Konečně dorazila na pobřeží. Oceán ji uchvátil. Představy se
naprosto nedaly srovnat se skutečností.
Slunce před chvílí pohltila temná hlubina. Na horizontu se voda
barvila do všech rudých odstínů. Bylo to překrásné..
Bosé nohy se zabořily do jemného písku. Udělala krok, pak další.
Slaná voda jí olízla nárty. Alice zavřela oči a vychutnávala ten pocit.
Potom ze sebe shodila potrhané šaty a vrhla se do divokých vln. Její
tělo proplouvalo chladnou vodou jako šíp. Bylo pro ni překvapující, že i
ve vodě se dokáže tak rychle pohybovat. A navíc, nepotřebovala dýchat.
Potápěla se a zkoumala členité dno..
Billy chodil rád lovit
ryby za soumraku. Vždy, když ubýval měsíc, vzal pruty a návnadu, usídlil
se na ztichlé opuštěné pláži a čekal. Tentokrát ho čekalo překvapení. Na
břehu ležela bílá špinavá látka. Zvedl ji a překvapeně zjistil, že to
jsou dámské šaty. Hodně potrhané, ale z kvalitní látky.
"Kde se tady mohly vzít?" poškrábal se na hlavě. Chtěl šaty
položit zpátky na zem, ale něco do něj prudce vrazilo a on ztratil
vědomí...
Alice se nabažila
plavání. Chystala se vrátit ke svému oblečení, když zpozorovala
vetřelce. Neznámý muž držel v ruce její šaty. Alice se přikrčila a
zavětřila. To, co ucítila se nepodobalo ničemu, co kdy cítila. Horká
krev proudila lidským tělem.. Nedokázal myslet na nic jiného. Zaútočila.
Věděla, že to není správné. Mužské tělo leželo bezvládně v písku a šelmí
tesáky se blížily ke krční tepně...
Ucítila tlak v hlavě. Zjevil se jí krásný mladý muž. Byl smutný.
Toulal se lesem, v náručí nesl stříbrné zvíře. Něco hledal. Alice
slyšela volání zmučené duše..
Tak ji to překvapilo, že pustila svou oběť aniž by ochutnala
jedinou kapku krve. Obraz zmizel, ale zůstalo po něm příjemné chvění v
žaludku. Alice byla v šoku. Billy se začal probouzet. Rychle zmizela...
Ať dělala cokoliv,
nedokázala na muže ze svého vidění zapomenout. Pořád v hlavě slyšela
jeho hlas, jak úpěnlivě volá: "Pomoz mi!" Zjevoval se jí téměř každý
den. Vždy byl někde v lese, nedokázala určit, v jaké zemi by to mohlo
být. Chtěla za ním, ale nevěděla, kde hledat... Toulala se napříč
kontinentem a pátrala po nějaké stopě. Marně.
Léta plynula, ale vidění zůstala. Ze stříbrného zvířete vyrost
statný vlk. Muž zabíjel zvířata, ale cítila jeho vnitřní boj, když
potkal člověka. Bál se sám sebe... Pořád něco chybělo...
Kanada,
léta Páně 1931
Alice lovila v divokých kanadských lesích. Byla dokonalou
představitelkou svého rodu. Když zaútočila, nebylo úniku. Jen v jednom
nebyla jako ostatní. Nikdy neochutnala lidskou krev. Byla pro ni
obrovským lákadlem, ale kdykoliv vypadalo, že neodolá, zjevil se jí její
tajemný neznámý.. Díky němu měla smysl života. Toužila ho poznat.
Alice se sytila na
jelenovi, když ucítila chvění cizí nesmrtelné duše. Zpozorněla. Párkrát
už to zažila, ale její vidění ji varovala, aby se držela dál. Ostatní
nebyli jako ona. Bez milosti vraždili lidi a necítili u toho žádné
výčitky. Tentokrát se nic nestalo, to znamená, že osud chce, aby se s
nemrtvým setkala. Ten druhý ji jistě také ucítil a bylo jen otázkou
času, než se setkají. Alice čekala.
