Pravda, nebo lež?

Autorka: Xemantha

2.část – Sen

Seděla jsem v houpacím křesle v pěkně zařízené místnosti. Vedle mě na stolku ležela mísa s ovocem. Patrik seděl kousek ode mě ve svém křesle a sledoval oheň v krbu. Něco se mi tu nezdálo. Podívala jsem se na sebe. Měla jsem starší šaty z nějakého 16. století a byla jsem podivně kulatá. Pak jsem si to uvědomila. Byla jsem těhotná. Podívala jsem se na Patrika, ale on se tvářil jako by se nic nedělo. Stále zamyšleně sledoval oheň. Měl na sobě oblečení ze stejné doby jako já. Také jsem si všimla ještě něčeho. Nebyli jsme upíři. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla vskutku pěkně zařízená. Starý, ručně vyřezávaný nábytek, na zdech krásné obrazy. Na tom největším, vedle krbu, byla žena s mužem. Muž ženu držel za ruku a oba se šťastně usmívali. Někoho mi připomínali. Její smaragdové oči, lehce vlnité kaštanové vlasy, úzký obličej, jeho jasně modré oči, krátké černé vlasy. V tu chvíli jsem si vzpomněla. Moji rodiče! Přesně takhle vypadali moji rodiče. Jen nosili jiné oblečení, což mě zprvu zmátlo. Přesně takhle jsem si je pamatovala. Stále se usmívali, byli šťastní a měli se moc rádi. A mě měli také rádi. Byla jsem jejich jediná dcera. Jejich krásná chytrá malá holčička. Zavřela jsem oči, abych přetrhla příval vzpomínek. Nechtěla jsem dojít až k okamžiku, kdy mě ztratili.

Koukla jsem se zpět na svého přítele. Za celou tu dobu se ani nepohnul. Podívala jsem se na svou pravou ruku a uviděla jsem překrásný prstýnek. Takže jsme manželé. Tohle jsem si vždycky přála. Přála jsem si, abychom byli lidé. Abychom se mohli normálně vzít a mít spolu děti. Když jsem mu to řekla, pohladil mě po tváři a něžně políbil. Pak se mě zeptal, jestli nemám hlad. Když jsem se ho později zeptala, co by si přál on, neodpověděl. Jen mlčel a nehybně sledoval jedno místo, jako teď.

Patrik zatřásl hlavou a s úsměvem na tváři se na mě podíval. Vstal a přešel ke mně tak, jak to umí jen on. Elegantně, ladně a zároveň ležérně. Políbil mě, pohladil po vlasech a šel dál, k pracovnímu stolu za mým křeslem. Usedl, z šuplíku vytáhl čistý pergamen, pero a tuž a něco psal. Viděla jsem, jak u písmen dělá jeho oblíbené smyčky. S nimi jeho písmo vypadalo dokonale.

Byl asi v polovině pergamenu, když se z chodby ozval vyděšený výkřik služky. Oba jsme se otočili ke dveřím a zděšeně je sledovali. Patrik vstal. Po dvou neuvěřitelně dlouhých vteřinách se dveře otevřely a do místnosti vešel rusovlasý muž. Všimla jsem si jeho bledé pokožky i temně rudých očí. Patrik přešel ke mně, nespíš, aby mě před případným nebezpečím chránil.

„Kdo jste a co tu chcete?!“ zvolal silným hlasem.

Upír se výsměšně uklonil a pak přešel k Patrikovi. Ten si všiml jeho rychlosti, která byla u normálních lidí nenormální a vylekaně couvl. Upír se zasmál. Poté k Patrikovi přistoupil a zakousl se mu do krku. Vykřikla jsem, rychle vstala a běžela pryč od upíra, vysávajícího krev z mého manžela. Ale věděla jsem, že mi to bude k ničemu.

Daleko jsem neuběhla. Na posledním schodě, tři metry od vchodových dveří, jsem se vyčerpaně zhroutila. Neměla jsem sílu běžet dál. Opřela jsem se o zeď a čekala, až si pro mě vrah přijde. Když už se mi zdálo, že na mě zapomněl, objevil se vedle mě.

„Copak copak? Paninka už nemůže?“

„Proč?“ vydechla jsem a jeho ostré zuby se mi zaryly do kůže na krku.