Jasper seděl jako obvykle u okna a sledoval dění dole. Některé tváře už bezpečně poznával. Hokynář z vedlejšího domu, panička spěchající od svého bohatého manžela k milenci, postarší úředníček z druhého patra.. Toho Jasper obzvlášť rád viděl. Měl malou zavalitou postavu, vždy perfektně nažehlené puky na kalhotách a vyleštěné černé lakýrky. Při chůzi dělal drobounké, ale rychlé krůčky.. "Pan Hopsálek."

Z vedlejší ulice se vynořila další známá postava.. "Už jde.."
Pozoroval ji od prvního dne. Chodila většinou sama. Štíhlá dívčí postava se prohýbala pod tíhou tašek. Vlasy, barvy starého medu, pevně stočené do drdolu, oči věčně sklopené k zemi.. Bydlela naproti v domě. Aniž by to tušila, viděl jí okny až do bytu. Starala se o tři malé chlapce, podle vzhledu bratry. Bydlela s nimi ještě jedna hnědovláska.. několikrát ho přistihla při pozorování a jednou se s ní dokonce střetl na ulici. Zrovna se chystal se Shadowem na lov.. Cítil její pocity. Zájem, potěšení, strach.. Nijak ho nezaujala..
Ale ta druhá.. Byla jiná než ostatní.. Fascinovala ho. Vždy tak nepřístupná, vzdálená míle daleko, ve svém soukromém vnitřním světě.. Nikdy se neusmála, nepromluvila.. Pak se za ní zavřely domovní dveře a všechno se změnilo.. Dívka s láskou pečovala o malé chlapce. Hrála si s nimi, smála se, vařila a při tom si zpívala..
Nejraději však měl chvíle, kdy se setmělo a chlapci i ta druhá dívka usnuli. Tehdy si krásná dívka vzala knihu, posadila se do křesla k oknu a četla. Jasper mohl vidět, jak soustředěním krčí čelo a ve tváři jí hrají emoce.. Často plakala. Tenkrát Jasperovi pukalo srdce..

Christine se vracela domů z práce. Dnešní den byl opravdu náročný. Vítr si pohrával s jejími šaty a cuchal do drdolu spoutané vlasy.. Vzpomněla si na rozpravu s Kate a na nového nájemníka. Zvedla svůj zrak k oknům protějšího domu. Sluneční paprsky pálily v očích, ale přísahala by, že v okně nejvyššího patra zahlédla mužskou postavu..

"Christine! Christine!" vítali ji tři malí rarášci. Christine se usmála a políbila všechny tři na čelo.
"Byli jste tady hodní?" ptala se naoko vážně.
"Však je znáš, chvíli neposedí.." odpověděla přicházející postarší žena. Moc vám děkuji, paní Mathewsová. Co bych si bez vás počala.. Tady máte peníze za minulý týden."
"Už jsem doma, ale zase hned mizím! Pete mě pozval na procházku.." volala z chodby Kate.
Tak to s ní bylo každý den.. Všechna starost o domácnost ležela jenom na Christine..

"Christine můžete na okamžik?" vedoucí textilní dílny se tvářil nepřístupně. Kdykoliv si někoho zavolal k sobě, nevěstilo to nic dobrého..
"Jistě víte, že jsme s vaší prací spokojeni.." nezačalo to nejhůř..
"Ale naše firma nemá dostatek finančních prostředků.." už ne tak dobré.. "Abychom udrželi chod dílny, musíme provést několik personálních změn. V prvé řadě musíme propustit 25% zaměstnanců. Říká se mi to špatně, ale mezi těmi, koho propustíme jste i vy.."
"Ale pane Simmonsi, to mi nemůžete udělat! Nemám rodiče a musím se starat o své tři mladší bratry.. Pokud nebudu mít práci, nebudu moct platit činži.."
"Je to tvrdé, já vím, ale zlá doba vyžaduje radikální řešení.."

"Tobě se to mluví dědku plesnivá!" pomyslela si Christine. "Ty jsi starý mládenec s kapsama plnýma peněz.."
"Přijdeme o střechu nad hlavou.." zaskučela bezmocně Christine.
"Jste mladá a silná, vy práci bezpochyby seženete.." ukončil Simmons nepříjemnou rozpravu.