Mezi stromy se mihl
stín. Zlaté vlasy zářily jako samo zlato. Muž se zastavil a obezřetně
pozoroval Alicinu drobnou postavu. Alice stála bez hnutí a čekala.
Zlatovlasý upír shledal situaci bezpečnou a usmál se: "To je překvapení!
Nečekal jsem, že tady někoho potkám.."
"Nápodobně.." odpověděla Alice a také se usmála.
Upír vypadal mile, ale Alice neušlo, že mu rudě žhnuly oči. To
znamená, že zabíjí lidi.
"Jsi tady sama?" pokračoval rudooký v konverzaci. Alice
zvažovala, jestli lhát. Pak si řekla, že žádné nebezpečí nehrozí, a on
by stejně její lež brzo prohlédl.
"Jsem tady sama.. ale někoho hledám.."
"Opravdu? Třeba bych ti mohl pomoct.." zeptal se upír. Vypadal,
že ho to opravdu zajímá.
Alice zavrtěla hlavou: "To asi ne.. Hledám jednoho muže - upíra,
ale neznám jeho jméno.. Je to těžké vysvětlovat. Viděla jsem ho ve své
hlavě.."
Upír se pobaveně uculil: "Tak ty hledáš představu?"
"Ne! On opravdu existuje. Vím to! Je plavý skoro jako ty.
Vysoký, a tak.. krásný. Neloví lidi..." dodala.
Upír se teď smál naprosto nepokrytě, až se stromy otřásaly. Pak
mu něco došlo, ztichl, jako když utne a zamračil se: "Říkáš vysoký,
plavovlasý,..?"
Alice přitakala.
"Už je to několik let, pobýval s námi upír. Dělalo mu potíže
lovit lidi. Neustále se obviňoval a mučil za svou přirozenost. Pak ho má
sestra přistihla, jak vysává vlka. Zavrhla ho. Odešel. Od té doby jsem
ho už nikdy nepotkal.. Jmenoval se Jasper.."
"Japer.." vydechla očarovaně Alice. Byla si jistá, že konečně
našla první stopu.. Znala jeho jméno.
Z úvah ji vytrhl zlatovlasý: "Když se tak na tebe dívám, už vím,
co mi od začátku nesedí... Ty jsi stejná jako on. Nezabíjíš! Tvé oči..."
upírův hlas se stal výhružným. Byl čas zbavit se ho dřív, než začnou
nepříjemnosti: "To víš, že zabíjím. Musela jsem jen použít náhradní
zdroj.. Půjdu, čeká mě dlouhá cesta. Ráda jsem tě poznala."
Aboina nepřesvědčila, ale nechal ji jít..
"Jasper, Jasper, Jasper,
.." znělo jí neustále v hlavě. Byla v eufórii. Po těch letech konečně
cítila, že je svému vysněnému blíž..
Její představy se staly konkrétnější. Jasper se v nich přesunul
z lesa do města. Viděla vysoké domy, spousty lidí, Jasper mluvil s
nějakou dívkou.. Na domě byla cedule: Bradburry and Simmons co.
Chicago..
"Je v Chicagu!!!!!!" Okamžitě vyrazila na cestu.
Netrvalo to ani týden a
překročila hranice města. Našla domy ze svého vidění.. To poznání jí
zabolelo až u srdce. Byl pryč. Cítila jeho mizející stopu. Ve vzduchu se
vznášel dech smrti..
Znovu ho viděla, jak nasedá na obrovskou zaoceánskou loď a
odplouvá.. Alice šla po jeho stopě, ale kamkoliv dorazila, on vždy
zmizel. Pořád byl o krok napřed..
1932, 1933, 1934, ...,
1948.
Světem se hnala 2. světová válka. Nic nebylo jako dřív.. Alice
se začala vzdávat. Ale ve chvíli, kdy už to nečekala, osud si ji našel
sám...
