Pravda, či lež

Autorka: Kaxa

6.

,,Tak jsme tady!“ oznámil náš příchod až příliš hlasitě Thomas. Díky tomu se na nás všichni otočili a zírali. ,, Vidíš říkal jsem ti, že mi tě bude každej závidět!“ pošeptal mi do ucha a vítězoslavně se usmál. Věděla jsem, že kdybych byla ještě člověk, začala bych se hrozivě červenat.

Po chvilce vešel do místnosti i Aro. Za zády měl Jane a Felixe. Všem třem to slušelo. Jane na sobě měla zlaté šaty, které se skvěle hodily k jejímu svatouškovskému obličeji. Aro a Felix si oblékli přesně padnoucí fraky.

Aro ke mně přistoupil a políbil mě na tvář. ,, Vypadáš nedostižně. Nikdy v životě bych nečekal, že někdo může být tak krásný a přitom tak nebezpečný. A díky tomu tě dneska budu chtít jako osobní ochranu a Thomase také. Neboj nezabere to celý večer, pobavit se budeš moct později. Chci abyste byli u příjímání hostů. Všichni, které jsem pozval jsou mí přátelé, takže nebezpečí bude minimální, ale stejně  pro jistotu bych vás chtěl mít při sobě. Vítání proběhne vždy v přijímacím sále. Jane a Felix nám budou vodit hosty podle seznamu. Já je pozdravím, představím tebe a Thomase, chvilku s nimi poklábosím a rozloučím se. Nic víc, nic míň. Isabelo musím se ale spolehnout, že celou dobu bude použit tvůj štít. Jsou to sice všechno přátelé, ale některé jejich dary jsou opravdu nebezpečné!“ ,,Spolehni se Aro! Nedovolím, aby se tady dneska někomu něco stalo.“ Odpověděla jsem mu a přikývla. ,, Tak to jsem rád. Takže se všichni připravíme. Cítím, že se první hosté přibližují! A Isabello, Thomasi tohle si vemte.“ S těmito slovy po nás hodil naše pláště.

Rychle jsme se do nich oblíkli a běželi do přijímacího sálu. Tam uprostřed místnosti stálo křeslo, které vypadalo, jako trůn. Aro vždy rád dělal dojem, pomyslela jsem si. Po obou stranách toho trůnu bylo místo, kam jsme si my dva s Thomasem stoupli.

Večer probíhal ve stejných kolejích. Aro vždycky někoho přivítal, pak představil mě, popovídal si s dotyčným, který se většinou ještě upřeně díval na mě.

 Já si mezitím povídala s Thomasem. Díky mé schopnosti, jsem uměla s někým komunikovat pomocí myšlenek. Bylo to jako chat přes internet. Jenže místo internetu jsme používali mojí hlavu. Říkala jsem si jaké mám štěstí, že je tady zrovna on dneska semnou. Bez něj bych se tady asi unudila k smrti ;-).  Povídal mi vtipy a dělal naschvály, abych se rozesmála. Ale já nesměla, Aro by mě asi zabil.

Pak když se Aro rozloučil se svým hostem, jsem se konečně mohla vysmát. Avšak ne na dlouho. Za chviličku přišla Jane a oznámila, jaký host přijde dále.

A pak jednou opět vešla do dveří a oznámila: ,,Rodina Cullenů!“ Cítila jsem jak Aro i Thomas vedle mě ztuhli. Netušila jsem, co se děje. Aro na mě mávl rukou, ať k němu přijdu a pošeptal mi.. ,,Isabello, tato rodina má velice zvláštní schopnosti, chci aby ses měla velmi na pozoru a prosím přitáhni si víc kápi do obličeje.“ Kývla jsem na něho a provedla, co mi přikázal. Chvilku potom vešlo do sálu sedm upírů. Hned, co vstoupili dovnitř  jsem poznala, jaký mají talent. Okamžitě se mi do hlavy začala dostávat nová schopnost. Byla však velmi velká a mocná, než abych se jí mohla naučit dost rychle. Ale to nebylo to, co mě nejvíc v tu chvíli štvalo. Ihned jak vstoupili mi hlavou opět proběhl ten známý pocit ,, Deja vu“.

