Pravda, či lež

Autorka: Kaxa

3.část

Když jsem dorazila do velkého sálu, věděla jsem, že je něco špatně. Aro se tvářil podrážděně. To nebude pěkný den.

,, Isabello, Thomasi jste hodní, že jste tak rychle přišli. Mám pro vás dobrou i špatnou zprávu. Ta špatná je, že se musíte okamžitě vydat do Paříže. Jsou tam nějací narušovatelé. Standardní postup! Najít a zlikvidovat. Mělo by jich tam být tak pět nanejvýš šest, vypovídá o tom počet obětí. Chci abyste to vyřídili co nejrychleji! Potřebuju vás tady. A teď ta dobrá zpráva. Odedneška za tři týdny se tu bude konat slavnostní ples. Příležitost setkat se starými přáteli. Některé jsem neviděl už přes 500 let. A navíc bych se chtěl pochlubit nějakými novými přírůstky.“ S těmito slovy se podíval na mě. Jsem si jistá, že kdybych byla ještě člověkem, tak bych se začervenala.

,,Aro“ oslovila jsem ho ,,chtěla jsem ti poděkovat, za ty šaty, ale neměl jsi si dělat škodu.“

,, Isabello ty víš, že bych za tebe utratil každý cent co mám. A žádná škoda to není, chtěl bych, abys každému vyrazila dech. I když i bez těch šatů bys byla ta nejhezčí upírka v sále. Ale počkat, jak víš, že to jsou šaty?“

,, Intuice! Další z mých talentů.“ Při těch slovech jsem si poklepala na hlavu. Nebylo zvláštní, že jsem Ara překvapila novou schopností. Nasbírala jsem jich tolik, že už ani sama nevím, kolik jich mám. Měla bych si v tom udělat nějaký systém. A některé ,,neužitečné“ se pokusit vymazat z hlavy. Jednou už se mi to povedlo, když jsem uměla předpovídat budoucnost. Ale asi jen tak na minutu dopředu. Prostě schopnost na nic. Tak jsem se tolik soustředila na vystrčení jí z hlavy, až se mi to povedlo. Ale budu si muset dávat pozor, abych nevymazala nějakou mojí oblíbenou. Milovala jsem tři: schopnost přeměny podoby, od té doby jsem nemusela ke kadeřníkovi, vlasy jsem si upravovala sama. Ovlivňování, používala jsem to dnes a denně, výborné když jsem potřebovala něco udělat. A poslední posílání myšlenek, mohla jsem tak komunikovat s kýmkoliv bez slov. Tady na hradě to sice bylo zbytečné, ale v akci se mi to několikrát hodilo.

,,Tak jdeme balit“ houknul na mě Thomas a už utíkal do pokoje.

Vzala jsem ten nejmenší kufr a naházela do něj jen nezbytné věci. Pár triček, kalhoty, zubní kartáček, pastu a pas. Měla jsem během 10 minut sbaleno. Naštěstí byl Thomas stejně rychlí jako já, tak jsme zamířili rovnou do garáží.

V garážích jsme potkali Demetriho. ,, Nazdár děcka co to bude dneska?“ měla jsem ho ráda od první chvíle. Byl naprosto bezprostřední a dobrá nálada se ho pořád držela. Někoho mi hrozně připomínal, ale nikdy jsem nepřišla na to koho.

,, Ahoj, Deme, chtěli bychom něco rychlého. Muže to mít i čirý okna. Nám sluníčko nevadí.“ Přitom jsem na něho mrkla. Já a Thomas jsme se nepotřebovali schovávat před sluncem. Oba jsme byli nadaní iluzí, díky níž ostatní neviděli naší blyštící se kůži. ,, Vejtahové.. Mám tu nějaké turbo. Má i sklápěcí střechu co vy na to?“  při pohledu na žluté autíčko jsem opět cítila, jako by mi něco utíkalo. Sakra to už musí přestat! ,,To berem!“ vykřikl zjevně nadšený Thomas a usmál se na mě od ucha k uchu. ,, Ale řídím já, zlato!“ poškádlila jsem ho a rychlostí blesku jsem  vběhla na místo řidiče. ,, Radši uhni nebo se fakt neudržím!“ řekl na oko naštvaným hlasem. Vyplázla jsem na něho jazyk. ,,Blé, tebe se fakt bojím.“ Než jsem si však stačila uvědomit, co se děje, už se na mě vrhnu a začal mi cuchat vlasy. Místo uhlazeného culíku jsem najednou na hlavě měla vrabčí hnízdo. ,, Dobře, dobře. Tentokrát tě nechám v domnění, že jsi vyhrál.“ Usmiřovala jsem si ho a přesunula se na sedadlo řidiče. Chvilku jsem se soustředila a místo vrabčího hnízda jsem na hlavě měla blonďaté mikádo. Rychle jsem ho zkontrolovala ve zpětném zrcátku. Vypadalo docela dobře a skvěle padlo k mým zlatým očím. K těm, co se mi od začátku zdály být tak blízké. Pohled do nich mi způsoboval bolest a silný pocit prázdnoty. Je to zvláštní, že se mi může stýskat po něčem, co jsi vůbec nepamatuji a navíc si nejsem jistá, jestli to vůbec někdy existovalo.

,, Bloncka. To sedne!“ řekl mým směrem Thomas a zašklebil se na mě. ,, Nevím, co jsi tím chtěl říct, ale radši budu dělat, že jsem to neslyšela. Měj se Deme.“ Jen taktak jsem se s Demetriem stihla rozloučit, protože natěšený Thomas vyrazil jako blázen.

Na letišti jsme byli v rekordním čase. Čekání na spoj nebylo nutné, jednoduše jsme použili soukromý tryskáč Volturových.

V Paříži jsme se ubytovali v Hiltonu. Bylo to naprosto zbytečné, vzhledem k službám, které nabízeli. Postel nepotřebujeme a nejíme, stejně jsem však byla vděčná za ujištění, že se budu moct osprchovat až to dnes skončí.

S Thomasem jsme kráčeli úzkýma uličkami, hledajíc místo zavraždění obětí. Všechno se to stalo v okolí jednoho bloku, takže museli žít někde blízko. Zastavili jsme u kanálu a já zavětřila. Najednou se ke mně dostala nasládlá vůně. Neváhala jsem a rozběhla se. Lov začal!