Pravda, či lež

Autorka: Kaxa

7.

Ahoj omlouvám se, že jsem dlouho nepsala, ale nešel mi internet. Nejsem si jistá jestli tohle někdo čte, ale byla bych moc ráda kdyby jste se k mé tvorbě vyjádřili.

 Kaxa

"Prosím?“ opověděla jsem a zkoumavě si ho prohlížela! Bylo to opravdu zvláštní, nikdo mi Bello neříkal. Tedy co já vím.. Nic si ze svého předešlého života nepamatuji. ,, Izie, možná by jsi měla udělat to, o co tě Aro požádal.“ Vytrhl mě z myšlenek Thomas. ,, Ano, ano už jdu na to.“ Poodstoupila jsem kousek do zádu a přitom vytvořila konverzaci s Arem. Chtěla jsem přesně vědět, co myslel tím          ,,ukázáním schopností“. Ihned jsem se dozvěděla, že bude stačit jen vytvoření malé iluze.

 A tak jsem nechal vzplanout skříň z tmavého dřeva, která stála v rohu místnosti. Nebylo to nic složitého a tak jsem si dovolila přidat i pár efektů. Skříň v ohni praskala a pak najednou se zřítila k zemi. Když jsem tento výstup dokončila koukla jsem se do tváří ostatních. Celá Cullenovic rodina měla v obličeji velmi vyděšený a překvapený výraz. Ale vypadalo to, že to nemá tolik z mého výstup, spíš ze mě samé. Všechny ty oči si mě bedlivě prohlíželi. Už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem svůj zrak opět obrátila k Arovi. Ten ho zachytil a vyhodil mě ze slovy. ,,Myslím, že je načase, aby ses šla bavit. Už se tu bez tebe obejdu a navíc musím něco s Cullenovými probrat. Neboj Thomas tě za chvilku dožene!“

V klidu jsem vyšla z místnosti. Teprve potom, co se za mnou zaklaply dveře jsem se zhroutila k zemi. Co to k sakru mělo znamenat? Oslovil mě ten zrzek opravdu Belo? Nebyl to jen výplod mé fantasie? Ne tohle by se mi nemohlo jen zdát, ty jejich pohledy mluvily za vše.

Jak jsem tak ležela na té studené, mramorové podlaze a zaobírala se tou nejdivnější chvilkou v mém životě, přišel ke mně Felix. ,,Co ty tu tak ležíš? Jdi se bavit holka. Takovejhle ples není každej den! Tak si to sakra užij!“ s těmito slovi mě vytáhl na nohy a táhl do sálu.

Cestou tam jsem stačila odhodit svůj plášť na hromadu, kam patřil. Tak nerada jsem ho používala. Dával jasně najevo kdo jsem a u některých vzbuzoval i strach. Nebyla jsem totiž normální členka gardy. Ti měli jednoduché černé pláště, zatímco tan můj smaragdově zelený prošívaný stříbrnou nití byl znamením, že patřím do rodiny Volturiů. Nebyla jsem ani dcera, či manželka jednoho z nejvyšších byla jsem spíš velmi dobrá rodinná přítelkyně. Které smrt by Volturovi znamenitě pomstili.

Jakmile jsem vstoupila do sálu, stočilo se pár pohledů mým směrem. Nenáviděla jsem to. Vždycky to budu přisuzovat mému talentu oblbování lidí/upírů. A tak jsem se okamžitě koukla dolů na mé nohy a pokračovala dál. Najednou jsem však ucítila cizí ruku kolem mého pasu. ,,Baf!“ vykřikl Thomas a začal se hrozivě smát, protože jsem sebou malinko trhla. ,,Tak jsem tě konečně vylekal! To můžu být na sebe hrdej, ne?“ ,, Přestaň blbnout a radši mi pověz co se to tam dělo?!“ ,,Zlé nic moc zvláštního jenom si tě s někým spletli s nějakou jejich starou známou! A teď to prosím neřeš! Dneska se budeme bavííít!“

Za námi se ozval cinkot skleničky. Aro stál na dubovém stole a snažil se upoutat pozornost všech hostů… Projev začíná….