23.

Rodina - 4.část

leden, léta Páně 1950 (2 hodiny do osudné chvíle)

Alice a Jasper spěchali. Lednový den byl ledový a pošmourný. Vyhýbali se lidským obydlím. Jasper větřil každý podezřelý pach. Šel najisto. Alice se snažila nevnímat depresivní představy. Věřila, že Jasper ví, co dělá. Pokud řekl, že to místo zná, mluvil pravdu. I přesto, že běželi, cesta jim trvala poměrně dlouho. Začalo se smrákat. Okraj průmyslového města se před nimi objevil, až když byla téměř tma.

"Jsme tady." oznámil Jasper a zastavil se. Alice pozorovala okolí a hledala nějaké povědomé místo.

"Detroit.. Tam vzadu, odtud to nejde vidět, se rozprostírá jezero, které jsi asi viděla. Je tak velké, že po jeho obvodu byly vybudovány majáky.. Bílé majáky. Musíme obejít celé město, abychom se tam dostali.."

Detroit - USA, leden, léta Páně 1950 (1 hodina a třicet minut do osudné chvíle)

Edward seděl v salonu u piana a brnkal si jednu z Mozartových melodií. Všemožně ji obměňoval a vylepšoval, až se té původní skoro vůbec nepodobala. Byl do toho tak zabraný, že si ani nevšiml, že se Esme s Carlislem vrátili..

"Ahoj Edwarde, jsme doma.." promluvil vesele ode dveří Carlisle. Edward překvapeně nadskočil na židli a jeho preludování se uťalo v půli.

"Carlisle, vůbec jsem si nevšiml, že jste tady. Měli jste příjemný lov?" zeptal se Edward a zavřel víko od klaviatury.

"Ano velmi... S těmi pumami jsi měl pravdu. Byly vynikající, ale podívej se, jak vypadám.." ukázal Carlisle na svůj oděv. Košile, původně zelená, byla nasáklá napolo zaschlými nahnědlými skvrnami. "Vypadám, jako nějaký upíří amatér.." zasmál se.

"To musela mít Esme radost.." oplatil mu Edward potměšilý úsměv. "Tuhle košili ti koupila minulý týden.."

"Nemáš představu." zašeptal Carlisle a přesunul se blíž k piánu a k Edwardovi. Dal si ruku k puse a co nejtišeji zašeptal: "Měla mi ukousnout hlavu, když to uviděla.."

"Co si to tam špitáte, vy dva??!" ozvala se z vedlejšího pokoje jmenovaná. Odpovědí jí byl veselý chechot. "Doufám, že už jsi tu košili vyhodil Carlisle?! Běda, jestli mi s ní ušpiníš něco v domě!!" zavelela rázně.

Carlisle s Edwardem na sebe pobaveně mrkli. "Ano miláčku! Právě ji jdu vyhodit." odpověděl její manžel, svlékl si zničenou košili a vyběhl ven k popelnici. Nevýhodou bydlení na samotě je, že musíte běžet se smetím až k hlavní cestě, která byla minimálně 600 metrů od domu. Ale pro upíra to byla hračka. Byl zpátky v několika vteřinách..

"Esme drahoušku.." zavolal na svou ženu. "Zase nevyvezli popelnici.. Pomalu se nám tam začíná tvořit malá skládka. Myslím, že zavolám starostovi a budu si stěžovat na liknavost místních popelářů.."

"Ano to teda udělej!!" přišla Esme do salonu a usmála se na uvítanou na svého syna. "A taky si stěžuj na ty strašné fabriky.. Dělali jsme novou fasádu teprve loni a vidíš, jak díky tomu továrenskému smogu zešedla... Přestává se mi tady líbit! Začínám uvažovat o změně klimatu.."

1 hodina 10 minut do osudové chvíle

"Ano Jaspere! Jsme tady správně!" zaradovala se vesele Alice a shlížela na temnou vodní hladinu. Majáky zářily do dálky. "Tamhle je ten dům.." ukázala na sever. Jasper následoval její pohled. Nedaleko pobřeží, asi kilometr od místa, kde stáli, se rýsovaly obrysy poměrně velikého bílého domu. V oknech se zrcadlila vodní hladina.. Na dohled od domu bylo malé kotviště s jednou sportovní lodí. Celé přízemí zářilo do dálky měkkým žlutým světlem. Alice i Jasper zkoumali situaci. Větřili ledový vzduch.