Christine byla fyzicky i psychicky vyčerpaná. Kate patřila mezi 75% šťastnějších, práce jí zůstala, ale jeden plat nestačil ani na zaplacení nájmu.. Jestli Christine do týdne nesežene nějakou práci, bude muset začít řešit, kam všichni složí hlavu a co budou jíst..
Potřebovala pryč. Hned, nebo se z toho zblázní. Před bratry hrála, že se nic neděje, ale už toho na ni bylo moc..
Bylo jí jedno, kam jde. Potřebovala si utřídit myšlenky..
Že došla dál, než chtěla, si uvědomila ve chvíli, kdy se před ní objevila černá hladina Michiganského jezera.  Vyděsila jí jeho temná barva. Přesně stejně teď vypadaly její myšlenky..
Posadila se na břeh, vzala malý kámen a hodila ho do vody. S hlasitým žbluňknutím zmizel pod hladinou..
Na štěrkové cestě se ozvaly kroky. Leknutím nadskočila. Nebyla zvyklá trávit noci mimo domov a ozvěna kroků v ní probudila strach..

"Mě se nemusíte bát. Já vám nechci ublížit.." snažil se ji uklidnit příchozí. Jeho hlas byl příjemný, ale pocítila v něm podtón nebezpečí.. To, že jí nechce ublížit, řekl tak zvláštně, jakoby nepřesvědčoval ji, ale sebe..

Měsíc na chvíli vykoukl z mraků a osvítil pobřeží. Christine zahlédla vetřelce.. Byl to ten nejzajímavější muž, jakého kdy v životě viděla. Vysoká statná postava, delší plavé vlasy, obličej anděla a jeho oči - tekuté zlato..

V tu chvíli se stalo několik věcí najednou.. Z křoví vyskočilo obrovské stříbrné šelmí tělo a hnalo se k zděšené Christine. Neznámý ztuhl, ozvalo se zavrčení a muž zmizel.. Christine zavřela oči. Čekala bolest a smrt.. Nic z toho nepřišlo. Odvážila se podívat. Muž stál dva kroky od ní a držel vlka za srst na krku..
Christine v hlavě vyplula Katina slova: "Má neuvěřitelného psa! Přísahala bych, že je to vlk! Ale poslouchá ho jako beránek.."

"Vy bydlíte v South Side, naproti mého domu.." promluvila překvapeně.
Muž vypadal příjemně překvapený: "Vy mě znáte?"
"Spíš vašeho psa.. Takovou rasu jsem v životě neviděla. Myslela jsem, že je to vlk.."
"Je to vlk." usmál se Jasper. "Mám ho od štěněte.. Jmenuje se Shadow... A já jsem Jasper.. Omlouvám se, že jsme vás vyděsili. Shadow myslel, že mi od vás hrozí nebezpečí.."
Christine věděla, že by se měla bát. Stála v pustině, s neznámým mužem, který držel za srst vlka, co se jí před chvílí pokusil zabít.. Ale mužova přítomnost ji příjemně uklidňovala. Starosti kvůli práci byly pryč.. Zůstaly jen jeho zlaté oči.

"Jmenuju se Christine." slyšela se odpovídat. Připadala si hloupě, ale nedokázala si pomoct, musela na něho neustále zírat.. Muž - Jasper se usmíval, jakoby poznal, co cítí..

"Pěkný večer, že? Rád sem po setmění chodím.. Je tady ticho a Shadow se proběhne.. Ale vás jsem tady nikdy neviděl.. Vždy spěcháte z práce rovnou domů.."
Christine zrudla. Tak on ví, co dělám... To znamená..
"Jak to víte?" vykoktala ze sebe.
Jasperovi se na obličeji objevil potměšilý úsměv: "Rád pozoruji lidské osudy.."
Christinina barva se změnila z červené na fialovou..

"Vás dneska něco trápí, že? Proto jste tady.." pokračoval svým sametovým hlasem.
Nikdy by se nesvěřovala cizímu člověku, ale její zábrany roztávaly pod jeho pohledem.
"Přišla jsem o práci, brzo mi dojdou peníze, přijdeme o bydlení a nebudu schopná se postarat o své bratry.."
Poprvé všechno řekla nahlas.. Ulevilo se jí..
"Vy to všechno zvládnete. Jste silnější, než si myslíte." ubezpečil ji Jasper.

"Můžu se vás na něco zeptat,... Jaspere?"
Jasper přivřel oči. Dlouho neslyšel své jméno z úst člověka: "Můžete se zeptat na co chcete.."
"Proč jste se přistěhoval do Chicaga? Za prací? Té je tady akutní nedostatek.."

"Chtěl jsem konečně mít ´domov´.." usmál se smutně Jasper.

Než si stihla Christine utřídit myšlenky, Jasper znovu promluvil: "Myslím, že je čas, abychom se vrátili zpátky do města. Za pár hodin bude svítat a vaši blízcí o vás jistě mají strach, Christine. Smím vám nabídnout svůj doprovod? Touto dobou v ulicích není bezpečno.."