl na Renée: „Nevadilo by to tady?“ Renée stála jako opařená. Jenom přikývla, zase jsem se usmála. Tento život nebude tak špatný jestli mě budou provázet Cullenovi a hlavně Edward.

Vybrali jsme si větší stůl, abychom se k němu všichni vešli. Edward mi galantně podržel židli a mě unikly slova od Esmé: „Vždy gentleman.“ Všichni se pousmáli. Renée si právě taky sedala s pomocí Carlislea a Alici pomáhal Emmett, v duchu si určitě neodpustil nějakou poznámku, neboť Edward sedící teď už vedle mě vybuchl smíchy. Jeho medvědí bratr na něho mrkl a Alice se zatvářila jako by je nejraději zabila. Jasper se tvářil neurčitě, ale sedl si ke své ženě kladouc ruku na její rameno, byla jsem si jistá, že se jí snaží uklidnit. Toto gesto na mě použil Jasper několikrát a jednou mě dokonce uklidnil natolik, že jsem usnula.

„Co Vám mohu nabídnout?“ Ozvalo se za mnou, překvapeně jsem nadskočila. Měla bych trochu otevřít svou mysl a nechat trochu oživnout upíří schopnosti.

„Renée?“ Zeptal se galantně Carlisle. Máma se zamyslela, ale pak si objednala černou kávu a dvě koblihy. Potom už šly objednávky po obvodu stolu, padaly tam čokolády, čaje, kávy, koblihy, tousty a už ani nevím co. Já osobně jsem si objednala čokoládu a lívance. Ale jedno mě zajímalo, co se stane s jídlem, když ho sním. Zamyslela jsem se nad tím asi hodně, protože mi Edward po chvíli stiskl ruku se slovy: „Copak je?“ Zakroutila jsem hlavou. A místo odpovědi jsem se podívala na Alici.

„Prosím tě, Alice nevíš kde jsou tady záchody? Jsem si jistá, že se tady vyznáš líp než já.“ Sestřička pochopila, přikývla.

„Jasně, půjdu s tebou.“ Zazpívala, neodpustila si pohled na Edwarda. Byla jsem si jistá, že ať půjdeme kamkoli, bude poslouchat Aliciny myšlenky. Vzdálily jsem se, přesněji vydaly se k toaletám, ale obě dvě jsem věděly, že tam nepůjdeme. Vmísily jsem se do davu, jelikož bylo ještě relativně brzo, tak tam nebylo moc lidí, ale stačilo to, aby nás Cullenovi neslyšeli.

„Tak, co chceš vědět?“ Prohodila jen tak mimochodem tmavovláska.

„No, uvažovala jsem. Edward mi jednou říkal, že všechno jídlo chutná jako bahno. Jo, ale co se stane s tím jídlem? Chci říct, nikdy jsem vás neviděla jít na záchod.“ Vysvětlila jsem. Alice se zvonivě zasmála. Ublíženě jsem se na ní podívala. Hned nahodila neutrální výraz.

„Promiň Bello, ale přišlo mi to směšné, ale máš pravdu. Na záchod nechodíme. Jídlo opravdu chutná jako bahno.“ Na chvíli se zamyslela. „No a proto, co sníme, musíme vyzvracet, přeci jen bychom to měli v sobě po zbytek existence.“ Ukončila. Naprázdno jsem polkla. Někdo se o mě otřel a do nosu mě uhodil zase ten rezavě solný pach. Žaludek se mi obrátil naruby.

„Alice, pojďme pryč, dřív než se opravdu pozvracím. Mě ta krev tak smrdí!“ Postěžovala jsem si. Otočily jsme se na patě a vydaly se zpátky k rodině.

„Kde jste byly tak dlouho?“ Zeptal se Emmett, na tváři mu zase pohrával ten dobře známý úsměv. Mohla jsem jenom čekat, co to bude tentokrát.

„Víš Emmette, tady jsou záchody až na druhé straně obchodu. Trošku to trvá tam dojít.“ Usadila ho Alice. Koukla jsem na Edwarda, tam na mě mrkl a vykouzlil ten nejkrásnější úsměv. Začínala jsem se ztrácet v těch jeho zlatých očích, které teď nabíraly tmavší odstín.

