Pravda - za každou cenu!

Autorka: Bětka

2.Sen!

S poplašeným trhnutím jsem otevřela oči,vymrštila se na posteli do sedu a pravou dlaní,kterou jsem sevřela do pevné pěsti se snažila rozdrtit výkřik,který se chtěl vydrat z mého úzkostlivě sevřeného hrdla."Tak živý..n-ne..ne..jenom sen...sen." Přemlouvala jsem se skuhravým šepotem a ze všech sil jsem prosila,abych mohla smazat pryč ten výjev mé rozdivočelé fantazie.Zhluboka jsem dýchala a uklidňovala jsem se jen pomalu.Opravdu strašlivě pomalu.Aniž jsem si to plně uvědomovala,druhou rukou jsem pevně mačkala prostěradlo,takže se mi podařilo udělat tam malou trhlinu.Uvolnila jsem obě ruce a objala jimi svůj hrudník.Chvíli jsem se kolébala dopředu a dozadu upírala prázdný,skelný pohled na tmavé žilky na stropě...Ani nevím kolik uběhlo vteřin,minut či hodin,ale když jsem vstala z postele zpod zatažených závěsů prokluzovaly drobné sluneční paprsky a vykreslovaly hru světla a stínu na stěnách.Tápala jsem po pokoji až k tomu oknu!Trhla jsem a závěsy jsem tím nečekaně prudce rozevřela.Musela jsem zavřít oči před silou světla,které mě pálilo v oslabených zorničkách.Otočila jsem se do místnosti-tak jak tomu bylo i včera-a povzdechla si. "Tohle bude náročné." Zamumlala jsem do volného prostoru a pozorovala drobné částečky poletujícího prachu,které v tom jasu matně jiskřily.Sen,který mě jistým způsobem přepadl dnes v noci mě značně vyvedl z míry,ale nechtěla jsem si připustit,že se bojím.Musím být silná. Když jsem nad ním tak přemýšlela pocit de javú ve mně stále nabíral na síle.Ano!Tenhle sen se mi přece jen nezdál poprvé..trápil-a trápí-mě poměrně často!Ještě aby jste věděli proč kvůli němu takhle vyvádím,myslím,že by taky nepřišlo na škodu vám ho převyprávět....Je celkem "obyčejný",není to o tom,že by se tam dělo něco závratného.Potoky krve tady netečou,ale právě krev zde-podle mého názoru-dominuje silně..tak moc,že už jen tohle připisuje na děsivosti.Nedává mi to dohromady absolutně žádný smysl,ale pro hrůzu,která mě vždycky pohltí mám určitě slušný důvod.V tom záhadném snu jsem sama!Stojím v ...temné uličce z obou stran obklopené chladnými,kamennými zdmi z pálených cihel a pod mýma nohama pokřupuje sklo z vymlácených oken.Kolem kotníků se mi obtáčejí provazce mlhy a navzdory tomu,že je den se slunce ukrývá hluboko pod mraky a všude se rozpíná strach nahánějící šero...skoro tma.I vtom snu se mi po celém těle šíří strašlivý chlad.Stojím tam-úplně sama.Vyděšená a zmatená!Jenže po chvíli slyším tiché našlapování..krůčky,které se pomalu,ale jistě přibližují mým směrem.Mžourám do tmy před sebou a náhle mým tělem projede šok!Postava,která se předemnou zjeví-celá v černém-není nikdo jiný než-Ach bože!!-než Toby!Nejdříve jsem si myslela,že mi zase přeskočilo,nebo že mám ty své halucinace,ale Toby tam stále byl.Stál vzpřímeně a přesně tak elegantně-jak jsem si ještě pamatovala-ale přesto v tom postoji bylo něco velice neosobního.Křečovitě zatínal ruce do pěstí a zdálo se,že ani nedýchal..a jestli ano tak jen velmi slabě-jeho hruď se totiž vůbec nepohybovala tak jak by správně měla.Hnědé trochu zvlněné vlasy-kterými jsem se tak často probírala prsty-měl delší než dříve a měl hlavu sklopenou. "Toby." Zašeptala jsem jen a natáhla ruku.Silně se třásla a mé prsty se mi před očima začínaly skoro rozmazávat jak se chvěly-úzkostí,to ano,ale především bláznivou touhou dotknout se ho.Když se můj šepot donesl až k jeho uším pomaličku vzhlédl.Ten pohled mě přinutil strhnout paži k tělu a ustoupit o několik rychlých kroků dozadu.Nebyla to barva jeho očí-ta krev,která se v nich divoce převalovala mě sice udivila..a vyděsila to taky-ale byl to výraz jakým se na mě díval.Tak silná nenávist a odpor se zároveň mísil s hlubokým smutkem a čirým zoufalstvím.Nevěděla jsem co se děje,ale nelíbila se mi představa,že mu tady a právě teď asi ubližuji!Každopádně jsem mu chtěla pomoci,jenže jsem netušila jak.Jediné co se mi podařilo bylo,že se mé rty odlepily od sebe a opět zachraplaly."Toby"...."Joe..Joe....Joey."Opakoval jako v horečce a pomalu zavrtěl hlavou. "Joyce!Utíkej." Zaprosil,ale mé nohy jakoby vrostly do země. "Toby?"..."No tak zmiz!" Vykřikl skoro zuřivě,ale když jsem se stále neměla k činu začal pomalu ustupovat sám-zpátky do té prázdnoty. "Toby!Toby!"..Začala jsem křičet..prostě mě pohltila ta panika jak to semnou bylo vždycky. "Nechoď! Ne-neopouštěj mě!...Prosím!"..Byl už skoro pryč,viděla jsem spíše jen rozmazaný,chvějící se obrys,který načrtla jeho postava-pouhá silueta.Chtěla jsem utíkat,zastavit ho,ale mé nohy byly příliš pomalé a "tempo spáčů" opravdu nebylo dostačující. "Toby!"...."Joyce?..Mrzí mě to." jen pouhý,lámaný šepot a přesto jsem ho zřetelně slyšela.Rezonoval v mé hlavě jako burácivá ozvěna. ..Mrzí mě to..mrzí...Utíkej...A-A byl pryč..prostě splynul s tou tmou stejně tiše jako když se předtím objevil.Ta tma teď přímo bila do očí...a to je vše...V tu chvíli co jsem ho definitivně ztratila z očí jsem se probudila. Povzdechla jsem si-jak v této době bylo mým (zlo)zvykem-a zakřupala jsem s prsty na kloubech.Protáhla jsem se a šla si dát sprchu.To byl jeden ze slušných způsobů jak se-alespoň trošku-uklidnit a odreagovat.Když jsem byla hotová se svou ranní hygienou a téměř probuzená zase jsem si sbalila to málo co jsem večer vytáhla ven a trochu poupravila pomačkané prostěradlo,které se mi podařilo pořádně rozkopat.Asi bych se měla začít léčit-tyhle sny a všechen ten stres okolo mě brzy připraví o veškerý zbývající rozum a soudnost.Že mi jí ještě zůstalo,co? Pomyslela jsem si a trochu ironicky se ušklíbla.Naposledy jsem očima zabloudila po malém pokoji a s hlubokým nádechem jsem otočila klíčkem v zámku,otevřela dveře a s taškou na rameni vkročila do nového a bezpochyby dlouhého dne...........Bože!prosím tě pomáhej mi....byla má myšlenka,když jsem pomalu odcházela ven z prosluněné chodby,která byla naprosto odlišná od toho děsivého snu.Noční můry,která se měla brzy naplnit..aniž bych o tom,ale věděla.