20.

Rodina - 1.část

Lansing - USA, leden, léta Páně 1950

"Jaspere, víš, že od naší svatby dneska uplynulo už šest měsíců a my jsme za tu dobu nedělali nic jiného než tohle?..." uchechtla se Alice a schovala obličej pod peřinu. Jasper se blaženě usmál a nadzvedl se na loktu, aby na Alice lépe viděl. Odhrnul peřinu a nasadil žalostný výraz: "Snad jsem tě už neomrzel.." řekl naoko smutně. Alice teatrálně zakoulela očima a lišácky se usmála: "Ty Jaspere?? Tak to se nikdy nestane! Ty jsi tak.. neuvěřitelný, že to, abys mě omrzel, je naprosto vyloučené.." Alice věděla, jak svého muže potěšit. Jasper se zatvářil jako Pán světa. Pak naprosto nečekaně zavrčel a skočil na překvapenou Alice. Ta vesele zapištěla a snažila se ho ze sebe shodit.

"Ať tě to ani nenapadne!" varovala ho Alice, ale to už oba dopadli na zem, jak pod nimi praskl rošt postele.

"No? Co jsem říkala... Tohle je osmá postel, co jsi rozbil.. Už mě nebaví kupovat pořád nové! Ode dneška ležíš na zemi!"

"Chachacha.." smál se Jasper až se popadal za břicho. Jeho nakažlivý smích nedovolil Alice zlobit se moc dlouho. Zacukaly jí koutky úst: "Jsi hrozný, víš to?"

Detroit - USA, leden, léta Páně 1950

Nad městem se i přes relativně časnou odpolední hodinu snášel soumrak. Díky škodlivým zplodinám z továren byly ulice Detroitu permanentně zahaleny mlžným oparem. Carlisle se vracel ztichlou ulicí domů z noční směny v nemocnici. Když se sem před pěti lety se svou rodinou přistěhoval, město bylo poklidným místem, ale díky průmyslovému boomu se z něj za těch pár let stalo prosperující moderní město. Carlisle neměl rád ten továrenský ruch. Naštěstí koupil dům daleko za hranicemi rozrůstajícího se města, takže nekončící vrčení továrenských strojů je nerušilo. Konečně se dostal na konec ulice. Dále už vedla jen cesta, klikatící se mezi stromy. Konečně se mohl rozběhnout.. Miloval, když mu zpíval vítr ve vlasech. Stejně jako všichni z jeho rodiny.. Mezi stromy se vynořila klidná vodní plocha a v pozadí této poklidné scenérie se zaleskla okna jeho domova...

"Miláčku, vítej doma!" pověsila se mu kolem krku Esme, jeho žena a políbila ho na studené rty. "Měl jsi perný den?"

"Ani se neptej. Přivezli nám do nemocnice muže, co si přiskřípl ruku do lisu. Nebyl to pěkný pohled.. Museli jsme mu ji amputovat.." Esme se zatvářila chápavě. Pohladila Carlislea po hřbetu ruky: Vypadáš vyčerpaně. Myslím, že je čas zajet na lov.."

Carlisle viditelně ožil: Edward s Emmettem se už vrátili?"

Esme se usmála: "Dorazili před hodinou. Říkali, že se v sousedním revíru přemnožily pumy.."

"Tak to musel mít Edward radost.." zasmál se i Carlisle. Jako na zavolanou se ve dveřích objevil mladý chlapec s bronzovými vlasy. V karamelových očích mu poskakovali rarášci. Nenuceně se opíral o rám dveří a vesele si pomlaskával: "Ahoj Carlisle." uvítal svého otce. "Esme má pravdu. Puma byla vynikající.. Ale Emmett ti samozřejmě řekne, že to nebyl grizzly.." dokončil větu a otočil se na přicházejícího tmavovlasého mladíka. Ten se místo odpovědi jen zašklebil a dloubl svého bratra rukou plnou svalů do žeber. Edward se nedal a ránu mu oplatil. To byl pro Emmetta povel, aby zaútočil a začal tak další, už asi miliontou bratrskou rvačku.

"Okamžitě toho nechte!! Emmette! Edwarde! Kdo to po vás má pořád uklízet?? Jestli se chcete prát, jděte ven!"

"Jako malí.." ozval se z chodby dívčí hlas.

"Áa, výborně, že jdeš Rosalie.. Jedeme s Carlisleem na lov. Pohlídáš tady ty dva divochy? Jsi rozumná. Nechci je tady nechávat samotné.. Ať to nedopadne jako minule.. Ten požár z Emmettova ohňostroje jsem likvidovala ještě týden.."

Nádherná dívka se zamračila: "Jo to je fakt. Můj manžel je pyroman.. Neboj se Esme, já je dám do latě.."

Lansing - USA, leden, léta Páně 1950

Pan Lewinson byl nad míru spokojený. Jeho obchod s nábytkem prosperoval a poslední dobou si dokonce mohl ušetřit pár peněz stranou. Tyto zákazníky měl obzvlášť rád. Byli tady poměrně často. Napřed nakoupili vybavení do celého bytu, ale poslední dobou se vraceli, aby koupili postel. Už tady byli tolikrát, že si přesně nepamatoval, kolikátou manželskou postel si dneska vybírají..

"Takže chcete říct, že tato postel vydrží úplně všechno?" vyrušil ho z rozjímání dívčí hlásek. Rychle se vrátil do reality: "Ano ano. Pevný kovový rám a tvrdé tmavé dřevo.. Udržela by i slona.."

Alice se pobaveně usmála na Jaspera: "To se ještě uvidí.." prohodila. "Fajn, tak tu bereme.. Mohu platit šekem?" Lewinson pokýval hlavou a odběhl k pultíku s kasou. V tu chvíli Alice příšerně zabolela hlava...

"Alice!" vykřikl vyděšeně Jasper. Alice sebou chvíli cukala v jeho pevné náruči, ale jak rychle bolest přišla, tak i odešla..

"Mám zavolat doktora??" sledoval prodavač děsivou scénu s vytřeštěnýma očima.

"Ne, to je v pořádku. Byla to jen chvilková slabost." snažila se ho Alice uklidnit. "Tu postel nám prosím přivezte na tu samou adresu jako minule.."

"Co jsi viděla?" zeptal se napjatě Jasper hned, jak vyšli na ulici.

"Nevím přesně.." odpověděla Alice. "Byli tam upíři. Čtyři.. ne pět upírů. Dvě ženy a tři muži.. A velký dům u jezera. Žili jako lidé... Bylo to tak lákavé je sledovat.."

"Myslíš, že je to nějaká předtucha? Mělo nás to varovat?" vyptával se dál Jasper. Alice zavrtěla hlavou: "Ne, myslím, že nehrozí žádné nebezpečí.. Bylo to tak zvláštní.. Přesně takhle jsem tě vídala, než jsme se potkali..."