Dobu těsně po lovu měl Jasper nejraději. Věčně hladová šelma v něm spokojeně vrněla a údy prohřáté mladou krví byly teplé.. téměř jako lidské. V těchto chvílích byl rád sám. Zavřel oči a vzpomínal na svůj lidský život. Věděl, že brzy přijdou výčitky. Vždy přicházely s neúprosnou jistotou, ale teď na ně nemyslel. Z nejhlubší paměti se vynořil první obraz...

Rodný dům, z klád sbitá ohrada. Jeho dva bratři seděli ve stínu nedalekého stromu a z plna hrdla se chechtali.  Sledovali zápas odehrávající se v ohradě. Statný hnědý kůň nervózně ržál. Poprvé nesl sedlo a byl z toho nesvůj. Malý, sotva desetiletý chlapec kolem něho mrštně poskakoval a zvažoval, jak se dostat nejlépe na jeho hřbet.

"Nesmí poznat tvůj strach! Musíš využít chvíle překvapení a skočit.." radil mu muž stojící u ohrady.

"Ano, tati." odpověděl Jasper a pokusil se znovu vyšvihnout do sedla. Tentokrát se mu to podařilo, ale kůň se nehodlal vzdát. Zařehtal a chystal se shodit vetřelce ze svých zad.
V tu chvíli mu myšlenky přeťal dětský hlas: "Hodný. Přítel. Neublížím..."
Hřebec překvapeně ztuhl. Promlouvala k němu mysl toho dětského jezdce. Byl úplně zmatený. Nevěděl, co dál..
A tu se ten hlas ozval znovu: "Mám rád!"
Kůň pochopil a pocit, který ucítil bylo čiré přátelství a láska..
 

"Zase se oddáváš vzpomínkám a sebemrskačství?" vyrušil Jaspera z rozjímání dívčí hlas.
Neochotně otevřel oči a pohlédl do tváře anděla. Pak se na jeho obličeji objevil nesouhlasný škleb: "Nechej mě být Alexo!"
Dívka se usmála. Nepřátelský tón v Jasperově hlase ji nijak neodradil.
"Jaký byl lov?" 
Odpovědí jí bylo nevrlé zavrčení.
"Pořád ta samá písnička." usmála se znova Alexa. "Nesmíš si vyčítat zabíjení. Jsme upíři. Bez něho to nejde. Dřív jsi také zabíjel zvířat, abys měl co jíst..."
"Nesrovnávej lidi se zvířaty!!" obořil se na ni Jasper.
"Máš pravdu. Nedá se to srovnávat." nenechala si vzít svou dobrou náladu.
"Člověk je zlý tvor! Zabíjí z rozmaru a z touhy po bohatství a moci. Právě ty bys o tom měl něco vědět.." Alexa věděla, kam zasáhnout. Jasperovi se vybavila další vzpomínka...

Tentokrát byl dospělým mužem - vojákem. Psal se rok 1863 a Ameriku sužovala Občanská válka. Američan zabíjel Američana. Svět byl jedna velká žumpa lidských neřestí..

Jeho dva bratři i otec padli, matka zemřela žalem. Už zůstal jen on. Stín člověka - troska. Byl horký červencový podvečer. Vzduch voněl po bitvě, krev a střelný prach. Vojáci konfederace byli bez milosti rozprášeni. Jasper umíral.. Již brzy se měl setkat se svou rodinou. Ve smrtelných křečích se mu zjevila zázračná bytost. Anděl se stříbřitě zlatými vlasy. O takových bytostech slýchal pohádky. Dostal se do nebe.. To, co následovalo však nemělo s rájem nic společného. Ukrutná bolest se mu zahryzla až do morku kostí a tělem lomcovala obludná nevolnost. To nebylo nebe, to pekelníci přitápěli pod svými kotli.. Anděl té zkáze přihlížel a vědoucně se usmíval. Jeho rudé oči se Jasperovi vpíjely až do duše.. Trvalo to nekonečně dlouho, a když si Jasper myslel, že víc nesnese, bolest ustala.

"Vítej mezi vznešené." promluvil na něj anděl a on viděl, že je to hezká mladá dívka z masa a kostí. Poněkud bledá, ale až za hrob krásná..

Jasper se vrátil do reality. Alexa byla pryč. Asi šla za svými bratry. Všichni byli stejní. Andělsky krásní, se stříbřitými vlasy, avšak ďábelsky krutí. Zabíjeli rafinovaně. Vždy svou oběť vydráždili a vyděsili k smrti. Krev pak chutnala ostřeji s kořeněným nádechem adrenalinu. Jasper k nim nikdy nechoval přátelské city. Byli to však jeho stvořitelé. Patřil do jejich smečky a nikdy nenašel sílu je opustit.

Alexa mu vždy kladla na srdce: "Život bez nás je jako poušť.."