Pravda - za každou cenu!

Autorka: Bětka

4.Na cestě..

Procházela jsem dlouhými-dalo by se říci-nekonečnými řadami zaparkovaných automobilů.Byla to taková směs-opravdová všehochuť.

Vyjímaly se zde nablýskané bouráky typu Lamborghini,Ferrai a zazářily i značky jako Audi,nechyběly Corvety a taky se tady ve značně převládajícím množství vyskytovaly decentnější Mercedesy a Chevrolety se zatmavenými skly.Místo zde blokovaly obrovské Monster Trucky pro bláznivé závodníky a Humery pro všemožné dealery,ale byly zde i taková auta jako Chevy Pickup,jenže ty se v drtivé většině případů válely v tom prachu rozmontované na drobný šrot.Možná na součástky...

Hřbetem ruky jsem setřela drobné kapičky potu,které se mi zaperlily na čele a pokrčila rameny.Ocitla jsem se v zoufalé situaci,kterou jsem ovšem potřebovala naléhavě a především rychle vyřešit.Které auto si vybrat?Musím na to opatrně.Přemýšlela jsem a špičkou boty vykreslovala podivné kliky háky na prašné cestičce.

Opravdu jsem si nevěděla rady...tohle poznání-že netuším kudy kam-mě zasáhlo s celkem nečekanou silou.Zuřivě jsem rozcupovala ten svůj abstraktní obrazec a mezi zatnutými zuby jsem tiše zavrčela.Nechtěla jsem ukazovat,že i já mám ty slabé stránky osobnosti.A právě to byl jeden z mých vážných problémů.Ta zrádná slabost se tím spíše a s větší silou zahryzávala do mého otřeseného nitra.Sesunula jsem se do podřepu a rukama jsem si objala kolena. "Ššš..Joe..klídek..klid..." Šeptala jsem jen pro svoje uši a přemýšlela o tom co by asi řekl provozovatel či náhodný procházející kdyby mě tady takhle viděl-svalenou na prachové a sluncem rozpálené cestě.Vlasy se mi přilepily ze stran a zezadu ke krku a trochu mě z toho všeho rozbolela hlava.Jenže jsem musela dál.Prostě musela!

Jakmile jsem ten třes trochu ovládla,odhodlaně jsem vstala a dále procházela spletitými uličkami.Většinou jsem se dívala na starší a proježděnější auta,protože byly o mnoho spolehlivější a hlavně nezasahovaly do závratných finančně astronomických výšin,ze kterých se mi dělalo až nepříjemné mdlo.Potřebovala jsem takové auto,které by mě bez sebemenší úhony dovezlo tam kam bych chtěla.

Potřebovala jsem levné auto a přitom funkční.

Peníze!!!Ty jediné mi teď dělaly opravdu hluboké a čerstvé vrásky.Skoro jsem se začala bát,že se jich nikdy nezbavím,když se moje čelo náhlým nadšením vyhladilo jako sklo.Tohle!Tohle je přesně ono! Zajásala jsem v duchu a přiklusala k trošku omlácenému a vybledlému Wolkswagen Broukovi."Perfektní!" Zasmála jsem se samou úlevou a poplácala autíčko po kapotě."Tak přesně tohle zasahuje do toho rámce možností..hmm." Mumlala jsem si pro sebe a až poté jsem si pořádně přečetla nápis na dřevěné cedulce zapíchnuté na dlouhé tyči v zemi.Zamrkala jsem-jen tak pro jistotu-abych se ujistila,že tiskací-a už trochu sedřené,černé-písmo hlásá světu pořád to stejné.NA PRODEJ!Nádhera! Takže takhle-řekněme třeba-lacině jsem se dostala k autu!

Spokojeně jsem se rozhlédla kolem jestli někde nezahlédnu provozovatele nebo kohokoliv jiného ze zaměstnanců,který by mi pomohl s tímhle autíčkem k bráně-no především k nějakému nejbližšímu zdroji benzínu-takže na pumpu.Jenže všude kolem bylo to stejné "pusto-prázdno" jako,když jsem před pár hodinama čekala na spásné taxi.

