|
|
14.
Okouzlená/Osamělý - 1.část
Někde ve střední části USA,
léta Páně 1920
Les byl temný, ale tam, kde se stromy úplně nedotýkaly,
prosvěcovaly temnotu sluneční paprsky. Malovaly na mokrém listí magické
obrazce. Začínal nový den.. Vítr šuměl v korunách stromů. Lístky se
třepotaly, jakoby žily svým vlastním hemživým životem.. Tíživé ticho
přerušovaly jen výkřiky ptáků. Lesní svět se probouzel. Končila tíživá
noc..
Ve skalách hvízdal vítr. Všude byl klid a mír.. Nic nerušilo
poklidnou atmosféru začínajícího dne.. Jen jedna věc do tohoto prostředí
neseděla..
Kousek od skal leželo
dívčí tělo. Tmavé dlouhé vlasy zaváté listím. Dříve bílé šaty, byly
místy potrhané a špinavé. Dívka nejevila známky života, přesto nebyla
mrtvá.. Jemná mléčná pokožka barvy slonové kosti vydávala jemnou záři..
Několik slunečních paprsků si prorazilo cestu mezi korunami stromů a
dopadlo dívce přímo do obličeje.. její pleť začala zářit jako tisíce
démantů..
Ostré sluneční světlo
se nemilosrdně zahryzlo do Aliciných bledých víček.. Ta bolest ji
probudila. Instinktivně si zakryla obličej paží a vylekaně se posadila.
Chvíli trvalo než se mohla rozhlédnout. Naprosto netušila, kde je a co
tady dělá.. Vlastně netušila vůbec nic. Snažila si vzpomenout, ale v
hlavě viděla jen naprostou temnotu.. Věděla, že se něco důležitého
stalo, ale ať chtěla sebevíc, dokázala si vzpomenout pouze na své
jméno..
Okouzleně sledovala hru světel a stínů na své pokožce. Vítr jí
čechral vlasy. Všechno bylo tak ... nádherné. Jakoby v životě nic
podobného neviděla.. A taky že neviděla.. Všechno pro ni bylo nové..
Každý strom, keř, kámen, vše obklopovala jemná záře..
Nasála svěží lesní
vzduch.. Do nosu ji uhodila příjemná vůně. Pocítila děsivě svíravý pocit
v útrobách. Stiskla si břicho dlaněmi a zasténala bolestí..
Ucítila tlak ve spáncích..
Viděla sama sebe, jak běží lesní krajinou. Ohromující rychlostí
pronásledovala prchající srnu. V příštím okamžiku ji dostihla a jediným
skokem povalila na zem.. To, co Alice viděla potom, ji vyrazilo dech..
Jako lačná šelma se krmila krví srny přímo z jejích žil..
Měla vidění.. To si taky pamatovala.. Dokázala vidět
budoucnost..
"Ale tohle přece
neudělám!!?" řekla nahlas.
V lesním podrostu se mihl stín.. Alice prudce otočila hlavu za
zvukem.. Srna. Přesně ta samá, co viděla ve své předtuše.. Do nosu ji
znovu zasáhla ta příjemná vůně. V ústech se nahromadily sliny. Měly
takovou divnou pachuť.. Útroby se bolestně zkroutily.. Srna tušíc
nebezpečí, rozběhla se divoce pryč.. Za ní vyrazil lačný predátor..
Alice se propadala v
nádherné extázi. Její tělo získávalo s každým polknutím novou sílu. Byla
to naprostá euforie.. V té chvíli neexistoval strach, pochybnosti, ani
výčitky.. V uších jí hrály vítězné fanfáry..
Šelma dohodovala.. Požitkářsky si otřela krev ze rtů.. Tehdy jí
to došlo.. Alice už neexistovala. Zemřela. Stala se nočním přízrakem..
New York - USA, léta Páně 1931
Městem korzovaly tisíce lidí. Taxíky s hlučným troubením
varovaly neukázněné chodce, co se střemhlav vrhali pod kola
projíždějících vozů. Každý někam spěchal. Až na jednoho muže..
Jasper měl vražené ruce do kapes saka. Bez známky zájmu šel, kam
ho nohy nesly..
Od jeho odjezdu z Chicaga uplynul jeden měsíc. V životě upíra to
bylo méně než mžiknutí oka.. Měl dost americké půdy. Rozhodl se, že
opustí kontinent a odcestuje do Evropy, a dál na východ. Do divokých
zemí, kde věřil, že najde klid. Daleko od lidské společnosti.. Nechtěl
opakovat svou chybu.. Chtěl navštívit nejvyšší pohoří, nejhlubší
propasti, tisíce let opuštěná města v pustinách... Čekal na odjezd své
lodi. Mauretania byla přes své stáří pořád luxusní. Cestovali s ní
nejvýznamnější osobnosti doby.. Pro Jaspera měla jednu zásadní výhodu.
Staré lodi byly plné hlodavců, kteří mu měli během plavby sloužit k
obživě..
Vrazil ruce ještě hlouběji do kapes a přidal do kroku. Nemohl se
dočkat odjezdu..
"Už zítra.." povzbuzoval se.
Někde ve střední části USA, léta Páně 1920
Alice byla sytá. Udivovala ji její nová přirozenost.. Běhala po
lese sem a tam, jenom aby pocítila tu neuvěřitelnou rychlost. Zvedla
obrovský, již na pohled velmi těžký kámen, a hodila ho proti skále. S
ohlušující ránou se roztříštil na kousky a skála na několika místech
pukla.. Alice si připadala jako malé dítě, které poznává cizí svět..
Když ji omrzelo
testování svých schopností, posadila se na spadlý kmen a zauvažovala:
"Nezůstanu přece pořád v lese? Chci poznat i něco jiného.."
V hlavě ji vyplula památka na jeden dávný sen. Seděla v loďce,
která se kolébala na vodní hladině.. "Moře.." vydechla. "Ano, vždycky
jsem chtěla vidět moře.." Na loďce nebyla sama.. Pohlédla vedle sebe.
Viděla postavu, ale než stihla zjistit něco víc, vše se ztratilo ve
tmě.. Alice nesouhlasně zavrtěla hlavou, jakoby tím chtěla vzpomínku
přivolat zpět. Nepomohlo to.. Začalo se stmívat. Byl čas vyrazit.
Podívala se směrem k zapadajícímu slunci a vykročila...
|
|
|
|
|