"Cítím jejich přítomnost. To znamená, že oni o nás asi už také vědí.. Alice vidíš, jak nás přijmou?" otočil se Jasper s vážnou tváří na svou ženu. Alice se zamyslela. Nevidím nic určitého.. Snad to dopadne dobře.." odpověděla. Oba se za celá ta léta, co byli upíři, vyhýbali setkání s ostatními členy svého druhu. Neměli zkušenosti s vyjednáváním a navíc, tato skupina byla v početní převaze. Nebylo rozumné chodit do toho domu..

"Jdeme." zašeptala Alice.

V tu samou chvíli

"Upíři!!!" vykřikl Edward. "Ani to nemusel říkat. Esme s Carlislem ten pach ucítili ve stejnou chvíli. O setinu vteřiny později se z horního patra přiřítil i Emmett s Rosalií. Ve všech pěti obličejích se usadila nervozita a napětí..

"Edwarde, vidíš, co nám chtějí?" zeptal se nepřirozeně klidně Carlisle. Edward zkoumavě pohlédl na okno a přivřel soustředěním oči: "Jejich hlasy jsem nikdy neslyšel, ale už jsou téměř u domu.. Slyším je.. Chtějí vyjednávat.. Ne, chtějí nás varovat?? Jsou jen dva."

"Tak to je v klidu. Na nás nemají.." uvolnil se Emmett a založil ruce v bok.

"Jsou tady." oznámil napjatě Edward. Na dotvrzení jeho slov se ozvalo váhavé zaklepání na dveře. Upíři se po sobě rychle podívali.

"Dále. Je otevřeno.." zavolal Carlisle. Všichni s napětím pozorovali otevírající se dveře..

Alice s napětím zaklepala. Zevnitř se ozval příjemný hlas, který je zval dál. Jasper ji chytil povzbudivě za ruku a otevřel. Pět upírů, které Alice viděla ve své vizi stáli asi sedm metrů ode dveří. Poprvé se setkali tváří v tvář. Byli přesně takoví, jaké je měla uložené v paměti. Černovlasý vazoun se tvářil zvědavě. Krásná zlatovlasá upírka stála vedle něj a napjatě nás pozorovala. Vedle ní byla ta druhá žena. Její vlasy, jemně zvlněné, ve světle zářivek medově zářily. Vypadala mile, ale i v jejích očích se daly číst obavy. V popředí stál zlatovlasý upír, jejich vůdce a ten chlapec s bronzovými vlasy. Oba měli v očích otázku.

"Vítejte v našem domě. Co vás k nám přivádí?" zeptal se zlatovlasý. Alice se chystala odpovědět. Jasper ji předběhl a jistě použil i svůj dar, protože Alice se najednou příjemně uvolnila a její obavy zmizely.

"Děkujeme za přivítání. Nepřišli jsme ve zlém. Chceme vás jen varovat. Hrozí vám nebezpečí.."

Carlisle zvedl  překvapeně jedno obočí. Emmett se pobaveně zachechtal: "Nám?? Jak jste na to přišli?"

"Pst Emmette." sykla na něho nevrle Esme a přistoupila ke Carlisleovi. "Jaké nebezpečí nám hrozí? Jak víte...?" Nestihla dokončit větu.

"Ta dívka.. Má vidění.. Ona vidí budoucnost!" řekl fascinovaně Edward.

"Jak to všechno víš?" zavrčel překvapeně Jasper. Emmett mu zavrčel v odpověď.

"To je v pořádku Jaspere. On mi čte myšlenky.." došla Alice skutečnost a snažila se uklidnit svého druha. Nesměle se na Edwarda usmála. Edward jí úsměv oplatil a otočil se na ostatní.

"Můžeme být v klidu. Neublíží nám." promluvil jistě. "Jsou jako my. Chtějí nám opravdu pomoci. Co přesně nám tedy hrozí?"

"Musíte okamžitě odtud. Vaše identita bude odhalena. Nevím jak, ale prostě to tak je. Jestli okamžitě nezmizíte, bude zabit nevinný člověk.." Alicin hlas zněl naléhavě.

"Kdo?" zeptala se Esme.

"Policista, co přijde do domu. Zastřelí se vlastní kulkou, která se odrazí od něj." ukázal Jasper na Emmetta. Ten vytřeštil oči: "Cože??!"

