35.

Vyšetřování - 1. část

Boston – USA, léta Páně 1950

Alice s Jasperem dorazili domů jako poslední. V obývacím pokoji už na ně netrpělivě čekal zbytek rodiny. Emmett s Rose popocházeli po místnosti. Esme seděla na pohovce a připomínala nehybnou sochu. Vedle ní seděl Edward. Mračil se. Vyčítal si, že odjel s autem do opravny. Jediný Carlisle vypadal, jako obvykle. Nedal na sobě znát žádnou nervozitu. Musel se hlídat kvůli ostatním. Bezmezně mu důvěřovali. Nechtěl je zklamat a ještě více znervóznit, kdyby také projevil své obavy..

Za příchozími vrzly domovní dveře. Esme vystřelila, aby je mohla přivítat. Jasper se tvářil nervózně. V jeho očích byla patrná nervozita. Věděl, že se ostatní členové rodiny dneska v obývacím pokoji sešli kvůli němu. Esme se na něho chápavě usmála a mateřsky ho objala: "Neboj se Jaspere, všechno bude v pořádku.." snažila se ho uklidnit. Jasper se na ni pousmál, ale bylo na něm vidět, že ho Esmina slova nijak neuklidnila. Vstoupili do jámy lvové...

"Jaspere, Alice." přivítal je Carlisle. Jasper přeletěl všechny přítomné pohledem a sklopil zrak k zemi. V každém obličeji četl pochopení, ale i obavy.

"Omlouvám se." promluvil Jasper chmurně. "Vím, že cokoliv nyní řeknu, nic z toho nevymaže to, co se stalo. Měl jsem vám to říct dřív.. Ale byl jsem hlupák a držel jsem to v sobě.. Odejdu. Nebudu vás vystavovat nebezpečí.."

"Nic ti nevyčítáme, Jaspere!! Nechceme, aby jsi odcházel!!" ujistil ho Carlisle. "Takové nehody se stávají.. Nejsme stroje imunní proti vnějším vlivům.. Ale ty jsi to zvládl. Nezabils.. To je nyní hlavní. Zatím, co jste byli pryč, Rosalie se o všechno postarala..."

Jasper střelil překvapeným pohledem na blonďatou upírku. Rose souhlasně kývla: "Ano. Udělala jsem to tak, aby to vypadalo jako nehoda.. Myslím, že nám to projde. Mluvila jsem s tou dívkou a vím, že sama přesně neví, co se stalo.."

"Myslíte, že tady budeme moci zůstat?" zeptala se Alice vážně.

Carlisle pokrčil rameny: "To se uvidí.. Počkáme, jak se vše vyvine.. O tu dívku se v nemocnici postarám.. Pravý stav věcí se ukáže, až se vrátí zpátky do školy a poprvé Jaspera uvidí. Je možné, že by se jí mohly vybavit detaily útoku, a potom.."

Rosalie náhle Carlislea přerušila v půli věty: "I kdyby si vzpomněla, nic se neděje. Myslíte, že jí někdo uvěří tu historku o nelidském monstru, co se jí pokusilo zabít, a přitom na jejím těle nebyla nalezena ani jediná stopa po zubech, nebo drápech? Budou si myslet, že je to pozůstatek po zranění hlavy.. Jasper má alibi. To odpoledne byl doma s Alice a Esme.. Kdyby se kdokoliv ptal, dva svědkové hrají v náš prospěch.."

"Ano, Rosalie má pravdu. Klidně komukoliv dosvědčím, že Jasper byl to odpoledne doma.." přitakala Esme a povzbudivě se usmála na Alice i na Jaspera.

"Fajn. Plán tedy máme. Nyní záleží na tobě, Jaspere. Budeš schopný vrátit se do školy?"

Jasper se podíval na Alice. Povzbudivě se na něho usmála a vzala ho za ruku.

"Něco se ve mě zlomilo. Jako bych se od toho oprostil. Myslím, že jsem to překonal.." odpověděl. "Pokud se objeví jenom náznak, že by se něco mohlo zvrtnout, odjedu.."

"Ne Jaspere. Odjedeme!!" opravila ho Esme.

Rachel otevřela oči jen co vrzly dveře od nemocničního pokoje. U její postele se objevil zlatovlasý anděl. Na sobě měl doktorský plášť a mile se na ni usmíval.

