„Edwarde?“
„Miluješ mě?“ ptal se
mě, když už byl zpět u mě.
„Co je to za hloupou
otázku? Ani si nedokážeš představit jak moc tě miluju.“ řekla jsem
naprosto vážně, ale trochu uraženě. Vždyť jsem mu to už tolikrát řekla.
Najednou mě vzal za
ruku, klekl si přede mě a já věděla co teď přijde.
„Isabello Stanová, lásko
mého života, no vlastně existence. Miluju tě víc než cokoliv jiného.
Chci s tebou být navždy. Neumím si představit můj život bez tebe. Bez
tebe bych byl jak květina bez vůně, anděl bez křídel. Mé srdce je celé
tvé a bez tebe bych ztratil srdce. Lásko moje, vezmeš si mě a strávíš
zbytek svého života a i toho co tě čeká potom se mnou?“ a podal mi rudou
saténovou krabičku ve tvaru srdce. Otevřel jí a v ní byl ten
nejkrásnější prstýnek na světě. Prstýnek s kamínkem ve tvaru srdce,
který se třpytil na všechny strany. Neudržela jsem slzy a začali mi
stékat po tvářích. Slzy štěstí. Najednou jsem si uvědomila, že mě Edward
nejen požádal o ruku, ale zmínil se i o ‘životě‘ po přeměně.
„Ach, Edwarde Cullene,
ráda, moc ráda si tě vezmu a strávím s tebou celou věčnost.“ a už mi
navlékal prsten na prsteníček.
„Edwarde?“
„To je má druhá
podmínka.“ usmál se na mě a začal mi stírat slzy z tváří.
Ještě nějakou dobu jsem
mu seděla v náručí a jen jsme mlčeli a koukli se navzájem do očí. A
broukal mi mojí ukolébavku do ucha a já za chvíli usla.
„Myslím, že bychom to
měli říct ostatním. Co ty na to?“ začal po tom co jsem se probudila a
oblékla.
„Že se Alice zblázní.“
„Tak to ti můžu
potvrdit. Už na nás čeká.“
„Ještě jsem se podívala
na svoji levou ruku a prohlédla si prstýnek a šli jsme.
Jakmile jsme vyšli ze
dveří Alice se na mě vrhla.
„Moc gratuluji. Prosím,
prosím, že můžu připravit svatbu, Bello, prosím.“ podívala se na mě
štěněčíma očima Alice.
„Alice, ale já chci jen
malou svatbu, nejlépe bez nějaké oslavy okolo.“
„Néééé, Bello to
nemyslíš vážně!!! To mi nemůžeš udělat.“ zamračila se.
„Ale Alice, vždyť víš,
že nesnáším velkou pozornost.“
Teď se Alice tváří ještě
hůř. Mračí se na všechny strany a z očí jí šlehají blesky.
„Bello, ty už nechceš
být má kamarádka?“ usmála se na mě.
„No vlastně máš pravdu.
Nechci.“
Alice se na mě zatvářila
šokovaně.
„Chci abychom byly
švagrové.“ usmála jsem se na ni.
„No to já chci taky, ale
pak s tebou už nikdy nepromluvím.“
Edward se vedle mě jen
smál, asi ho muselo pobavit co si Alice myslí.
„Edwarde, ty jí nic
neřekneš?“ zkusila jsem hledat pomoc jinde.
„Alice já myslím, že
malá svatba by byla lepší.“ pokoušel se Edward, ale smál se u toho.
„Ne to by teda nebyla.“
zakňučela Alice a hleděla na nás s psíma očima.
„Na mě nekoukej je to
jen na Belle.“ začal se ještě víc smát Edward.
„Bello, prosím.“
„Alice a budeš se
hlídat? Asi ne co?“
„Bello, moc ti děkuji.“
„Ale já ještě neřekla
ano.“
„Ale už si to myslíš.
Děkuju, moc děkuji. Na svoji svatbu nezapomeneš to ti slibuju.“ a už mě
objímala.
„Bello jseš si jistá?“
zeptal se mě Edward a když jsem viděla, že oči září i jemu jsem si
jistá už byla naprosto.
„Ano, teď už jsem si
jistá.“ a naklonila jsem se, abych ho mohla políbit.
Alice už tady nebyla,
tak jsme mohli jít dolů, kde byl i zbytek rodiny. Teda kromě Carlislea,
ten byl právě v nemocnici.
Alice už seděla u
Jaspera a celá zářila, myslím, že Jasper to na ní musel nejen cítit, ale
i viděl jak byla šťastná. Proto se mu dalo v očích vyčíst hromada
otázek. Alice mu něco zašeptala, příliš potichu pro mé uši, a Jasper se
na nás podíval.
Jak jen to mám říct?
Jasper s Alicí se na mě usmívají, ostatní si nás zatím nevšímají, věnují
se sobě. Ach, jo jen mám začít? Třeba to řekne Edward, ale ten se k tomu
zatím nemá. Když vidím jak se na mě usmívá a snaží se mě povzbudit tak
to asi budu muset říct já. Na ruku mi maluje kroužky, ale nějak to
nepomáhá.
„Neboj, to zvládneš.“
zašeptal mi do ucha, ale taky to bylo jako by to řekl nahlas. A na to
hned zareagovat Emmett.
„Bello, , co máš
zvládnout?“
„No já jsem vám chtěla
říct, že………. že se budeme s Edwardem brát.“
„Brácho, to jako fakt,
jo? Nebo nás chce Bella zase jen rozesmát?“
„Ne Emmette už je to
tak. Budeš si muset koupit nový oblek.“ zamračil se na něj Edward.
„Tak ty jsi se konečně
vymáčkl. jo? To ti to, ale trvalo.“ řekl Emmett a už se k nám hnal.
„To je skvělé drahoušku.
Moc vám gratuluji.“ usmívala se na nás Esme.
„Esme moc ti děkuji.“
usmívala jsem se na ní.
„Ne ty neděkuj. Já ti
moc děkuji. Udělala jsi Edwarda šťastným a za to ti moc děkuji.“ a už mě
i Edwarda objímala.
„Hele Bello, tak teď jsi
mě zklamala. Já na tebe každou noc čekal a ty nikde. A teď to takhle
zkazíš.“ zamračil se na mě Emmett.
„Myslím, že ty jsi mě už
předběhl . A dokonce i několikrát.“
„Ale to je něco jiného.“
namítl.
„Ne není.“ a už jsem
slyšela Edwarda, který na Emmetta vrčel.
Teď už k nám šla i
Rosalie a za ní Jasper s Alicí.
„Taky vám moc
gratuluji.“ pokusila se o úsměv Rosalie.
„Kdy to hodláte
uskutečnit?“ zeptala se zvědavě Esme.
„No až po maturitě a až
to Alice stihne zařídit, samozřejmě.“
„No toho se nebojte.
Stačí říct a bude.“ usmála se Alice na všechny okolo.
