Smutnější místo v Americe snad ani neexistovalo. Již sama rozsáhlá čtyřpodlažní budova působila skličujícím dojmem a její účel v návštěvnících vyvolával depresivní náladu. Sanatorium Sv. Vavřince bylo to nejnešťastnější místo plné utrpení a zmaru. Léčebné metody počátku 20. století se příliš nelišily od středověkých praktik...

Chovanci ústavu se dělili do několika skupin. Ti nejneškodnější měli dovolen pohyb po všech nadzemních patrech budovy. Druzí už na tom byli hůře.. Domovem se jim staly malé pokojíky. Jen postel, stůl a čtyři omšelé šedivě bílé stěny.

O poslední skupině - nevyléčitelných se nikdy nahlas nemluvilo. Tito "zatracenci" byli umístěni v podzemí, kam nedopadl ani jeden paprsek slunečního světla. V malých kobkách vypolstrovaných ze všech stran, aby si v nich lidské trosky neublížily, byla věčná tma.

Ve dnech volna sanatorium ožívalo lidským hemžením. Část chovanců měla dovoleno procházet se v ústavním parku a k několika šťastlivcům dokonce pravidelně docházely návštěvy. V tyto dny bylo v sanatoriu třepotavé chvění naděje. Naděje v uzdravení, v lepší čas.. Ta však mizela se slunka západem a na pozemky ústavu padla černočerná tma, při které nesvítil ani měsíc, ani hvězdy. Tehdy všechno umlklo, jen z podzemí se linul srdcervoucí, beznadějný nářek ztracených duší lapených v lidské bezcitnosti... Roky plynuly.. Z dětí vyrostli mladí lidé, starci umírali. Každý den bolestně stejný...

"Jsme rádi, že mezi nás můžeme přivítat takovou posilu, jako je tady pan doktor William Carlinton." rozplýval se ředitel sanatoria. "Pan Carlinton k nám přicestoval až z Anglie, aby u nás otestoval nové poznatky z výzkumu psychických poruch! V Evropě slavil obrovské úspěchy.."

"Moc Vám všem děkuji za vřelé uvítání" usmál se kolem sebe pohledný, asi 30-ti letý muž. Hnědé nepoddajné vlasy sčesané dozadu. Ani jedna sestřička v tu chvíli nezůstala chladná.
"Jistě spolu budeme dobře vycházet." karamelové oči při jeho slovech sálaly upřímností.

William Carlinton se ve Sv. Vavřinci neobjevil náhodou. Od útlého dětství byl velmi citlivý na lidské utrpení. Nikdy nedokázal odmítnout žádost o pomoc, ani se otočit zády k nespravedlnosti. Jednoduchým termínem - byl Ochránce. Věděl, že musí jet.. Volání ztrápené duše slyšel přes oceán..

Cítil ji. Byla blízko. Věděla. Čekala...

"Dáte si s námi šálek kávy?" cukrkandlově na něj zamrkala černovlasá sestřička. William na ni pohlédl s výrazem ve tváři jako by ani nemluvila anglicky, ale hned se vzpamatoval, zářivě se usmál a neodolatelně odpověděl: "Jste velmi laskavá, ale je čas jít zkontrolovat pacienty."

Sanatorium bylo přesně takové, jak si ho představoval. Očistec i peklo, vše dohromady. Jen to nebe tady chybělo. Bez zájmu minul pokoje v horních patrech a rovnou sestoupil do podzemí. Chodba byla tmavá, jen po stěnách tu a tam poblikávala malá zelená světla. Člověk by měl problém vidět na cestu. William však nebyl člověk. Jeho šelmí zrak pátravě zkoumal štítky na ocelových dveřích. Ty, co hledal byly až na konci dlouhé chodby. Klíč udělal s nepatrným zarachocením otočku a dveře se pootevřely..

Kdyby to bylo technicky možné, ten pohled by ho na místě zabil. Nuznější stvoření v životě nespatřil. Dívka, asi osmnáctiletá, špinavá, se zanedbanými dlouhými černými vlasy. Tvář zmučeného anděla..

Cítil, že mu chce něco říct, ale zapomněla mluvit...