"Asi jsem opravdu umřela a nyní jsem v nebi.." pomyslela si Rachel. Potom si však všimla nitrožilní sondy, kterou do ní neustále kapala nějaká čirá tekutina. Něco takového v nebi určitě nemají a navíc. Příšerně jí brnělo a hučelo v hlavě.

"Jak se cítíte?" promluvil na ní anděl a profesionálním okem zkoumal papír, který vyjížděl z přístroje, který zaznamenával tlukot jejího srdce.

"Cítím se, jakoby mi v hlavě dupali sloni." odpověděla pacientka.

Carlisle se na ni mile usmál: "To dělá ten otřes mozku. Dostala jste pořádně přes hlavu. Ale nebojte se. Za pár dní to ustane a budete zase jako rybička..."

"Pane doktore, je normální, že se mi zdají divné sny??" zeptala se Rachel úzkostným hlasem.

"Jaké divné sny se vám zdají?" otázal se Carlisle a v jeho hlase bylo patrné napětí.

"Jakoby se mi vybavovaly vzpomínky na to, co se stalo.. Ale ono se to asi nestalo.. Při těch vzpomínkách na mě nespadla větev. Byla jsem napadena šelmou v lidském těle.." u posledních dvou slov se zimničně zatřásla a její oči se rozšířily hrůzou.

Carlisle si k ní přisedl na okraj postele a vzal ji za ruku: "Rachel. To jsou pouze sny. I když se zdají tak reálné, nic podobného se ve skutečnosti nestalo! Věřte mi. Čím dříve na to přestanete myslet, tím dříve se uzdravíte. Takové sny vás jenom vyčerpávají.. Slibte mi, že o nich nikomu nepovíte. Mohlo by se stát, že by si vás rovnou odtud odvezli na psychiatrické oddělení a to vy byste přece nechtěla, že ne?"

"Ne." odpověděla Rachel.

Carlisle ji pohladil po čele: "Jste silná dívka. Život máte celý před sebou. Užívejte si ho. Netrapte se tím, co bylo.." Opět jí obdařil tím neodolatelným úsměvem a odešel. Rachel  zavřela oči, aby mohla pokračovat v odpočinku, ale znovu jí vyrušilo vrznutí dveří. Překvapeně se podívala na příchozí ženu. Byla oblečená v obyčejných kalhotách a svetru, ale u pasu se jí pohupovala pistole v pouzdře a hned vedle ní se leskl policejní odznak.

"Dobrý den, slečno Delmontová. Omlouvám se, že vás ruším v nemocnici. Jsem seržantka Costová. Mám na starost vyšetření vaší nehody. Mohu vám položit několik otázek?"

Rachel na sucho polkla: "Policie?" Seržantka se na ni usmála: "Nebojte se. Je to obvyklé přešetření. Potřebujeme vědět detaily nehody, abychom mohli zabránit dalším podobným nehodám.. Takže vy jste seděla na lavičce přímo pod stromem, ano?"

Rachel přikývla: "Seděla jsem na lavičce a četla si.. Potom už si nic nepamatuju.."

"A to jste neslyšela varovné zapraskání, než se na vás zřítila ta větev?" ptala se Costová nevěřícně.

"Ne neslyšela jsem vůbec nic. Probrala jsem se až tady v nemocnici.."

Costová pokývala hlavou a vše si pečlivě zapisovala do černého koženého notesu.

"V tom případě vám velmi děkuji a přeji brzké uzdravení." rozloučila se a chystala se vyjít na chodbu. "Ještě jednu otázku." otočila se mezi dveřmi. "Viděla jste někoho, že by šel okolo, nebo tak?"

Rachel vykulila oči a nepřesvědčivě zavrtěla hlavou. Nikdo tam nebyl.. Jenom Rosalie Hale."

"A jak to můžete vědět tak přesně, když jste říkala, že si nic nepamatujete?" zeptala se Costová.

Rachel nechápavě zakoulela očima: "Rosalie mi to řekla, když jssem se probrala.."

"Aha. Velice vám děkuji." pousmála se policistka a zavřela za sebou dveře. Na chodbě čekal její pařťák.

 "Zjistila jsi něco zajímavého?" zeptal se jí místo pozdravu.

"Nic a možná něco." odpověděla Costová. "Uvidíme... Musíme se jet ihned podívat na ten strom a promluvit se svědky.."

