21.

Rodina - 2.část

Lansing - USA, leden, léta Páně 1950

Alice nedokázala přestat myslet na své vidění. Znovu a znovu si v duchu vybavovala upíří rodinu. Bylo to tak zvláštní je vidět. Chovali se tak.... lidsky. Až jí z toho bolestně píchlo u srdce. Mít velkou rodinu. Matku, otce, bratry, sestru.. Patřit do skupiny, v níž vás všichni milují.. To Alice nikdy nepoznala. Její lidský život byl zahalený temnotou. Až Jasper do něho vnesl světlo..

Alice seděla v bytě na nové posteli a proplétala mezi prsty třásně z vlněného přehozu, který zakrýval matrace. Jasper byl ve sprše. Měla klid na své myšlenky. Intenzivně se soustředila. Chtěla to zažít znovu. Zavřela oči a dvěma prsty si mnula pravý spánek. Už to měla na dosah...

Napřed zahlédla ten dům a jezero. To místo bylo tak povědomé.. Jakoby tam už někdy byla, avšak nedokázala ho zařadit. Potom uslyšela hlasy...

"Emmette! Jestli to uděláš, tak ti přísahám, že se s tebou rozvedu!" křičel dívčí hlas. Zlatovlasý anděl se mračil jako kakabus a metal očima blesky na tmavovlasého upíra.

"Ale Rosi, jen na chvíli. Chci Edwardovi ukázat své tajné místo.." škemral černovlasý hromotluk jako malé dítě. S Rosalií to ani trochu nehlo: "Na to zapomeň! Svůj člun ti nepůjčím! Znám tě. Já se nechám přemluvit a můj člun skončí na dně jezera, stejně jako Carlisleův. To teda ne!"

"Prosím Rose..." přidal se do hovoru překrásný upír s bronzovými vlasy. "Dám na Emmetta pozor. Tvému člunu se nic nestane.." Byl neodolatelný. A věděl to o sobě.. Rosalie ho chvíli sledovala přivřenýma očima. Potom se šibalsky pousmála: "Fajn." promluvila. "Půjčím vám svůj člun.. Ale.. Až mi ty Edwarde půjčíš své auto.." Jmenovaný se zamračil. Rosalie se trefila do jeho slabého místa. Bylo to dilema. Své auto miloval. Ještě nikdy ho nikomu nepůjčil, ani Carlisleovi. Ale na druhu stranu, na výlet by jel..

"Tak dobře." souhlasil a oba přítomné tím rozhodnutím šokoval. Rosalie věřila, že s touto výměnou nebude souhlasit. Pak to ale hodila za hlavu a šibalsky se usmála: "Výborně! Provětrám mu ventily.. Ale neboj se Edwarde. Budu na něho něžná...." zasmála se zvonivě. Emmett se hurónsky zasmál: "Tomu bych nevěřil. Když je něžná na mě, tak to vždycky skončí.." Přerušilo ho nesouhlasné zavrčení...

A v tu chvíli se obraz vytratil. Alice se vrátila do reality. Otevřela oči. Přímo naproti ní stál ve dveřích Jasper. Měl na sobě jen ručník omotaný okolo pasu. Z vlasů mu kapala voda. Zamyšleným pohledem pozoroval Alice.

"Cítím z tebe zvláštní pocit.." promluvil. Přešel až k, posadil se na postel a vzal její obličej do dlaní: "Poslední dobou se s tebou něco děje.. Jsi smutná. Trápí mě to.."

Alice se na něho zamilovaně podívala: "Ne nic mi není. Jenom jsem přemýšlela.."

"A o čem?" nedal se Jasper jen tak odbýt. Chvíli bylo ticho. Alice přemýšlela, jak začít. Jasper trpělivě čekal a díval se jí do očí.

"Jaspere, napadlo tě někdy, že bys zkusil žít ve větší skupině upírů?" prolomila ticho. Jasper se při jejích slovech zamračil. Přivolaly nepříjemnou vzpomínku na Alexu.

"Ale já jsem žil ve větší smečce. Nebylo o co stát.." odpověděl chladně.

"Ano to já vím." odpověděla Alice chápavě. "Ale co kdyby ti upíři nezabíjeli lidi?"

"To ta tvá předtucha.. Nedokážeš na ni zapomenout, že?" pochopil Jasper odkud vítr vane. Alice přikývla: "Oni žijí jako lidská rodina..." zašeptala.

"Já tě miluju! Víc než cokoliv na světě!" řekl nesouvisle Jasper a políbil Alice na ústa. "Nikdy nedovolím, abys byla smutná a nikdy tě neopustím! Nechci se setkat s těmi upíry, ale jestli to ty chceš, tak je půjdeme hledat.."

"Nevíme kde." odpověděla Alice a zamračila se.

"No a to tě zastaví?" pousmál se na ni Jasper. "Když jsi hledala mě, tak jsi prohledala celý svět.." Alice se při vzpomínce na jejich první setkání musela pousmát: "Ano. Hledala jsem tě po celém světě. A když jsem tě konečně našla, skočil jsi na mě jako zdivočelý vlk.."

Jasper se lišácky pousmál jedním koutkem: "A ty se mi divíš? Byla jsi k nakousnutí..." tiše se zasmál a zašeptal: "Tak jako teď.." v jeho očích se objevily poťouchlé ohníčky.. Ručník spadl na zem.

"Jaspere nee.." to bylo to jediné, co Alice stihla říct, než ji povalil na postel, která nesouhlasně zaskřípala a rošt praskl...

"Už zase ten rošt.." povzdechla si naoko trpitelsky a usmála se na Jaspera...