Začátek...

Ráno - 11. část

Autorka: Ol...

„Tak to je skvělé! Nebudeš muset vysvětlovat změnu barvy očí!“ Řekl trochu nelogicky Emmett jako by mi četl myšlenky. Všichni přikývli.

„Za půl hodiny se probudí Renée. Ale než sejde dolů, tak si udělá zastávku u tebe v pokoji.“ Prohlásila po chvíli ticha Alice, hleděla přitom na mě. Vstala jsme mlčky a došla pro nějaké deky, abych mohla připravit provizorní místa na spaní. Za dvě minutky jsem to měla uděláno.

„No, já jdu teda spát.“ Zasmála jsem se míříc ke schodišti. Byla jsem už napůl cesty, když mě chytily něčí ruce. Nemusela jsem se ni dívat kdo to je.

„Edwarde!“ Pousmála jsem se. Došli jsem ke mně do pokoje.

„Kde jsme to skončili?“ Zašeptal líbajíc můj krk. Rychle jsem zavřela dveře. Otočil si mě k sobě čelem, přitiskl na dveře. Na mých rtech pohrával úsměv.

„Opravdu nevím. Ale myslím, že jsi s tím nesouhlasil.“ Snažila jsem se ho dráždit. Cítila jsem na krku jeho dech jak se zasmál.

„Je to tak těžké od tebe držet ruce pryč.“Zašeptal a zajel mi rukou pod tričko.

„Lásko, za chvíli tady bude Renée.“ Můj hlas byl stejně slabý jako moje vůle.

„Kde je tvoje řešení problémů až přijdou?“ Tiše jsem zasténala, když mi projížděl dvěma prsty po páteři.

„Nenávratně v prachu.“ Vydechla jsem. „Kde ale ty bereš jistotu, že nikdo nepřijde?“

„Slyším jejich myšlenky. Uvažují o tobě.“ Zakřenil se, jeho ústa se přesunula na mé rty.

„Já jsem to věděla vždycky, jsem divná.“ Musela jsem to říct, když mi dovolil dýchat. Následoval tichý smích, neboť jsem si uvědomila pravdivost svých slov.

„Ne, nejsi divná. Jsi výjimečná!“ Oponoval mi Edward. Další smích.

„Možná, ale to na situaci nic nemění.“ Teď jsem ho políbila já.

„Máš pravdu, situaci to nemění. Ale tvá matka se probouzí.“ Zašeptal zadýchaně po chvíli. Stejně tiše jsem zaklela. Edwardův smích otřásl celým mým tělem. Zaklonila jsem hlavu blahem. Miluji tento zvuk.

„No, měl bych jít. Renée je tady každou chvíli.“ Prolomil po chvíli Edward polibek.

„nechceš tady zůstat?“ Navrhla jsem mu. Nechtěla jsem ho pustit ani na chvíli.

„nemůžu, co by si pomyslela tvá matka?“ Rozesmála jsem se.

„To snad víš sám nejlíp, ne?“ Nedalo mi to a musela jsem si rýpnout.

„Bello? Spíš?“ Ozvalo se najednou za dveřmi. Nadskočila jsem, ale Edward už mě hodil do postele a zmizel.

„Ne mami, klidně pojď dál.“ Řekla jsem ani ne pět sekund po zaklepání. Maminka vešla do pokoje, zrakem přejela celou místnost.

„Edward tady není?“ Trochu se podivila.

„Ne, Edward tady není. Je dole se svou rodinou.“ Vysvětlila jsem. „Co potřebuješ?“ Neudržela jsem svou zvědavost na uzdě.

„Zlatíčko, jsi tak mladá!“ A jeje, když Renée začala těmito slovy, věděla jsem, že bude následovat kázání.

„Mami, prosím tě! Ušetři mě toho!“ Netoužila jsem po přednášce, zvlášť když byli dole Cullenovi a určitě se dobře baví. Proklínala jsem Alici, to mi nemohla říct? Až jí uvidím, tak jí to pěkně vytmavím. Renée si povzdechla a nervózně ošila.

„Bello, jsem tvá matka, je to má povinnost se o tebe starat.“

„Mami, já vím co dělám.“ Odporovala jsem ji.

„Miláčku, všichni Cullenovi jsou tak krásní.“ Rodičovská autorita, no páni. Čím jsem si to zasloužila? Zdola ke mně dolehl tichý smích, dala bych ruku do ohně, že se smějí mě. „A Edward, Ježiši, je tak krásný. Ale ty, ty jsi tak mladá.“ Opakovala znovu. Podívala jsem se jí do očí, poprvé za tento rozhovor. V těch tůních se zračila jenom starost.

„Mami, já Edwarda miluju, jsem do něj blázen.“ To byla pravda.

„Bello, ale je ti sedmnáct. Když mě bylo sedmnáct, tak…“ Musela jsem jí zastavit.

„Tak jsi chodila s tátou a netrvalo dlouho a vzali jste se.“ Touto větou jsem Renée vzala vítr z plachet.

„Mami, já se v nejbližší době nehodlám vdávat.“ Uklidňovala jsem jí. Jenom přikývla, ale stále se neměla k odchodu, znala jsem jí dost dobře, abych poznala, že se ještě jedna otázka schovává.

„Tak se mě zeptej.“ Popohnala jsem matku. Zhluboka se nadechla, ale bylo ticho.

„Mami, já tě nekousnu.“ Byla jsem teď zvědavá.

„Ne, je to trapné.“ Řekla, začervenala se a odvrátila zrak. Podle tonu, jsem věděla, že přednášky jsou pryč. Pokrčila jsem rameny, zas tolik mi na tom nezáleželo.

„Tak pojďme se najíst.“ Nevrhla jsem a chytila Renée za ruku. Jenom přikývla a vyšla se mnou z pokoje.

Konec 11. části