"Není čas na vyptávání!" začala být Alice nervózní. "Prosím, věřte nám. Musíte co nejdříve zmizet!"

"Kolik asi máme času?" zeptal se Carlisle. Jeho tvář zůstala klidná, ale vážná.

"Nevím.. Je však jisté, že se to stane v noci.." odpověděla Alice.

"Emmette, Rose, Esme, Edwarde. Jděte si sbalit nejnutnější věci. Za půl hodiny vyrazíme!" rozhodl Carlisle.

"Ale kam půjdeme?" zeptala se nešťastně Esme a chytila Carlislea za ruku.

"Doufám, že to nebude znít troufale, ale mohli bychom vám nabídnout, abyste šli s námi a alespoň než se rozhodnete, kam půjdete, zůstali u nás?" promluvila Alice a v jejích očích se zračila touha, aby odpověď byla kladná.

"Přítomní se na sebe podívali.. "Tak dobrá. Děkujeme. Přijímáme rádi.."

Bratfordovo auto spěchalo ztemnělou cestou. Už měl dneska práce po krk, ale zbýval mu poslední dům. Dům doktora Caltona.. Viděl se doma v křesle, s nohama na stole a pořádným kusem hovězího masa v žaludku. Blížil se k odbočce ke Caltonovic domu, když se mu do cesty postavilo popelářské auto. Zabrzdil a čekal. Mladý popelář vyskočil, popadl popelnici a táhl jí k autu. Byl nemotorný a trvalo mu to. Bratford začal být netrpělivý. Ke všemu ten nešika zakopl, spadl a při tom se mu podařilo převrhnout popelnici přímo na policejní auto, až to zadunělo. Bratford vystřelil z auta a začal chrlit nadávky.

"Ty nemehlo! Podívej se, co jsi udělal!! Promáčkl jsi mi blatník! To mi zaplatíš!" Ohmatával promáčklinu, kterou mu způsobila popelnice a přitom si všiml něčeho na zemi. Kusu látky. Zmlkl. Zvedl ho a posvítil si na něj světlem od auta..

"To je krev??!" došlo mu, když si detailně prohlédl zelenou luxusní košili. "Ta popelnice je doktora Caltona??" zeptal se přiškrceně popeláře.

"Ano pane, je pana doktora. Co se stalo??" odpověděl vyděšeně mladík.

Bratford rychle naskočil do auta a zavolal do vysílačky: "Tady policejní vůz číslo čtyřicet dva, žádám o posily k domu číslo 2548 Lake Road!! Asi se tady stala vražda!! Jdu zkontrolovat situaci.."

Dům byl temný. Nikde nesvítilo ani jedno světlo. Vytáhl svou služební pistoli a proplížil se ke vchodu. Nebylo zamčeno. Opatrně vešel.

"Tady policie!! Doktore Caltone, jste tady??" Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Procházel pokoje. Jeden po druhém.. Všechen nábytek však byl na svém místě, nikde žádné stopy po zápase.. To místo Bratfordovi nahánělo husí kůži. Pořád čekal, kde narazí na mrtvoly. Ale ať hledal, jak hledal, dům byl prázdný.. Vyšel na zadní terasu. I tam bylo ticho a klid. Přístavní molo zelo prázdnotou...

Po několika minutách přijely posily. Našli Bratforda stát na mole.

"Co se tady stalo???" zeptal se mladý poručík.

Bratford pokrčil rameny: "To teda opravdu netuším.. Celá rodina zmizela. V domě nejsou žádné stopy po násilné smrti.. Pošlete do laboratoře tuhle košili. Chci vědět, čí krev je na té látce!"

O den později přišla k šerifovi policejní zpráva..

Případ Zmizení rodiny doktora Caltona.

Bylo zjištěno, že skvrny na košili nejsou lidského původu. Stopy v domě nenasvědčují pro násilný trestní čin, avšak rodina zmizela beze stopy a momentálně není možné zjistit, kde se její členové mohou nacházet. Sportovní člun, podle zjištění majetek doktora Caltona, byl nalezen asi 200km severně od Detroitu. Taktéž ani zde nebyly nalezeny žádné stopy, které by mohly pomoci v pátrání. Vyšetřování bylo  pro nedostatek důkazů pozastaveno a případ byl zatím odložen.