"Vydrž,brouku!Hned jsem zpátky!" Musela jsem se zasmát tomu jak tohle..heh..oslovení vyznělo ve spojitosti s tímhle autem.Zdá se,že jsem vybrala dobře.Unikl mi ještě jeden krátký..a právě teď bezstarostný smích.Tak!Teď jsem se pobavila až až a je na čase dát se do práce.

Se vzletnou náladou,která mě teď obklopila jako nějaký veselý,vzdušný oblak jsem se rozběhla ke kanceláři-nebo by se dalo říci-hlavní stanici.Zaťukala jsem na okýnko a ustoupila ode dveří,které se vzápětí s trhnutím otevřely,aby mě mohl chlápek se 90% tetováním celého těla vpustit dovnitř.

Půl hodiny!Takhle dlouho asi probíhalo všechno to ověřování dokladů,různé papírování a chystání mého "Broučka" na cestu.Dokonce jsem se nemusela starat o benzín,protože ten mi již stihli doplnit.Mým velkým štěstím také bylo to,že se na nic-na co bych jim nemohla odpovědět-nevyptávali což bylo jenom dobře.Když mi pak předávali klíčky a já-právoplatná majitelka-vyšla ven tak moje nové auto už stálo před výjezdem-u brány- a čekalo tam-nablýskané,zřejmě čerstvě umyté-jenom na mě jakožto jeho řidičku.V jasném světle se ještě daly rozpoznat drobné cákance vody,které stékaly po té vybledlé metalíze a odkapávaly do prachu pod vyměněné pneumatiky.No teda!Že by na ně moje štědré vyrovnání-vlastně štědřejší než situace vyžadovala-udělalo takový dojem?Pokroutila jsem pobaveně hlavou a už to více neřešila.Došla jsem až k autu a vlastně tak trochu pyšně jsem poplácala jeho stříšku.Potom jsem do kufru odhodila tašku-k sobě sem přivzala pouze telefon a peněženku s doklady-sedla si na své místo řidiče a zabouchla jsem za sebou dveře.

Zůstala jsem sedět.Prostě jen sedět.Prsty jsem přejela po palubní desce a pak otřela matnou vrstvu prachu-která ulpěla na mých rukách-do kalhot.

Klíčky jsem trochu váhavě zasunula do zapalování a zhluboka se nadechovala.Duševně jsem se připravovala na to,až budu pozvolna otáčet klíčkem a přidávat plyn.Já sice řidičák vlastním nějakou dobu-to říkám jen proto,aby jste si nemysleli,že jsem úplný nemehlo-ale..neřídila jsem tak..tak dlouho!!Pochopitelně jsem z toho měla trochu nervy,ale za chvíli jsem se uklidnila a nastartovala.

Motor naskočil s tichým,kloktavým škytnutím a chviličku nerozhodně bublal,ale když se řádně rozehřál začal vrnět jako spokojeně nakrmené kotě.A to se mi líbilo.Ten zvuk byl tak nějak uklidňující a hlavně vyplnil to ticho,které bylo předtím narušované pouze mým nepravidelným dechem.Zařadila jsem jedničku,pomalu přidala plyn a...rozjela se!

Opatrně a vážně pomalu,ale hlavní bylo,že auto opravdu jelo!!!

Vypustila jsem vzduch přes secvaklé zuby a pohodlněji se zabořila do měkkého sedadla.Bylo potažené pravou kůží,ale poměrně zašlé.Uvolněně a s lehkým úsměvem na tváři jsem se pevně chytla volantu-který mi padl do dlaní jako ulitý-a vyjela jsem na hlavní silnici.Chvílemi jsem sice měla strach,že jsem někomu nedala přednost či jsem udělala nějakou dopravní botu,ale když jsem si na auto zvykla šlo to vlastně úplně snadně.Jako po másle.Projížděla jsem-opět přes celé centro-a byla jsem ráda,že dopravní špička už je tatam.Klidně jsem klouzala po ulicích a zastavila jenom dvakrát.

