34.

Zlom - 2.část

Boston – USA, léta Páně 1950

Obchodní dům Dutchess, jeden z nejoblíbenějších a nejdražších obchodů v Bostonu, přívětivě lákal již z dálky nakupující. Výlohy ve všech šesti patrech byly zaplněny figurínami, které byly oděny do nejnovějších módních výstřelků.

Alice s Rosalíi si zálibně prohlížely hlavně výlohy ve druhém patře.. Bylo tam oddělení pro mladé dívky, co se rády strojí. Ceny v tomto oddělení byly závratné, ale proč se nad tím pozastavovat, když máte v kapse několikero šekových knížek vystavených na tučná konta..

"Tak co? Společenské šaty, nebo móda pro volný čas?" zeptala se Rosalie. Alice se zářivě usmála a naprosto rozhodně odpověděla: "Společenské šaty! Těch se nikdy nenabažím.."

Vešly vstupními dveřmi a vydaly se do  do druhého patra. Prodavačky si je už dobře pamatovaly a z dálky je uctivě zdravily.. Na útratu za stovky dolarů se nezapomíná...

"Dobrý den, dámy." poklonila se vedoucí obchodu až téměř k zemi a podbízivým hlasem je zpovídala: "Tak copak byste chtěly vyzkoušet dneska?  Musím vás upozornit, že právě včera jsme dostali novou kolekci koktejlových šatů až z Paříže... Jistě budete nadšené, až si je vyzkoušíte.. Ta látka je lehčí než peříčko.."

"Tak to si nechám líbit.." zavrněla spokojeně Alice a usmála se na svou sestru. Ta jí úsměv oplatila a nedočkavě vyhlížela prodavačky, které právě odběhly pro první šaty. Za okamžik byly zpátky a nesly jedny blankytně modré splývavé šaty. Druhá róba byla bez ramínek a zářila smaragdově zelenou.

"Ty se mi líbí." ukázala Alice prstem na ty zelené šaty. Prodavačka jí je podala, aby si mohla zajít do zkušební kabinky. Rosalii se rozzářily oči, když se hned za zelenou róbou ukázaly odvážně střižené rudé saténové šaty..

"A pro mě tyto." ukázala na ně a pietně je od prodavačky převzala. Následovala svou sestru do kabinek. Alice pověsila šaty na stojánek a chystala se svléknout svou halenku, když jí nepříjemně zahučelo v hlavě a před očima se jí rozprostřelo temno. Tak intenzivní vidění snad ještě neměla. Vše viděla naprosto detailně. Rose byla okamžitě u ní a snažila se jí ze země dostat na pohodlné křesílko, které stálo v rohu místnosti. Alice sebou divoce zmítala. Rosalie měla co dělat, aby od ní nedostala pěstí. Amok trval asi pět vteřin. Bylo to nejdelších pět vteřin v Rosaliině životě. Konečně sebou Alice přestala škubat a vytřeštila své medové oči na Rose.

"Stane se něco příšerného.. Musíme okamžitě zpátky do školy!" vychrlila rychle.

"Co se stane??!" odpověděla šokovaně Rosalie. Alice prudce zavrtěla hlavou.

"Nemáme čas, povím ti to cestou.." jedním švihem se postavila a vyběhla z prostoru kabinek. Prodavačky zaslechly hluk, který Alice způsobila svým viděním a nyní se na ně dívaly vytřeštěnými poděšenými pohledy.

"Moc se omlouvám." křikla na ně Alice. "Udělalo se mi špatně. Přijdeme si ty šaty zkusit jindy. Nashledanou." a vystřelila z prodejny. V závěsu s Rosalií. Spěchaly...

Cesta ke škole jim trvala několik málo minut. Utíkaly. Alice stihla Rosalii vysvětlit vše, co viděla. Rose se nyní tvářila silně rozladěně. Tušila, že se s Jasperem něco děje. Mohla tomu zabránit.. Doběhly až k budově tělocvičny. Nezdržovaly se nahlížením do dveří. Věděli přesně, kde mají hledat.. Oběhly zprava budovu a dostali se za ni.