,, Carlisle“ vykřikl Aro ,,jsem moc rád, že jste přijeli. Tak dlouho jsem vás všechny neviděl.“ ,, Jsme polichoceni, že jsi nás pozval Aro.“ Odpověděl mu blonďatý upír. Poprvé za tu dobu, co tu byli jsme zvedla hlavu, abych si je mohla pořádně prohlédnout. Vyrazilo mi dech, že všichni měli zlaté oči stejně jako já.

Aro pokračoval. ,,Esmé vůbec si se nezměnila. Pořád stejně krásná. A koukám, že jste přivezli i ,,děti“. Rosaline, Emmette, Jaspere, Alice, Edwarde! Buďte u nás vítáni.“ Jak Aro mluvil podával ruce jmenovaným upírům. Nejdřív upírce mající takový maminkovský vzhled, pak krásné upírce v rudých šatech, potom poměrně velkému upírovi, který vypadal trochu neobratně, pak dalšímu, co se nedůvěřivě díval kolem a držel kolem pasu malou hnědovlasou upírku. Ta jako by vylezla z kouzelného lesa elfů. Pokusila se o zdvořilý úsměv, ale moc se jí to nepovedlo. Její tvář vypadala opravdu zachmuřeně. A jako poslední podal Aro ruku upírovi s rezavými vlasy. byl to ten nejhezčí upír, jakého jsem v ,,životě“ viděla. Jeho tvář byla jako vytesaná z mramoru jediné, co ji kazilo, byl ten výraz. Naprostá beznaděj a smutek. Chtěla jsem k němu přiběhnout a obejmout  ho, ať se tolik netrápí, ale nemohla jsem.

,, Doufám, že se tu budete dnes dobře bavit!“ skončil svou řeč Aro. Carlisle, který se díval na Ara na chvilku zabloudil očima k nám. Aro si toho ihned všimnul a pověděl. ,,Jsem to ale nezdvořák, ještě jsem nepředstavil svoji ochranu. Toto je Thomas a toto Isabela.“ Všimla jsem si, že po vyslovení mého jména se na tvářích celé rodiny objevil výraz utrpení. Co mají sakra za problém? Vystoupila jsem a malinko se poklonila. Musela jsem si dávat pozor, aby mi kápě nespadla.

,,Sss!“ ozvalo se mi v hlavě! ,, Co chceš Thomasi? Doufám, že nemáš zase nějaký trapný vtip!“ odpověděla jsem mu. ,, Ne to nemám. Chtěl jsem se jen zeptat, co je to s tebou. Seš taková ztuhlá. Jako by jsi byla už pár let mrtvá!“ tohle už jsem nesnesla a vyprskla jsem smíchy. Všechny oči se na mě upřeli, některé vypadali zmateně, jedny rozčíleně a jiné pobaveně. Ty pobavené byli Thomasovi, ty rozčílené Arovi. ,,Isabello pojď sem!“ sykl na mě Aro. Šla jsem k němu, hlavu sklopenou jak malá holka. ,, Myslím, že už toho na tebe dnes bylo dost. Asi už nemáš sílu to tu vydržet. Dneska už máš volno. Sundej si plášť a jdi si zatancovat. Ale chtěl bych tě požádat ještě o jednu službičku. Mohla by jsi ukázat našim hostům svoje schopnosti?“ Rychle jsem oběhla trůn a sundala si plášť. Ne že nebyl pohodlný, ale přeci jenom sem se v něm nemohla tak dobře hýbat. Jakmile jsem se otočila k hostům, jejich tváře ztvrdli. ,, Bello“ uniklo zrzavému upírovi skrze rty.