27.

Boston - USA, léta Páně 1950

Tak jako venku, i uvnitř se za pěticí nových studentů otáčely zvědavé oči a sledovaly je s nadšenými výrazy. Pětice dorazila ke kanceláři a zmizela za prosklenými dveřmi. Hrobové ticho, které panovalo na chodbě se změnilo v halasné povykování..

"Pane jo!! Já se picnu.. Ti kluci jsou tak nádherní.." ohodnotila nové studenty Amy. Její kamarádky Rachel a Susan souhlasně kývaly hlavami a nespouštěly oči z prosklených dveří kanceláře.

"Ten s těmi zrzavými vlasy je můj!" oznámila Amy rezolutně. Susan se ušklíbla: "Tak to vzdej předem.. Na takového, jako je on, nemáš ani ty, Amy.." Oslovená se zatvářila nesouhlasně. Sjela svoji kamarádku povýšeným pohledem: "Každý kluk na téhle škole si přeje jít se mnou na rande.. On nebude výjimka!"

"Cosi mi říká, že tentokrát pohoříš, Amy." přidala se do hovoru Rachel. Amy zakoulela očima a v duchu nadala svým přítelkyním do hus.

"Nikdy mě ještě žádný kluk neodmítl.. Dostala jsem každého.. Chcete se se mnou vsadit o sto babek, že tenhle taky podlehne?" nabídla dívka, jistá si svým vítězstvím.

"Fajn. Jdu do toho! O sto babek, že ti dá košem." odpověděla Susan a potřásla si s Amy rukou..

"Kopyto, platí to!" bouchla do jejich spojených dlaní Rachel.

"Už jdou!!" zašeptala vzrušeně Susan. Amy se zářivě usmála a narovnala se, aby zvýraznila svou dokonalou postavu..

"Doufám, že bude v naší třídě.." zašeptala, když Cullenovi procházeli okolo. Edward po ní krátce střelil pohledem. Amy si potěšeně prohrábla své dlouhé medové vlasy a svůdně se na něj usmála. Edward bez zájmu otočil svůj zrak pryč. Amy se naštvaně zamračila. Její kamarádky se škodolibě smály.

"Lovu zdar Amy!" popřála jí Susan a vesele nakráčela do učebny matematiky, kde jí za okamžik měla začít výuka. Amy se dívala na její vzdalující se záda a představovala si, jak jí do nich střílí pistolí a ona padá na zem ve smrtelných křečích...

"Jdeme!!" přikázala Rachel a společně se vydaly do druhého patra, kde na ně čekala hodina dějepisu..

"Zvládneš to Jaspere??" ptala se úzkostlivě Alice a zkoumavým pohledem četla v Jasperově obličeji. Jasper se na ni povzbudivě usmál: "Budu se snažit." odpověděl jí. "A navíc, Emmett a Rosalie budou se mnou.. Kdyby se cokoliv zvrtlo, zabrání mi v tom, abych někomu ublížil.." Alice nebyla úplně přesvědčená, ale ve svých vizích neviděla nic závadného, nebo znepokojujícího: "Tak dobře." uzavřela to. "Uvidíme se o přestávce.. Rose, Emmette, dejte na něho pozor, prosím.. Je to poprvé, co ho vystavujeme takovému pokušení.."

"Spolehni se Alice. Nespustíme ho z očí.." odpověděla jí Rose.

"Tak já se loučím.. Hodinu historie mám tady v učebně 253." oznámil Edward a zmizel za dřevěnými dveřmi. Alice vešla hned do těch vedlejších.. Čekala jí hodina francouzštiny..

"Aaa, pan Cullen.." usmála se na příchozího postarší profesorka dějepisu. Edward se nervózně ošil a rychle prolétl pohledem třídu. Jeho zrak se zastavil na lavici vzadu  u okna. Bylo tam jediné volné místo. Zamračil se. Ale to co ho rozladilo, nebylo prázdné místo.. V té lavici seděla ta vyfintěná dívka, co před chvílí postávala na chodbě a bavila se o něm s kamarádkami. Slyšel její myšlenky. Splétala bojovou strategii.. Nejraději by se otočil na patě a zmizel ze třídy. Profesorka však na něho promluvila a on se rozloučil s myšlenkou na útěk..

"Vaši noví spolužáci jsou na vás jistě velmi zvědaví.. Povězte nám něco málo o sobě.. Vaše zájmy a tak.." cukrovala profesorka. Edward zaskřípal zuby. Tohle představování nesnášel. Už si ho prožil tolikrát.. Nerad o sobě mluvil před cizími lidmi, vždycky musel lhát..

Jmenuji se Edward Anthony Cullen a jsem upír. Stejně jako má rodina. Miluji rychlý běh a lov. Nejraději mám krev z pumy... Co by asi na to řekli? Odvezli by ho do blázince? Nebo by mu uvěřili? Pousmál se nad svým nápadem jedním koutkem. Dívka v první lavici, na kterou se přitom díval, si tu zásluhu připsala sobě a významně se na všechny podívala, jestli si toho všimli..

"Jmenuji se Edward Cullen. Přistěhoval jsem se se svou rodinou z New Yorku. Mám rád hudbu a sport.." lhal, jako když tiskne. Spolužáci ho hltali očima.

"Děkujeme Edwarde." poděkovala mu učitelka, když domluvil a nevyhnutelně ho poslala na to jediné volné místo.. Šoural se tam jako svázaný. Odsunul si židličku a posadil se co nejdál od natěšené dívky.

"Ahoj, já jsem Amy Stone." představila se a opět se pokusila o ten svůdný pohled.

"Edward." broukl odpověď a předstíral, že se soustředí na výklad. Probírali zrovna první světovou válku. Tu znal Edward moc dobře.. Bylo mu třináct, když začala a sedmnáct, když skončila, ale raději si s vervou zapisoval poznámky, než by se musel bavit se svou sousedkou..

Amy to ještě několikrát zkusila, ale když Edward reagoval jen několika neurčitými jednoslabičnými odpověďmi, zmlkla a naštvaně si začala zapisovat do sešitu. Sice prohrála bitvu, ale válku ještě rozhodně nevzdávala.....