19.

Jen, když jsi se mnou.. - 2.část

Dallas - USA, léta Páně 1949

Na město se snášela tma. Ulice však ještě dýchaly teplem a nachytanými slunečními paprsky. Vzduch voněl jarní přírodou. Byl to naprosto dokonalý večer. Kostel sv. Vincenta býval touhle dobou prázdný. Všichni věřící přišli na mši dopoledne. Odpoledne se pak objevilo několik hříšníků, kteří toužili po zpovědi. Teď byl konečně klid. Otec Marius se chystal uvelebit v zákristii a ochutnat nové lahve mešního vína, které mu poslal otec Joseph až z Kalifornské diecéze. "Jestli bude tak dobré, jako to loňské, mám se na co těšit!" pomyslel si spokojeně Marius a nedočkavě si promnul ruce. Vzal těžký svazek klíčů a šoural se k vchodovým vratům, aby je na noc uzamkl. Divoký pár vtrhl do kostela tak nečekaně, až Marius úlekem vykřikl a upustil klíče na kamennou podlahu. Ozvěna nárazu těžkého kovu na chladný kámen zaduněla celým kostelem jako výbuch z děla.

"Šmankote, to jsem se lekl. Tohle mi nemůžete dělat! Jsem starý člověk.."

Mladík i dívka se omluvně usmáli a mládenec rychle poklekl a podal klíče knězi. Až teď Mariusovi došlo, co je na těch lidech zvláštní: "Vy jste ve svatebním??" A opravdu. Dívka měla jednoduché bílé splývavé korzetové šaty až na zem a malou kytičku bílých růží. Mladý muž byl naopak v černém obleku. Oběma to velice slušelo. Vypadali jako andělé.. Kněze napadlo, jestli se mu všechno jenom nezdá. Možná by dneska to mešní víno už neměl.. Protřel si oči. Přízraky však nezmizely. Jen ho pobaveně pozorovaly. A potom mladík promluvil příjemným hlasem: "Otče, chtěli bychom vás požádat o svátost manželskou.." řekl velmi pokorně a zamilovaně pohlédl na dívku, která ho držela za ruku a stejně zamilovaně se na něj usmívala. Ty dva očividně poutal hluboký cit, ale otec Marius věděl, co se sluší a patří: "Teď? Takhle pozdě večer?? A bez ohlášek a zpovědi?! To přece nejde! Přijďte zítra ráno a všechno domluvíme.."

"Otče, prosím.. Já vím, že je to neobvyklé, ale já vím, že jste chápavý člověk a přejete lásce.. Klidně se okamžitě vyzpovídáme.. Je to pro nás důležité.." dívka byla naprosto neodolatelná a věděla, jak Mariuse přesvědčit. Až mu tetelivě poskočilo srdce, když se na něho nevinně usmála. Nedokázal si to vysvětlit, ale jakoby na něho působila nějaká neviditelná síla, která ho nutila, aby svolil a oddal je. Dvojice ho napjatě sledovala.

"No tak dobrá.." podlehl nakonec. "Ale potřebujete dva svědky!"

Snoubenci na sebe překvapeně pohlédli. Na to úplně zapomněli. Marius pochopil: "Och ta dnešní mládež.. Ale s tím se netrapte. Nějak to uděláme.. Počkejte tady chvíli." Kněz zmizel v zákristii. Alice a Jasper osaměli.

"Měla jsem pravdu, že podlehne." uchechtla se natěšeně Alice.

"Ano, to ano, ale dalo mi to pořádnou fušku ho zmanipulovat.. Za chvíli už budeš paní Whitlocková.." odpověděl vesele Jasper a laškovně Alice popadl a uštědřil jí takový polibek, až se jí podlomila kolena.

"Ale no tak! Tady v Chrámu Božím a bez požehnání.." mírnil je naoko pohoršeně kněz. Alice se celá zapýřila. Jasperovi na obličeji pohrával uličnický úsměv. Kněz nepřišel sám.

"Toto je Thomas." ukázal na muže středního věku. "Je tady varhaníkem a toto je Maria. Má hospodyně. Budou vašimi svědky, pokud proti tomu nic nemáte..?"

"Samozřejmě souhlasíme a moc vám všem děkujeme!" usmála se na všechny Alice.

"Tak začneme?" Marius se stihl převléknout do potřebného oděvu a připravil si správnou modlitební knihu. Žena, kterou kněz představil jako Mariu, se přitočila ke snoubencům: "Máte prstýnky?"

"Ano, tady." podal jí je Jasper okamžitě.

"A vaše jména?"

"Mary Alice Brandon a Jasper Whitlock."

Marius pokýval hlavou: "Tak dobře. Jaspere opakujte po mně. Já, Jasper Whitlock.."

"Já Jasper Whitlock.." opakoval Jasper a vpíjel se svým pohledem do Aliciných karamelových oči. "Si beru tebe Mary Alice Brandonová, za svou právoplatnou a zákonitou manželku. Budu tě ctít ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě, dokud nás smrt nerozdělí.. Pochválena buď hodina, kdy jsem tě směl poznat.." Nesměle jí nasadil na prst zlatý prstýnek, který mu podala žena - svědek.

"A teď ty Alice."

Maria podala Alice druhý prstýnek. Alice si ho vzala, aby ho vzápětí nasadila Jasperovi a láskyplně spustila: "Já Mary Alice Brandonová, si beru tebe, Jaspere Whitlocku za svého právoplatného a zákonitého manžela. Budu tě ctít ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě, dokud nás smrt nerozdělí.. Pochválena buď půda, na které jsem tě směla poznat.."

Mariusovi se zdálo, že vždy, když byla řeč o smrti, ti dva se na sebe pobaveně podívali. Jakoby něco veselého věděli. Zaplašil své myšlenky a rychle pokračoval: "Tímto vás prohlašuji před Bohem i před lidmi za muže a ženu. Smíte políbit nevěstu."

Přesně na tento pokyn Jasper  čekal. Popadl Alice do své náruče a zpečetil jejich nový svazek tím nejpříjemnějším způsobem...

"A teď nás čekají líbánky.. Kam bys chtěla jet, Alice?" zeptal se později večer šťastný Jasper a šibalsky se na Alice culil.

Jeho manželka byla stejně veselá jako on: "Kamkoliv, kde budeme sami.."