„Takže kam je ta káva?“ Zeptala se znenadání servírka. Pro změnu jsem se lekla. Musela jsem si vynadat, nechtěla jsem náhodou nechat upíří smysly ať se taky trochu probudí k životu?

U stolu začal shon, každý chtěl to své. Přesněji, upíři dělali že touží po snídani. Servírka přede mě postavila čokoládu a můj lívanec, začala jsem mít chuť. Přeci jen jsem byla člověkem sedmnáct let a najednou se mám vzdát svých zvyků? Ale hned se mi vybavil rozhovor s Alicí: „Co sníme, musíme vyzvracet.“ Otřepala jsem se znechucením. Renée si mě zkoumavě prohlížela.

„Bello, není ti něco? Jsi taková bledá.“ Starostlivě se zeptala, vykouzlila jsem úsměv, ale asi jsem nikoho nepřesvědčila. Ach jo, proč mi nikdo nevěří.

„To je v pohodě, jenom moc nemám hlad.“ Teď mi máma uvěřila, ale Edward si mě pořád pozorně prohlížel.

„Vážně mi nic není.“ Zašeptala jsem mi do ucha. Trochu se uvolnil, ale ještě pořád jsem měla jeho pozornost, sice už ne tak velkou jako doteď, ale pořád dost velkou, aby mě znervózňovala. Už jenom ze zvyku jsem šáhla po lívanci, ani jsem si pořádně neuvědomovala co dělám. Kousla jsem. Alice nadskočila, ale její tvář zazářila jako sluníčko.

„Co se stalo?“ Zeptala se Renée. Alice použila jeden z těch přesvědčovacích úsměvů.

„To nic, jenom jsem nevěděla, že tady v obchodě je Prada a Gucci.“ Máma se na ní podívala, ale nekomentovala to dál. Já jsem jenom protočila oči, to je celá ona. V hlavě mi hlodal červíček zvědavosti, kdyby Alice viděla něco nebezpečného, tak by to určitě nezamaskovala obchody. Dožvýkala jsem. Lívanec byl překvapivě dobrý. Viděla jsem, jak Edward odpovídá na Aliciny nevyslovené myšlenky. Naposledy jsem polkla. Můj anděl na mě pohlédl zvědavě, zkoumavě, ale taky překvapeně. Co se mnou zase je. No počkat! Neříkala jsem, že ten lívanec byl překvapivě dobrý? Sakra, sakra, sakra. Takže záhada je rozluštěna…

„Alice? Co jsi přesně viděla? A neříkej mi že nic!“ Zasyčela jsem na ní jak nejtišeji jsem dovedla.

„Bello, uvědomuješ si, že jsi právě snědla ten lívanec?“ Zašeptal mi Edward otázku, kterou jsem už věděla.

„Jo, uvědomuju. A taky si uvědomuju, že mi chutnal. A z toho, vyplývá, že budou kolem mě nějaké problémy, takže bych je radši věděla předem.“ Odpověděla jsem. Začínala jsem panikařit. Ostatní z Cullenovi rodiny už taky dávali pozor, ale asi si plně neuvědomovali co to znamená.

„Bello, stalo se něco?“ Zeptala se Renée, jako jediná neslyšela tento poslední rozhovor.

„Ne to nic není mami. Jenom jsem si vzpomněla, že jsem asi zapomněla klíčky v Náklaďáčku.“ Teď se mi to asi podařilo. Že bych začínala tak dobře lhát, že mi to i někdo uvěří?

„To nic. Řekl bych, že tvoje auto nikdo nebude chtít ukrást.“ Zažertoval Emmett, ten kluk snad nikdy neztratí smysl pro humor.

„Tak už jste dojedli?“ Zeptal se Carlisle, aby odlehčil atmosféru. Všichni přikývli. „Dobře, takže se sejdeme u auta tak za dvě hodiny?“ Pokračoval. Alice zaúpěla.

„Ale sestřičko! Dvě hodiny ti musí stačit. Přeci tady nenajdeš…“ Dál nepokračoval neboť oslovené z očí sršely blesky.

„Dobře takže dohodnuto, za dvě hodiny u auta.“ Shrnul doktor.

Konec 12. části