| 
		
		
		 | 
		
		
		
	
	
		  | 
		
		
	
		| 
		
		
		
		
		   
																							
		  
		
		
		  
		
		14. 
		
		
		Okouzlená/Osamělý - 1.část 
  
		
		
		 
		
		 
		
		Někde ve střední části USA, 
		léta Páně 1920 
		
																							
		
		Les byl temný, ale tam, kde se stromy úplně nedotýkaly, 
		prosvěcovaly temnotu sluneční paprsky. Malovaly na mokrém listí magické 
		obrazce. Začínal nový den.. Vítr šuměl v korunách stromů. Lístky se 
		třepotaly, jakoby žily svým vlastním hemživým životem.. Tíživé ticho 
		přerušovaly jen výkřiky ptáků. Lesní svět se probouzel. Končila tíživá 
		noc.. 
		Ve skalách hvízdal vítr. Všude byl klid a mír.. Nic nerušilo 
		poklidnou atmosféru začínajícího dne.. Jen jedna věc do tohoto prostředí 
		neseděla..
		
		Kousek od skal leželo 
		dívčí tělo. Tmavé dlouhé vlasy zaváté listím. Dříve bílé šaty, byly 
		místy potrhané a špinavé. Dívka nejevila známky života, přesto nebyla 
		mrtvá.. Jemná mléčná pokožka barvy slonové kosti vydávala jemnou záři.. 
		Několik slunečních paprsků si prorazilo cestu mezi korunami stromů a 
		dopadlo dívce přímo do obličeje.. její pleť začala zářit jako tisíce 
		démantů.. 
		Ostré sluneční světlo 
		se nemilosrdně zahryzlo do Aliciných bledých víček.. Ta bolest ji 
		probudila. Instinktivně si zakryla obličej paží a vylekaně se posadila. 
		Chvíli trvalo než se mohla rozhlédnout. Naprosto netušila, kde je a co 
		tady dělá.. Vlastně netušila vůbec nic. Snažila si vzpomenout, ale v 
		hlavě viděla jen naprostou temnotu.. Věděla, že se něco důležitého 
		stalo, ale ať chtěla sebevíc, dokázala si vzpomenout pouze na své 
		jméno.. 
		Okouzleně sledovala hru světel a stínů na své pokožce. Vítr jí 
		čechral vlasy. Všechno bylo tak ... nádherné. Jakoby v životě nic 
		podobného neviděla.. A taky že neviděla.. Všechno pro ni bylo nové.. 
		Každý strom, keř, kámen, vše obklopovala jemná záře.. 
		Nasála svěží lesní 
		vzduch.. Do nosu ji uhodila příjemná vůně. Pocítila děsivě svíravý pocit 
		v útrobách. Stiskla si břicho dlaněmi a zasténala bolestí.. 
		Ucítila tlak ve spáncích.. 
		Viděla sama sebe, jak běží lesní krajinou. Ohromující rychlostí 
		pronásledovala prchající srnu. V příštím okamžiku ji dostihla a jediným 
		skokem povalila na zem.. To, co Alice viděla potom, ji vyrazilo dech.. 
		Jako lačná šelma se krmila krví srny přímo z jejích žil.. 
		Měla vidění.. To si taky pamatovala.. Dokázala vidět 
		budoucnost.. 
		"Ale tohle přece 
		neudělám!!?" řekla nahlas. 
		V lesním podrostu se mihl stín.. Alice prudce otočila hlavu za 
		zvukem.. Srna. Přesně ta samá, co viděla ve své předtuše.. Do nosu ji 
		znovu zasáhla ta příjemná vůně. V ústech se nahromadily sliny. Měly 
		takovou divnou pachuť.. Útroby se bolestně zkroutily.. Srna tušíc 
		nebezpečí, rozběhla se divoce pryč.. Za ní vyrazil lačný predátor.. 
		Alice se propadala v 
		nádherné extázi. Její tělo získávalo s každým polknutím novou sílu. Byla 
		to naprostá euforie.. V té chvíli neexistoval strach, pochybnosti, ani 
		výčitky.. V uších jí hrály vítězné fanfáry.. 
		Šelma dohodovala.. Požitkářsky si otřela krev ze rtů.. Tehdy jí 
		to došlo.. Alice už neexistovala. Zemřela. Stala se nočním přízrakem.. 
		  
		
																							
		
		
		 
																							
		
		New York - USA, léta Páně 1931 
		
		
		Městem korzovaly tisíce lidí. Taxíky s hlučným troubením 
		varovaly neukázněné chodce, co se střemhlav vrhali pod kola 
		projíždějících vozů. Každý někam spěchal. Až na jednoho muže.. 
		Jasper měl vražené ruce do kapes saka. Bez známky zájmu šel, kam 
		ho nohy nesly.. 
		Od jeho odjezdu z Chicaga uplynul jeden měsíc. V životě upíra to 
		bylo méně než mžiknutí oka.. Měl dost americké půdy. Rozhodl se, že 
		opustí kontinent a odcestuje do Evropy, a dál na východ. Do divokých 
		zemí, kde věřil, že najde klid. Daleko od lidské společnosti.. Nechtěl 
		opakovat svou chybu.. Chtěl navštívit nejvyšší pohoří, nejhlubší 
		propasti, tisíce let opuštěná města v pustinách... Čekal na odjezd své 
		lodi. Mauretania byla přes své stáří pořád luxusní. Cestovali s ní 
		nejvýznamnější osobnosti doby.. Pro Jaspera měla jednu zásadní výhodu. 
		Staré lodi byly plné hlodavců, kteří mu měli během plavby sloužit k 
		obživě.. 
		Vrazil ruce ještě hlouběji do kapes a přidal do kroku. Nemohl se 
		dočkat odjezdu.. 
		"Už zítra.." povzbuzoval se. 
 
		
		
		
		 
																							
		
		Někde ve střední části USA, léta Páně 1920 
		
		
		Alice byla sytá. Udivovala ji její nová přirozenost.. Běhala po 
		lese sem a tam, jenom aby pocítila tu neuvěřitelnou rychlost. Zvedla 
		obrovský, již na pohled velmi těžký kámen, a hodila ho proti skále. S 
		ohlušující ránou se roztříštil na kousky a skála na několika místech 
		pukla.. Alice si připadala jako malé dítě, které poznává cizí svět..
		
		Když ji omrzelo 
		testování svých schopností, posadila se na spadlý kmen a zauvažovala: 
		"Nezůstanu přece pořád v lese? Chci poznat i něco jiného.." 
		V hlavě ji vyplula památka na jeden dávný sen. Seděla v loďce, 
		která se kolébala na vodní hladině.. "Moře.." vydechla. "Ano, vždycky 
		jsem chtěla vidět moře.." Na loďce nebyla sama.. Pohlédla vedle sebe. 
		Viděla postavu, ale než stihla zjistit něco víc, vše se ztratilo ve 
		tmě.. Alice nesouhlasně zavrtěla hlavou, jakoby tím chtěla vzpomínku 
		přivolat zpět. Nepomohlo to.. Začalo se stmívat. Byl čas vyrazit. 
		Podívala se směrem k zapadajícímu slunci a vykročila... 
		
		
		 | 
		 
		 
		 | 
		
		  | 
	 
		 
		 | 
		
		
		
		 |