Rachel ležela na zemi v trávě. Šálu měla odmotanou a pohozenou vedle sebe. Bunda byla shrnutá z krku. Byla tady sama. Po Jasperovi nebylo ani památky..

"Přišli jsme pozdě.." zaskučela Alice.

Rosalie se sklonila nad bezvládnou Rachel, aby si jí důkladně prohlédla..

"Nepřišli jsme pozdě." řekla překvapeně. Té holce nic není.. Pouze je v bezvědomí.. Nadzvedla její hlavu, aby se ubezpečila o své teorii.

"Silně se uhodila do hlavy.." diagnostikovala. Alice kmitala pohledem po okolí.

"Kde je Jasper??! mluvila vyděšeně. "Kam mohl utéct??" Potom ji něco napadlo. "Možná vím, kde je.." zašeptala.

Rosalie na ni kývla: "Běž za ním. Bude tě teď potřebovat. Já to tady zařídím..."

Alice zavrtěla nesouhlasně hlavou: "Nemůžu tě tady s ní nechat samotnou... Musíme vymyslet, co dál.."

Rose zavrtěla hlavou a střelila rychlým pohledem na bezvládné dívčí tělo.

"Já vím, co udělám. Neboj se. Běž! Rychle!!" ukončila debatu. Alice se na ni nerozhodně podívala. Rose se tvářila tak, že nechtěla slyšet další námitky.

"Děkuju." zašeptala Alice a zmizela.

Rosalie osaměla. Podívala se na dívku a povzdechla si. Tuhle špinavou práci dělala už po několikáté. Když byl Emmett upířím nováčkem, užila si s ním své.. Bylo obtížné udržet jejich tajemství neodhaleno..

Opatrně se podívala před sportovní budovu. Nikde nebyl ani živáček. Všichni byli doma, nebo na tréninku. Vrátila se k Rachel a opatrně jí oblékla a nasadila jí šálu. Potom ji bez obtíží vzala do náruče a odnesla ji na lavičku, na které seděla v Alicině vidění. Vytáhla z jejího batohu rozečtenou knihu a položila ji vedle bezvládného dívčího těla. Potom ze stromu ulomila středně tlustou větev a pohodila jí přímo k lavičce. Praskající dřevo nesouhlasně ruplo, když oddělovala větev od stromu. Obezřetně se rozhlédla, jestli je vzduch čistý, a potom začala křičet. První, kdo na křik reagoval byl Davis a studenti zápasnického kroužku.

"Trenére, trenére!!! křičela jako na lesy Rosalie a předstírala paniku. Davis k ní šokovaně přiběhl a nevěřícně se díval na Rachelino tělo.

"Co se tady stalo??!" ptal se.

Rosalie se trochu uklidnila, aby mohla mluvit: "Zdržela jsem se v hlavní budově.. Spěchala jsem na trénink, když jsem si všimla, jak se ze stromu ulomila větev a dopadla té dívce přímo na hlavu... Četla si tady na lavičce knihu.. Je v bezvědomí..."

Emmett všechno překvapeně sledoval. Rose mu naznačila, aby se na nic neptal, že mu to vysvětlí později.

Davis nahmatal puls: "Musíme jí dostat na ošetřovnu a zavolat záchranku.."

"Já ji tam odnesu." nabídl se Emmett a bez čekáni jí popadl do náruče. Vydal se k hlavní budově. Davis je předstihl. Pospíchal k telefonu.

"Co se stalo?" sykl Emmett co nejrychleji a nejtišeji. Rose mu stejným způsobem odpověděla: "Jasper.. Málem to nezvládl a zabil ji. Naštěstí se tak nestalo a díky mně na to nikdo nepřijde..."

"Jsi ďábelská.." promluvil vážně Emmett.

"Chráním svoji rodinu." ukončila Rose rozhovor a podržela vstupní dveře, aby mohl Emmett se svým břemenem pohodlně projít.

