Pravda, či lež

Autorka: Kaxa

Toto je moje představa, jak by mohl můj milovaný příběh pokračovat. Odehrává se po konci Zatmění. Doufám, že se vám bude líbit!!

Bella

,,Haló, Isabello? Slyšíte mě?“

Co to? Musím mít halucinace v životě jsem neslyšela tak pěkně sametový hlas.

,, Přichází k sobě.. Doufejme, že ji to moc nepoznamenalo..“ pootevřela jsem oči a uviděla nejhezčí tvář na světě. Byla průsvitně bíla s vlasy jako havraní křídla, jediné co mě vyrušovalo na jeho pohledné tváři byli dvě krvavě rudé oči. Zůstala jsem bezdechu ležet s očima otevřenýma dokořán.

,,Neboj se Isabello, já ti neublížím a vlastně si myslím, že už nikdo ti neublíží“ mírně se pousmál, jako by řekl něco vtipného. Vůbec jsem tomu nerozuměla.

,,Jmenuji se Aro, Aro Volturi“ pokračoval ,,musíš být hrozně vylekaná. No tak vstaň a pojď si sednout, abych ti mohl v klidu říct, co se stalo a případně odpovědět na všechny tvoje dotazy.“

Zvedla jsem ruce a chtěla se podepřít, moje nešikovnost mi byla už známá. Podepřela jsem se a bez větší námahy jsem se elegantně vyhoupla na nohy. Tázavě jsem se podívala na Ara. Zachytil můj pohled a mírně pobaveně zvedl jedno obočí.

,, Hned ti to vysvětlím.“ řekl klidně.

Posadili jsme se k mohutnému dřevěnému stolu se šesti židlemi. ,,Kde to jsem?“ konečně jsem se zmohla ke slovu.

,, Jsme v italské Volterře v mém a teď už i ve vašem domově. Isabello musím vám říct něco závažného. Stal se z vás upír. Vím je to šokující. Sám si vzpomínám na den, kdy mi to řekli, ale věřte je to pro vás lepší. Kdybychom vás tam nechali, zemřela by jste.“ byla jsem naprosto zděšená. Ze cviku jsem se chytla u srdce, jestli nedostanu infarkt. Nebilo. Bylo úplně mrtvé.

,, Co se stalo? Co mě zabilo?“ v hlavě se mi tvořili zástupy otázek.

,,Měla jste autonehodu, těžko věřit, že jste nezemřela rovnou při nárazu. Když jsem vás našel hodně jste krvácela. Vaše krev mě přivábila. Nádherně mi voněla, ale ovládl jsem se.“ vypadal hrdě ,, my upíři se živíme lidskou krví. Jak už jste určitě někde slyšela. To mi připomíná, že musíte mít obrovský hlad. Nemám pravdu?“ Kouknul se na mě karmínovýma očima a já si uvědomila mou touhu po krvi.

,,Ano to mám“ tiše jsem přiznala.

,, Tak na co čekat. Hostina začíná!“ dvakrát tlesknul a velké dveře, v rohu místnosti se otevřeli a dovnitř byla vehnána skupina lidí, nejspíš turistů. Jen co vešli se mi do nosu dostal zápach něčeho jako směsi rzi a soli. Bylo to hrozné, ale žízeň byla horší. Rozeběhla jsem se a skočila na prvního vysokého muže s plešatějícími vlasy. To co se stalo náhle bylo příšerné. Jako kdyby se krev, kterou jsem pila začala měnit na kyselinu a rozežírat mi hrdlo. Zařvala jsem bolestí a lehla si na bok neschopná slova, nebo pohybu. Okamžitě se ke mně přiřítil Aro a ostatní.

,,Isabello co je vám?! Jste schopná slova? Naprosto to nechápu, jako by jste byla alergická na lidskou krev. Zkusím jednu věc!! Marcusi zaběhni do lesa a zabij tam nějaké zvíře! Pospěš si! Je to její jediná naděje!“ Snažila jsem se vnímat, ale přes tu bolest to nešlo.

Po chvilce jsem ucítila něčí studené prsty na mém obličeji. Otevírali mi ústa a nalévali do nich teplou tekutinu malinko podobající se chutí té předešlé. Vděčně jsem začala hltat. Najednou mi bylo příjemně. Bolest s žízní naprosto zmizely. „Zaplať pán bůh! Zvířecí krev může! Ale stejně chudák holka. Raději ji odvedeme do její ložnice, myslím, že toho na ni bylo dneska dost!“