Poprvé:To bylo právě u jednoho obchodního centra.Nic menšího jsme buďto nenašla a nebo jsem ani hledat nechtěla.Takže jsem zaparkovala,vyběhla z auta ven a vrátila se v rekordním čase.Koupila jsem si jen pár potřebných kusů prádla a nějaké jídlo,které budu na cestě potřebovat.No prostě všechny ty vymoženosti bez kterých bych se neobešla a snad ani nepřežila..dobře..trochu přeháním.

A podruhé to bylo v jednom malém čínském bistru-kousek od nájezdu na dálnici.Tentokrát jsem se zdržela trochu déle.V příjemném prostředí restaurace jsem se uvelebila v jednom volném boxu,objednala jsem si nějaké pořádné jídlo a rozložila jsem ten plánek co jsem koupila.Teď jsem byla v DC..bylo to jenom kousek od rodného New Yorku a přesto mi to město přišlo tak vzdálené.Přemýšlela jsem co a jak,brouzdala jsem prstem po mapce,najednou jsem pohledem utkvěla na jednom zatmaveném bodu.Zamračila jsem se a hned mi došla ta spojitost s mým rozladěním.

Chicago!

No jistě!Mělo mě to hned napadnout!Odložila jsem mapku stranou a prohrábla jsem své zacuchané vlasy,poté jsem obličej schovala do dlaní a setrvala bych tak asi hodně dlouho,kdyby mi mladá Číňanka nepřinesla objednávku.

"Děkuji!" Zašeptala jsem a pokývla hlavou.Když ta dívenka odcupitala zahleděla jsem se na zamotané dlouhé nudle na talíři.Jídlo vypadalo velice lákavě,ale právě mě přešla chuť.

Chicago!..Tohle teď bude mým cílem.

Chicago....to je město kam jsem jezdila s Tobiasem-Au!-a jeho rodinou,aby jsme si užili zimních radovánek.Právě tam mají Walertonovi ve vlastnictví soukromou vilku.Zaplavily mě další bolestné vzpomínky.Tiše jsem zavzlykala,ale jen jednou,protože další ostrý pláč jsem zdusila do dlaní.Ne..tohle si nemůžeš dovolit...vzpomínky tě zničí...šeptalo mé druhé Já,ale já jsem odporovala.Já vím..bolí to,ale...nemůžu přestat!....Snaž se Joe....však ty to zvládneš...Přitlačila jsem pěsti ke spánkům,abych ty hlasy zahnala a naštěstí se mi to částečně povedlo.Když už jsem byla téměř klidná a dýchání tolik nepálilo,obrátila jsem se k tomu jídlo a soukala jsem ho do sebe.Moc jsem toho však nedokázala sníst,protože by mě to s největší pravděbodobností zadávilo.Jedla jsem jenom proto,abych neurazila bezpochyby hrdé majitele-kteří byly na své národní jídlo opravdu pyšní.Za jiných okolností...bych si ho vychvalovala,ale teď....prostě to nešlo....Konečně jsem zaplatila,vzala své věci a doklopýtala jsem k autu.Otevřela jsem dveře a doslova vpadla na sedadlo.Byla jsem trochu zadýchaná,ale z čeho to jsem netušila.Uskládala jsem věci do přihrádky a na chvíli zavřela oči.Poté už jsem startovala-protože jsem to nemohla déle odkládat a rozjela se...

Na dálnici sice projíždělo hodně aut,ale byla ta poklidná jízda...hleděla jsem jenom před sebe a myslela jen a jen na řízení.Jela jsem jednoduše dál a dál..unášena proudy automobilů,které mířily za stejným cílem jako já..tahle cesta nevedla přímo do Chicaga,ale byl to zaručený způsob jak se k němu dostat o něco dříve.Stále jsem řídila a po pár hodinách pozorovala zapadající slunce,které sálalo na obzoru přímo přede mnou..

..zdálo se mi to nebo bylo s každým kilometrem větší a větší?..To jsem určit nedokázala,jediné co jsem věděla bylo to,že jsem na cestě..Na cestě do Chicaga!