Začátek...

Pach - 10. část

Autorka: Ol...

„Carlisle, něco jsem zjistila!“ Chlubila se Alice po příchodu do domu. Dosedly jsme na pohovku a já zabodla pohled do země. Před naším příchodem se asi vedla nějaká živá diskuze, ale Alice ji utla svým objevem. Edward se vedle mě objevil jako duch a objal mě kolem pasu.

„Tak nás nenapínej!“ Prolomil ticho Emmett. Oslovená se jen uculovala.

„Čím myslíš že to je?“ Zeptal se Edward po minutě mlčení.

„Já vím, že asi řešíte nějaký závažný problém, ale my bychom ho chtěli vědět taky.“ Pronesl klidně Carlisle.

„Dobře, to pozdvižení je kvůli mně.“ Podotkla jsem, ale moc jim nepomohla.

„Bello, jak to myslíš?“ Zeptal se Jasper. Zvedla jsem oči a pohledla na každého zvlášť. Nechápavě na mě zírali. Alice zatleskala.

„Všimla jsem si toho jenom já!“ Vypískla radostí naše vědma.

„Čeho?“ Zeptali se jednohlasně Carlisle,Jasper a Emmett. Zašklebila jsem se a přišla k otci.

„Zkus se mi podívat do očí. Mohlo by se to nazvat: Najdi rozdíl.“ Řekla jsem ironicky. Klekla a zahleděla jsem se do zlatavých očí. Trvalo to půl minuty než to Carlisleovi došlo. Obdivně vydechl. Přesunula jsem se k bratrům, těm to trvalo o trochu díl.

„Teda Bello! Jak je to možné?“ Zeptal se vyjeveně Emmett. Pokrčila jsem rameny a šla si sednout k Edwardovi.

„No právě na to jsem se ptala taky. Myslela jsem, že bude mít Carlisle odpověď.“ Vyhrkla Alice dřív, než jsem se vůbec stačila nadechnout. Všichni n mě koukali, měla jsem nepříjemný pocit. Proč jsou se mnu samé problémy?

„Bello, cítíš něco?“ Zeptal se mírně otec. Zhluboka jsem se nadechla.

„Cítím vás. Mírně nasládlou vůni. A pak něco co smrdí.“ Šeptala jsem a ani si to neuvědomila.

„Jak to smrdí? Dokážeš ten pach popsat?“ Vyzvídal Jasper. Zavřela jsem oči a pátrala myslí. Něco mi to připomínalo. Sice vzdáleně, ale hodně povědomě.

„Už vím! Rez. Smrdí to jako rez. Takový ten to máte odloupnout. Ale počkat. Ještě něco.“ Čelo se mi svraštilo. Měla jsem to na dosah ruky, ale vždycky se mi to jenom otřelo o prsty a zase zmizelo. V místnosti by se očekávání dalo krájet.

„Není to náhodou sůl?“ Pomohl mi Edward. Zmateně jsem se na něj podívala. Trefil se do černého. Němě jsem přikývla. Pár věcí mi zacvaklo na své místo. Jak mi to mohlo uniknout, vždyť ten pach znám. Nejednou se mi z něho dělalo špatně.

„Už vím co to je.“ Řekla jsem, ale zlatý hřeb večera, nebo spíše rána, oznámil můj anděl.

„Že můžu hádat. Necítíš náhodou krev?“ Další ticho.

„Jak to víš?“ Zeptala jsem se. Edward si udržel vážný výraz i když mu koutky cukaly.

„Pamatuješ si ten den, kdy jste zjišťovali krevní skupiny, v biologii?“ Přikývla jsem. Nemohla jsem na ten den zapomenout, nesl mě pak na ošetřovnu. „Tak tehdy si mi řekla, že cítíš krev. Cítila jsi ji už tehdy. Nepřikládal jsem tomu význam.“ Vysvětlil mě i ostatním. Přikývla jsem.

„Ale, to přeci nejde! Jsem upír a smrdí mi krev. Co budu jíst?“ Podotkla jsem.

„Budeme muset hledat, která krev ti nesmrdí.“ Navrhl řešení Carlisle, ale v jeho hlase neznělo moc přesvědčení. Pak se otočil na Alici: „Vidíš, že by Belle chutnala nějaká krev?“ Maličká černovláska strnula, když se znovu uvolnila, objevil se na její tváři úsměv. Edward se zasmál.

„Tak co?“ Nevydržela jsem to.

„Bello, s tebou si užijeme legrace.“ Teď se smála i Alice. Nervózně jsem se ošila.

„Alice viděla, jak ulovíš rysa. Ale tvé oči budou pořád hnědé.“ Vysvětlil opět Edward. Nechápavě jsem na něj hleděla.

„Takže, mé oči se nezmění? Budou pořád hnědé? I když budu pít krev?“ To by bylo skvělé. Nemusela bych se strachovat, že by mě prozradily oči. Aspoň jedna dobrá zpráva. Alice i Edward na mé otázky jenom přikývli. Možná to nebude tak zlé jak jsem si myslela.

Konec 10. části