Pravda, či lež

Autorka: Kaxa

2.část

Zavedli mě do obrovského pokoje s obrovskými okny a béžovými závěsy. Po straně byla obrovská skříň se zrcadly na dveřích, ve kterých se odráželo sluneční světlo. Celá místnost byla nadpozemsky krásná. Jediné, co tam chybělo, byla postel. Místo ní tam stál velká kožená pohovka. Při pohledu na ni mě pohltil jakýsi pocit Déjà vu. Snažila jsem si vzpomenout, kde jsem něco podobného viděla, ale nemohla jsem si nic vybavit. 

,,Doufám, že se vám tu bude líbit. Je to jeden z nejlepších pokojů tady na hradě. Já bydlím hned naproti, takže víte, kde mě hledat! Pokud budete mít jakýkoliv problém, či dotaz, pomůže vám tady Thomas!“ řekl mi Aro a ukázal na hnědovlasého upíra vedle sebe. Ten se na mě maličko pousmál a kývl hlavou.

,,Dneska vás nechám odpočíval, ale zítra se koukneme na vaše schopnosti a začneme trénovat.“ zvědavě jsem se na něj podívala, nebylo mi příliš jasné, co budu trénovat. ,, Vše vám vysvětlí Thomas!“ řekl, když uviděl můj zmatený výraz a s těmito slovy odešel, následován svými sloužícími. Jen Thomas tu semnou zůstal.

 ,,Ahoj! Já se jmenuju Thomas, což už ti nejspíš došlo a budu tu něco jako tvůj ,,průvodce“. Asi  máš teďka v hlavě pěkný nepořádek. Máš na mě nějaký dotaz?“ V hlavě jsem měla asi tisíce otázek, nevěděla jsem jakou si dřív vybrat. Začala jsem tou nejdůležitější.

,,Jsme ve Volterře? A Volterra je v..? Bydlím tady? Kdo jsem? Jsem opravdu upír? O jakých schopnostech to mluvil Aro? A co budu trénovat? Jako nějaký bojový umění? Myslím, že to není nejlepší nápad!“  Thomas na mě koukal s vytřeštěnýma očima.

,,Pááni ty ses ale rozjela! Tak to vezmeme popořadě, ne? Ano, jsme ve Volterře, která leží v Itálii a je to teď místo, kde žiješ. Společně s námi. Jsi   OPRAVDU upírka. Ty schopnosti, o kterých Aro mluvil, vlastní jen hrstka našich a ty mezi ně bezpochyby patříš! První důkaz toho, že je to tak, si nám dala, když tě přivezli. Byla jsi imunní proti talentům všech ostatních. Hodně mě překvapilo, když jsem ten svůj na tebe nemohl použít. Umím totiž vytvářet iluze. Ale když jsem tě pomocí nich chtěl aspoň částečně zbavit bolesti při přeměně, vůbec jsi nereagovala! Ani Aro ti nemůže číst myšlenky. Nejspíš jsi nějaký štít a právě proto musíš trénovat, abys ho dokázala přemístit, nebo stáhnout. Doufám, že to dokážeš. Hrozně by se nám to mohlo hodit při bitvách!“

,,Bitvách?“ zakuckala jsem. Představa mě, neohrabané Belly, uprostřed bitevního pole byla poněkud komická.

,,Jasně! Je to pomalu jediné rozptýlení, co tu je! My, Volturovi se snažíme, aby na náš upírský svět nepřišel ten lidský. A proto musíme občas zasáhnout a zabít upíry, kteří dělají neplechu.“ Tohle byla jedna z mála věcí, co tu byla k pochopení.

,,Thomasi! Nevíš něco o mých lidských vzpomínkách? Vůbec si nepamatuji, že bych někam jela.“

,, Tak to je mi líto, ale s tím ti nepomůžu. Co si jako poslední pamatuješ?“

,,No bydlela jsem s maminkou ve Phoenixu a chodila tam na střední školu. Kde jsem vůbec měla tu havárii?“

,,Prý někde ve státě Washington. Myslíš, že jsi měla důvod tam jet? Znáš tam někoho?!“

,,Asi jo. Bydlí tam Charlie – můj táta. I když nevím, proč bych za ním měla jet. Musím to vyřešit později! Chtěla bych si dát sprchu. Je tu někde koupelna?“ Thomas kývl k dvoukřídlým dveřím. Hned jsem tam vběhla ( až moc rychle na lidské poměry) a skočila do sprchy. Byla příjemně teplá a dokonale mi pročistila hlavu. Přesně to jsem v té chvíli potřebovala.

O měsíc později

,,Raz, dva, tři!“ odpočítal Thomas a vrhl se na mě. Nechápu, proč tohle musíme dělat den, co den. Stejně ho vždycky porazím. S touto myšlenkou jsem mu položila obličej k zemi a zuby přitiskla ke krku.

,,Zase jsi prohrál, brouku!“ Špitla jsem mu do ucha a se smíchem jsem se z něho zvedla.

,,Nechápu proč tohle musíme dělat každý den. Stejně tady všichni ví, že jsem v boji nejlepší a není to jenom kvůli mým schopnostem!“ A to byla pravda! Každý den, který jsem tady prožila, jsem poctivě cvičila své psychické i fyzické síly. Ta snaha se mi opravdu vyplatila. Po fyzické stránce jsem zesílila a zrychlila své údery. A po té psychické se stalo něco nevídaného. Můj talent nespočíval jen v obranném štítu, ale dokázala jsem se ,,naučit“ i jakýkoliv jiný. Bylo to jako kdybych znala protilátku na talenty a díky ní získat tu možnost je použít. Aro říkal, že se ze mě stal nejmocnější upír všech dob, ale já se cítila furt jen jako Bella.

Když skončil trénink, šla jsem k nám do pokoje (bydlela jsem s Thomasem. Byli jsme nejlepší přátelé a on byl stejně u mě pořád) a uviděla obrovský balíček, zabalený ve stříbrném papíru. Koukla jsem se na cedulku.

Stálo tam: ,,Stav se potom u mě“ Aro jak jinak. Pořád měl jakési nutkání mi kupovat dary. Občas to bylo až nesnesitelné a ostatní upíři na mě koukali, jako kdyby mě kvůli tomu nejraději rozcupovali na kousíčky. Teda hlavně jedna upírka. Jane. Od té chvíle, kdy jsem přišla mě neměla moc v lásce. Byla zabouchnutá do Ara a myslela si, že jí ho chci ukrást. Ale Aro pro mě byl spíš otcem, než milencem. Možná i díky tomu, že jsme měli stejné příjmení. Isabella Volturi.

,,Izie? Jsi tu máme běžet za Arem.“ Křikl na mě Thomas, který stál ve dveřích.

,,Jasně, jasně už běžím.“