Pravda - za každou cenu!

Autorka: Bětka

1. Dobrodružství začíná...

Ano!Byla to hloupost.To jsem věděla už ve chvíli co jsem ještě trochu rozklepanými prsty nahmatala vypínač.Nepříjemné šero náhle prořízly paprsky lehce namodralého světla,které po pokoji rozlily zářivky,jenž se pohupovaly na rozpukaném stropě.Skoro to vypadalo,že se každou chvílí odtrhnou od zaprášených drátů a roztříští se na podlaze z tmavého a již značně rozdrápaného dřeva.Ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.Vstoupila jsem dovnitř a razantně za sebou přibouchla dveře.Možná to bylo trochu více než jsme zamýšlela,protože okenní tabulky o sebe slabě zařinčely.Když jsem byla schovaná uvnitř ulehčeně jsem vydechla.Ještě jsem otočila klíčem v zámku a připadala jsem si téměř v bezpečí.Opravdu jenom částečně.Odložila jsem svou cestovní tašku do které jsem ve spěchu naplácala většinou samé nepotřebné věci,ale prozatím mi bohatě stačilo,že jsem nalezla pár kousků čistého oblečení a kartáček se zubní pastou.Přistoupila jsem k oknu a zatáhla tmavý závěs,který byl po okrajích trochu otřepaný a snad prožraný od molů.Otočila jsem se zpátky do místnosti a konečně jsem si ji pořádně a pozorně prohlédla.Omítka už dávno přišla o podstatnou část z bývalé a snad i příjemné žluté barvy,navíc byla na mnoha místech rozdrolená nebo tam chyběla úplně,občas se vyskytl nevábný flek,který zanechali předchozí návštěvníci motelu.Podlaha,jak už jsem zmiňovala ztratila svůj lesk,ale bylo to dřevo!A to jsem uvítala více než bych byla nadšená z chladných,kamenných dlaždiček.Postel byla poměrně nízká a také úzká,ale povlečení vypadalo čistě a to bylo vše co jsem pro dnešek potřebovala.Vedle ní se krčil maličký noční stolek a u protější stěny se na mě šklebila pootevřená skříň rovněž z tmavého dřeva.A to bylo vše!Pokud jsem mezi vybavení nepočítala skromnou koupelnu,která se skrývala za druhými dveřmi.Neváhala jsem a hned jsem se šla trochu uvolnit..pod proudem horké vody,která bičovala moje záda jsem se opravdu cítila mnohem lépe.Očistila mě od potu,zaschlé špíny úmorné cesty a namasírovala ztuhlé,stažené svaly.Sevřela jsem napuchlá víčka a vzpomněla si-naprosto automaticky-na vřelý úsměv mého přítele..jediné lásky.Vlastně přítele,kterého jsem již ztratila!Ohh...pořád to velice bolelo,ale nemůžete se mi divit....Vždyť je to teprve nedávno co se to (ne.. ?)přihodilo...Ach bože..Chybíš mi Toby....Když jsem si byla jistá,že už je má kůže vydrhnutá do čista a příjemně voněla po levanduli,popadla jsem osušku a zamotala se do ní.Snažila jsem se,abych oschla co nejdříve,protože 2× teplo tady nebylo jenže rozechvělýma rukama to šlo strašně pomalu.Mokré vlasy,které měly barvu mahagonového dřeva jsem schovala pod ručník a smotala jsem ho do turbanu.V čistém tričku a s telefonem v ruce jsem vklouzla pod peřinu.Zachumlala se do ní a stočila se do pevného klubíčka...po dlouhé době-dobře..po dlouhých 7 hodinách-jsem mobil zapla a ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo,že na mě čekala "hromada" sms zpráv od vystrašených rodičů.Nejvíce jsem se zděsila té v níž moje maminka Helen "vyhrožovala" že mě okamžitě nechá hledat policí.Proto jsem vyťukala odpověď,která ji-jak jsem doufala-uklidní.... "Ahoj mami!Dokážu si představit-a to jen mlhavě-,že jste teď opravdu vyděšení,ale není k tomu důvod.Slibuji,že budu v bezpečí a jestli to půjde hladce tak se vrátím domů brzy.Vy víte,že to tak nemohu nechat!Potřebuji znát pravdu..ať to stojí co to stojí..a proto vás prosím:nehledejte mě!Umím se o sebe postarat a dobře vím co dělám.Mrzí mě,že máte kvůli mně takové starosti,ale nejde to jinak.Všechny vás moc miluju.S láskou a pozdravem Joyce!"...Když už jsem tu zprávu odeslala byla jsem jistým způsobem šťastná,že to mám za sebou.Doufala jsem,že mě rodiče poslechnou a nechají mi volnost.Koneckonců jsem dospělá.Dobře tak skoro dospělá ale o svém životě již nějakou dobu rozhoduji převážně sama.Vypla jsem telefon,protože mi bylo od začátku jasné,že se maminka nevzdá tak rychle.Odložila jsem ho na stůl a ještě vyběhla z postele,abych mohla zhasnout.Pokoj znovu pohltila tma,která mi teď připadala přívětivá a uklidňující.Již ve vyhřáté posteli jsem se znovu zamyslela...Jak to vlastně bude dál?....ptala jsem se sama sebe a čekala jsem na to,že mě osvítí nějaký nápad.Nic však nepřicházelo a zdálo se,že i spánek-ten jediný,který by mi dokázal přinést pár hodin klidu se někde potuloval.A když jsem tedy nedokázala vypnout napadlo mě,že bych vám v tomhle chaosu mohla zavést nějaký řád...a prostě vám vysvětlit o co tady vlastně GO......Hezky od začátku..Ano..od začátku!

