Psychiatrická klinika Sv. Vavřince - USA, léta Páně 1920
"Sophi, můžete mi prosím najít složku pacientky Mary Alice Brandon?" přikoval William svým karamelovým pohledem mladou sestřičku. Tato finta se mu osvědčila vždy, když potřeboval docílit něčeho, co nebylo úplně legální.
"Ale pane doktore, vy víte, že to nesmím... Tahle složka patří mezi nevyléčitelné, a navíc mi pan ředitel nakázal, abych obzvlášť tuto složku nikomu neukazovala.. Ta dívka nosí smrt.." zašeptala a rychle se pokřižovala.

Nejraději by té "náně" z plných plic řekl, co si o jejích pověrách myslí. Všichni tady Alice považují za vtělení ďábla, ale jen on ví, že je všechno jinak.. Alice byla nevinné dítě, které místo aby se smálo a opalovalo na sluníčku, hnije tady v podzemní kobce a pomalu odchází.. Alice nebyla blázen. Měla dar. Dar vidět dál než ostatní smrtelníci. Dokázala prohlédnout bránou času..

Ze všech sil se uklidnil. Tu složku chtěl. Nenechá jim tady ani řádek. Alice pro všechny "zemře".. aby mohla konečně začít žít...
"Sophi, prosím..." vydechl neodolatelně, pohladil ji po tváři a dal si záležet, aby se znovu podíval až na dno její duše.
Černovláska se začervenala a po zádech jí příjemně přeběhl mráz. Byl naprosto  neodolatelný.. "Bude to naše tajemství.." pokračoval v nátlaku.
"Jestli se to někdo dozví, tak přijdu o práci." rezignovala sestra a otočila se ke kartotéce.
"Děkuji Sophi. Ani nevíte, jak jste mi pomohla.." usmál se mezi dveřmi.

Se Sophií se v té chvíli zatočil celý svět...

Yukon - Kanada, léta Páně 1920
Zima se pomalu přehoupla v jaro, ale noci byly stále dlouhé a chladné. Tady v kanadských horách se dokonce místy ještě držel sníh.. Jasper nikdy necítil chlad. Upíři nevnímají změny počasí, ale byl rád, že jeho smečka našla útočiště v tomto opuštěném domě.. Po nekonečném kočování od "čerta k ďáblu" v tom viděl příjemnou změnu.. Více než padesát let na cestách. Pár dní na jednom místě, několik mrtvých a pryč. Zbytečně na sebe neupozorňovat.. Tady v horách bylo naprosto běžné, že se sem tam někdo ztratil, nebo umrzl v lese, a to jim dovolilo ten přepych zůstat déle.. Jaké by to asi bylo mít někde "domov", místo, kam by se mohl vždy vrátit.. Kdysi takový domov měl, ale válka mu ho vzala i s jeho rodinou..

"O čem přemýšlíš?" žduchl zlatovlasý upír Jaspera do zad až téměř spadl ze židle. Nečekal až mu ránu oplatí, hodil sebou na postel a pohodlně se rozvalil. Aboin byl sytý, to Jasper za ta léta bezpečně poznal. Dobrá nálada z něj přímo sálala. V takových chvílích ho měl Jasper docela rád.. Byl menším zlem než Alexa a Darein.
"Přemýšlím, jak se tě co nejlépe zbavit!" rýpnul si Jasper. Aboin se na oplátku pobaveně zašklebil. Jasper zvážněl. Bylo vidět, že o něčem usilovně přemýšlí.
"Čopak trápí tvoji melancholickou dušičku?"  zašišlal naoko starostlivě Aboin.
Jasper bleskově vstal a židle, na které ještě před okamžikem seděl, přistála  na Aboinově hlavě a celá se roztříštila.
"Hahahaha.." smál se tomu zasažený a odklízel z postele dřevěné trosky.

"Abo, přemýšlel jsi někdy o tom, že bys přestal kočovat a usadil se?"
Naprosto vážný výraz v Jasperově tváři Aboina překvapil. Takový obrat veselé konverzace nečekal.
"Přestat kočovat a zůstat trvale na jednom místě?" potvrzoval si.  Jasper přikývl.
" No.., přemýšlel, ale nikdy jsem to neudělal. Nemůžeš pořád lovit na tom samém místě.. Za chvíli nevíš, kam zahrabat mrtvoly.. Všude je plno.." zasmál se svému vtipu.
Jasper zůstal vážný: "A co kdybys nezabíjel. Musí přece existovat i jiný způsob.."

Huronský smích otřásl celým domem. Aboin vstal, poplácal Jaspera po zádech a znovu se vrátil na postel: "Ty mě dokážeš pobavit! "Třeba bys lovit zvířata, že?... Úplně tě vidím, jak si někde dáváš chutné selátko.. Hahaha" zachechtal se znovu Aboin.
"Za to by tě Alexa a Darein zabili. Je to potupa pro náš rod! Jednou jsem takového potkal. Nikdy neochutnal lidskou krev... neví, o co přichází!" mlaskl na potvrzení svých slov a podíval se na Jaspera. Ten se tvářil, jako by na něco důležitého přišel: "Mohl bych žít, aniž bych zabíjel.." zašeptal si pro sebe.

"Zapomeň na to! To by nebyl život, ale přežívání!!" zavrčel Aboin. "Není normální vzdát se lidské krve. Je pro nás příliš velkým lákadlem.. Sice pořád skuhráš, jak nenávidíš zabíjení, ale kdyby na to přišlo, pro kapku voňavé lidské krve bys bez milosti znovu zabil!" ukončil Aboin debatu.