25.

Lansing - USA, léta Páně 1950

Od chvíle, kdy se pět nových upírů nastěhovalo do čtyřpokojového bytu v Lansingu, uplynulo více než pětadvacet dní.. Soužití to bylo klidné a veselé, ale pomalu a jistě se mezi spolubydlícími začala projevovat ponorková nemoc. Čtyři pokoje byly přece jen dost málo pro sedm upírů, kteří nikdy nespí.. A navíc jsou mezi nimi tři manželské páry..

Ze zadního pokoje, který býval dříve trucovnou, se ozvala dunivá rána. Něco se s řinčením rozbilo.

"Přísahám, že ho opravdu zabiju!!" prohlásila naštvaně Rosalie a zvedla se z pohovky, kde si s Alice prohlížela dámský časopis. Alice zvedla hlavu a podívala se s napětím na ostatní. Jasper dělal, že si ničeho nevšiml. S Edwardem se pokoušeli opravit gramofon, který předevčírem Emmett "omylem" shodil ze stolku. Esme pokrčila bezmocně rameny a podívala se na dveře, kterými před okamžikem zmizela naštvaná upírka. Z vedlejší místnosti se ozývala ostrá hádka..

Emmette! Kolikrát jsem ti říkala, že tady v pokoji nesmíš cvičit karate?!!! Je tady málo místa! Vždycky něco rozbiješ.." rozčilovala se Rosalie a sbírala ze země trosky skleněné vázy.

"A kde mám asi cvičit?? Před domem?! Aby mě viděli sousedi?? To asi těžko, ne?" ohrazoval se Emmett a byl skutečně nevrlý. Takového ho Rosalie neznala.

"A co kdyby sis to své cvičení odpustil, dokud jsme tady?" snažila se mu navrhnout.

Emmett se zatvářil nesouhlasně a z jeho očí vyletěly dva blesky: "Fajn! Přestanu cvičit, až se se mnou pomiluješ.. Už tolik dní jsme spolu nebyli, začíná mi to lézt na mozek! Musím cvičit, nebo se zblázním.." na dotvrzení svých slov vykopl nohou a rozdrtil noční stolek.

"Emmette!!" zakřičela vztekle Rosalie. "Nechej toho! Chováš se jako idiot! Už brzo se přestěhujeme a budeme mít soukromí. Snaž se to ještě vydržet!" naštvaně odkráčela z pokoje a práskla za sebou dveřmi. Když se vrátila k ostatním, dělali, že nic neslyšeli. Ale Rose věděla své.. Posadila se zpátky k Alice a vzala do ruky časopis.

"Omlouvám se." promluvila provinile.

V chodbě se ozvalo chrastění klíčů. O vteřinu později se v pokoji objevil Carlisle. Vesele se usmíval a svíral v rukou nějakou bílou složku s papíry. Úsměv mu ztuhl na rtech, když si všiml atmosféry v bytě.

"Emmett?" zeptal se, i když odpověď znal dopředu. Esme vážně kývla. Carlisle se k ní sklonil a políbil ji na tvář. Potom se rozhlédl po ostatních a úsměv se mu na rty vrátil.

"Mám pro vás překvapení..." řekl a zamával bílou složkou. "Budeme se stěhovat!"

Z vedlejší místnosti se přiřítil Emmett. Radostně Carlislea objal, až ho zvedl několik centimetrů nad zem.

"Konečně!" zvolal radostně. "Rosalie, jdeme balit.." kývl na svou ženu. Ta se na něho jenom zamračila a otočila se zpátky na Carlislea.

"Kam?" zeptala se a vyslovila to, co chtěl říci každý v místnosti.

"Koupil jsem nám dům poblíž Bostonu.." pochlubil se Carlisle. Esme se na něho zářivě usmála. Už se viděla, jak navrhuje interiéry.

Všichni se radovali. Až na Alice. Čas loučení nadešel. Teď přijde o ten rodinný pocit. Zůstala sedět a předstírala, že si čte. Esme si toho všimla.

"Stalo se ti něco, Alice?" zeptala se jí starostlivě a přisedla si k ní na gauč. Alice zavrtěla hlavou a snažila se, aby její výraz vypadal vesele.

"Takže Boston.." řekla. Esme se na ni zkoumavě podívala: "Ty nemáš ráda Boston?"

Alice na ni nechápavě pohlédla: "Proč bych neměla mít ráda Boston? Na mém názoru na Boston přece vůbec nezáleží.."

Esme se usmála: "To víš, že záleží. Chci, aby se ti nový domov líbil.." dodala. Alice vytřeštila oči. Nevěřila svým uším.

"Vy chcete, abychom jeli s vámi?" zeptala se nesměle. Esme ji pohladila po tváři: "Jestli budete chtít? Oblíbila jsem si vás jako své děti. Nedokážu si představit, že bychom se museli rozloučit.."

"To víš, že chceme!" zaradovala se Alice a vrhla se Esme do náruče. Potom vyskočila a to samé udělala i s ostatními. Jasper její chování pobaveně pozoroval. Zprvu si nebyl jistý, jestli se chce stát členem smečky, ale tak si oblíbil své "bratry", "sestru" i adoptivní rodiče, že se s nimi nechtěl rozloučit.

"Jedeme do Bostonu!! Jupí!!!" prozpěvoval si Emmett a tancoval okolo šťastné Alice.....

Do realitní kanceláře vstoupila krásná mladá dáma. Docupitala k pultíku. Realitní makléř okouzleně sledoval každý její pohyb. Zářivě se na něho usmála, až mu poskočilo srdce blahem.

"Přejete si?" zeptal se.

Dáma se znovu usmála a položila na pultík klíče a nějaké listiny: "Ano, chtěla bych prodat byt. Stěhuji se se svou rodinou z města. Spěchá to. Hotovost z prodeje mi prosím pošlete na tento účet....

"Spolehněte se. A vaše jméno?" vzal si tužku, aby si poznamenal přesná data.

"Mary Alice Cullenová." odpověděla dívka vesele.