..Jmenuji se Joyce-Lynn Marie Petersonová a je mi právě sedmnáct a půl.Vzhledem nejsem obzvlášť zajímavá,ale k příšerkám tedy nepatřím.Takový čistý průměr..jo průměr sedí tak akorát.Vysoká,štíhlá,dlouhé tmavé vlasy a milé-jak všichni říkávali...bolí používat minulý čas-zelenošedé oči.Mohlo by se zdát,že jsem prostě obyčejný teenager,ale slet posledních událostí toho na mě podstatně změnil.Všechno to začalo dnem kdy jsem poprvé potkala Kluka..kluka Snů..takového,kterého potkáte jednou za život a když se to stane víte,že je to ON:Jmenoval se Tobias Walerton..a potkali jsme se v jedné malé,příjemné kavárničce na rohu Kerleys Street v New Yorku.Právě jsem odnášela šálek od vypitého Pressa a moc jsem nevnímala své okolí.Hloupé,já vím,ale kdybych se měla na pozoru a kdybych nezakopla o výstupek na trochu hrbolatém linoleu tak bych nikdy nepoznala tu skrytou sílu v pažích,které zachránily mé tělo před ošklivým pádem.Můj princ mě zachytil do své široké náruče dříve než jsem si stihla natlouct nos a vymknout kotník.Stačil nám jediný pohled z očí do očí...do těch jeho,které měly krásnou čokoládovou barvu...pouhý úsměv na našich tvářích a elektrické jiskření a živoucí láska,která neumírá byla prostě na světě!Takže si teď hravě domyslíte,že malou kavárnu jsme opouštěli společně,ruku v ruce... Po tváři mi přelétl úsměv,když jsem si vybavila jak se tehdy tvářily kamarádky..byly z toho tak vykulené až mě to donutilo tiše se zasmát..ale hned jsem přestala,protože smát se teď..mi nepřipadalo správné..tak dále: ...S Tobym jsme byli prostě nerozlučná a především vášnivě zamilovaná dvojice.Měli jsme spousty společných zájmů a po většinu času jsme se od sebe nehnuli na krok.Rodiče si skoro nevěděli rady s našimi poblázněnými hormony,ale nic nám nezakazovali,protože bylo jasné,že by jim to bylo houby platné.Bylo to nejkrásnější období mého života..jenže se to všechno muselo pokazit..Proč?...To jsem nikdy nedokázala pochopit..a pochybuji,že bych ještě někdy dokázala.Dlouho jsem měla problémy s tím,abych to rozdýchala.Stalo se to jednoho pošmourného říjnového dopoledne..."Joyce! Joe,holčičko!Musíš...být silná....Joe!"..Plakala máma,když mi zarmouceně a se strhaným obličejem sdělovala tu situaci.Situaci pro mě tak neuvěřitelnou,naprosto nesrozumitelnou a především děsivou a nehorázně bolestivou,že jsem to prostě neustála a omdlela jsem!Jenže ani v tom bezvědomí jsem se nedokázala plně zbavit jejích slov,které se do mě krutě zakusovaly-Toby...jeho rodiče...autonehoda...bylo moc pozdě..nedokázali jsme jim pomoci......Toby je mrtvý!...