Začal nový den. Edward, Emmett, Rose, Alice a Jasper vyrazili do školy, čerstvě nasyceni z nočního lovu. Ve škole bylo hlavním tématem Rachelino zranění. Po chodbách se nesla zvěst, že dnes dokonce přijela i policie a bude chtít vyslechnout všechny svědky..

"Budou jistě chtít mluvit i s námi." promluvila Rose beze stopy pochybností. "Našla jsem ji a Emmett mi s ní pomohl na ošetřovnu. Neboj se. Zvládneme to!" snažila se uklidnit Alice, která křečovitě svírala Jasperovu ruku. Jako na dotvrzení jejích slov se ze školního rozhlasu ozvalo hlášení: Pozor, pozor! Studenti Rosalie Hale, Emmett Cullen, Danny Scorman, Jack Stalman, Peter Morse, James Redford, Robert Boyd a Andrew Stanley, nechť se okamžitě dostaví do ředitelny!!! Opakuji! Studenti Rosalie Hale, Emmett Cullen, Dannny Scorman, Jack Stalman, Peter Morse, James Redford, Robert Boyd a Andrew Stanley, nechť se okamžitě dostaví do ředitelny!!!

"Chtějí mluvit se všemi, co u toho byli.." řekl Emmett bezbarvě.

"Za chvíli jsme zpátky." oznámila Rosalie a s Emmettem bok po boku zmizeli na schodišti.

"Mám divný pocit.." zašeptala Alice. "Nevím, proč. Nevidím nic, čeho bychom se měli bát, ale vůbec z toho nemám dobrý pocit.

"Rosalie i Emmett to zvládnou. Nebojte se. Není to poprvé, co musíme něco takového řešit. I Emmett měl v mládí problémy se svými chutěmi.." řekl beze stopy strachu Edward. Nebo se alespoň tvářil, že se není čeho bát..

"Takže, slečno Haleová. Vy jste našla slečnu Delmontovou jako první, že?" ptala se Costová a se zájmem si prohlížela dívku před sebou. Rosalie vypadala naprosto klidně. Byla dokonale krásná, jako vždy. Policistka se závistí pozorovala její zlaté vlasy a zvláštní rysy ve tváři. Rosalie svým medovým neuhýbavým pohledem pozorovala její počínání.

"Ano. Šla jsem na trénink do sportovní haly. Opozdila jsem se. Uslyšela jsem praskání dřeva a viděla jsem, jak na Rachel spadla ta větev.."

Policistka pozvedla jedno obočí: "Vy jste slyšela praskání dřeva? Byla jste od ní asi sto metrů a slyšela jste ho?"

"Ano." řekla Rose.

"A všimla jste si, jestli si i slečna Delmontová všimla praskání dřeva??" v jejím hlase byla patrná zvědavost. To Rosalii upozornilo, aby byla opatrná s odpovědí.

"Myslím si, že to nezaregistrovala. Byla tak začtená do té knihy.. Ani se nepohnula, když na ni ta větev padala.. Potom jsem začala křičet a z tělocvičny vyběhli ostatní.."

Policistka kývla, že rozumí a propustila Rosalii ven. Po ní vyslechla i ostatní, ale ti jí neřekli nic, co by už nevěděla.

"Tak co myslíš.. Byla to nehoda?" zeptal se o hodinu později Costové její parťák.

"Všechno tomu nasvědčuje, ale nevím.. Pořád mi na tom něco nehraje.. Například to praskání dřeva.. Pochybuju, že bych přeslechla, jak se nade mnou láme větev! A potom ta výpověď.. Ta Haleová. Našla svoji spolužačku těžce zraněnou a dneska mluvila s policií.. Nevypadala vylekaně. Buď je to silná osobnost, nebo ví něco, co ostatní ne.."

"Takže co budeme dělat teď?" zeptal se policista.

"Nechám prověřit tu větev, a pak se uvidí.." ukončila debatu Costová.

O dva dny později přišla expertíza na posouzení kvality dřeva větve, která se ulomila a zranila Rachel. Zněla: Dřevo bylo na pohled i na chemickou zkoušku pevné a zdravé. Od stromu bylo odděleno silou, nikoliv samovolně. Její původ však není možné zjistit. Mohl to být například silný vítr. Konkrétně však nelze určit...