Alice utíkala k pobřeží. Ve vzduchu cítila Jasperovu stopu. Musel tudy projít před několika málo minutami. Konečně se před ní otevřel pohled na nekonečnou mořskou hladinu. Vstoupila na pláž. Jasper seděl na vodou obroušeném velkém kameni a díval se na přicházející vlny..

"Všechno jsem pokazil." promluvil, aniž se otočil, aby se podíval, kdo to k němu zezadu přišel.

"Ne Jaspere, to není pravda.. Ty jsi nic nepokazil.. Naopak. Dostal ses do neodolatelného pokušení a ovládnul ses! Ta dívka bude v pořádku.." odpověděla mu Alice a položila mu ruku na rameno. Jasper ji chytil za prsty a přiložil si její dlaň ke rtům. Vdechl do ní polibek.

"Jsme prozrazeni.. Ta dívka určitě nebude mlčet.. Stanou se z nás psanci.. A všechno kvůli mě.."

Alice si klekla k Jasperovi, vzala jeho dlaně do svých a upřeně se mu zadívala do očí: "Ty tomu nebudeš věřit, ale já jsem na tebe hrdá, Jaspere!" řekla beze stopy zaváhání. "Zachoval ses správně, odolal jsi. Jsi silnější než já.. Já bych, být na tvém místě, selhala a zabila.. Nic ti nevyčítám.."

"Měl jsem ti o tom říct.." zašeptal nešťastně Jasper.

"To jsi měl." odpověděla Alice. "Ale asi chápu, proč jsi to neuděl. Ty jsi mě nechtěl ranit, že?" Jasper se na ni něžně podíval. Alice se na něho usmála. "Řekni mi, co se přesně stalo.." požádala ho.

Jasper kývnul a rozpovídal se: "Šel jsem se podívat na Emmettův trénink. Seděla tam na lavičce. Chtěl jsem jí utéct, ale byla moc blízko. V hlavě mi hučelo. Zavřel jsem oči, a ona se mě dotknula. Nemohl jsem jinak. Odvlekl jsem jí za budovu a sundal jí šálu z krku. Pozorovala mě vyděšenýma očima. Nedokázal jsem myslet.. A potom se mi před obličejem zjevila tvoje tvář... Smála ses na mě a říkala Já vím, že jsi silnější, než si myslíš.. Najednou jsem dokázal prohlédnout přes tu rudou mlhu. Odhodil jsem tu dívku od sebe a utekl sem k oceánu.." ukončil své vyprávění. Alice měla v očích slzy dojetí.

"Miluji tě." řekla mu. "Pojďme se vrátit domů.. Všechno nějak dopadne."

Rachel otevřela oči. V hlavě jí bolestně třeštilo a každý pohyb ji stál spoustu sil.

"K..kde to jsem?" vydolovala přes řezavou bolest v krku a rozhlížela se po bílém pokoji.

"Jsi v nemocnici." odpověděl jí neznámý dívčí hlas. Vytřeštila oči a podívala se, kdo to promluvil. Vystrašeně zakňučela, když zjistila, že je to ta blonďatá kráska Rosalie.

"Neubližuj mi, prosím." zaskučela Rachel vyděšeně.

Rosalie se na ni překvapeně podívala: "Já ti přece nechci ublížit.. Zachránila jsem tě.. Šla jsem na trénink a viděla tě, jak si čteš na lavičce knihu. Ze stromu se v tu chvíli ulomila větev a spadla ti přímo na hlavu.. Byla jsi až doteď v bezvědomí.."

"Né, to není možné. To se nestalo.. Byla jsem napadena.. Chtěl mě zabít.. On není člověk.." vydechla vědoucně.

Rosalie se na ni posměšně usmála: "Mluvíš z cesty. To asi způsobila ta rána do hlavy.. Spadla na tebe větev, rozumíš??" Rachel si nebyla jistá, ale přišlo jí, jakoby v dívčině hlase byl výhružný podtón.

"Já nevím.." rezignovala. "Asi na mě opravdu spadla větev.. Nic i nedokážu vybavit.."

Rosalie se spokojeně usmála. Jako vždy splnila svůj úkol na výbornou.. Uchránila svou rodinu. Tajemství bylo zachováno.....