-A to bylo to nejhorší co mě kdy mohlo potkat..byla jsem zoufalá,hysterická skoro do hranice nepříčetnosti a celkově jsem vypadala jako nějaký blázen!Ale i ten blázen by na tom byl mnohem,mnohem lépe než právě já...Naštěstí po dlouhé době ta největší bolest odezněla,ale v koutku mysli jsem o ní stále dobře věděla!A tak jsem se rozhodla jednat.Všichni říkali,že to byla nešťastná náhoda,nehoda tak podobná na stovky dalších,ale já jsem s ocelovou jistotou věděla-od samého začátku-že v té lapálii vězí nějaký byť jen nepatrný nádech lži.Hledala jsem a mé pečlivé šťourání v policejních záznamech-které jsem tajně prolistovala v pracovně mého táty Richarda-a v archívu nemocnice,kde pracovala moje máma-přineslo své ovoce.Policie-jak jsem se toho dopídila-měla zaznamenány spousty nehod,ale tu,která se-údajně-přihodila 21.října zde zmíněnou neměli!Takže muselo-nic dalšího jsem totiž nepřipouštěla-jít o nějaký privátní vtípek-což mě samozřejmě šokovalo-nebo o zinscenovanou autonehodu.Ale proč tohle!Proč by mi Tobias a jeho rodina,kterou jsem již považovala za svou takhle lhali?..Přišlo mi trochu divné i to,že na jejich pohřbu,který se konal pět dní po nehodě nebyly rakve pootevřené,aby se mohli zúčastnění naposledy rozloučit-já vím..stejně bych se nešla podívat,abych se přesvědčila o tom,že se hrudník mé jediné lásky pravidelně nezvedá a jeho rty postrádají nádech červené barvy-ale i tak!...Navíc všichni tvrdili,že by ten pohled nebyl příjemný pro nikoho..tak jsem to prostě neřešila...Ale tam..nad všemi těmi papíry mi to všechno došlo!Prostě se přehodila výhybka a moje táhlá myšlenka se dopravila do cíle-do hrůzného zjištění,že k žádné nehodě opravdu nikdy nedošlo!Ten objev mě tak rozhodil,že mě opět uvrhl do okovů šílené bolesti,která nakonec přešla k jisté otupělosti:Rodiče byli celí zoufalí,učitelé,lékaři,spolužáci...viděla jsem jakou všem působím bolest a tak jsem se sebrala a dala se do pořádku.I když jen minimálně..spíše to byla obyčejná maska,kterou jsem je vždycky chlácholila.A jim to naštěstí stačilo..nechtěli po mě víc a za to jsem byla vděčná.Jenže potom..potom mě pohltila touha tak silná,touha rozluštit to záhadné zmizení mé životní lásky,že..že jsem si prostě posbírala svých pár švestek,zaplatila jsem si lístek do DC a vyrazila jsem na náročnou pouť. ..."Tobiasi!"..

A..takhle nějak to tedy bylo..teď ležím tady v tomhle snad dávno zapomenutém motorestu a vší silou se snažím udržet tu bolest,která by si nejraději prorazila cestu mým slabě zalepeným hrudníkem...třásla jsem se po celém těle a na čele mi vyvstaly kapičky ledového potu...hluboký nádech,pozvolný výdech...ano,tohle fungovalo.takže za pět minut jsem byla relativně klidná..přitáhla jsem si peřinu až k uším a přála si,aby mě konečně polapil spánek..vzpomínání..nebo jestli chcete vyprávění bylo velice vyčerpávající..byla jsem unavená a víčka se mi začala klížit ospalostí.Poté už jsem s otevřenou náručí přivítala to sladké,několikahodinové "zapomnění"...Nic....jenom tvrdý bezesný spánek!