"Edwaarde? Edwarde!" ozýval se za mnou přerývavý Alicin a Rosaliin jekot." Edwarde synáčku?" "Brácho, hey brácho. No taak". Carlisle stál okamžitě u mě a zkušeným pohledem prohlížel nehybného Edwarda. Najednou ostře vydechl a otočil jej čelně k nám. Jeho obličej nebyl dokonale poklidného výrazu a zdál se bledším než obvykle. Zdálo se mi, jako by na něj sáhla smrt. Rychle jsem zahnala ty nejhorší myšlenky a podívala se na místo, odkud se řinula temně rudá krev. Přes jeho hruď se táhly dvě hluboké rány.

"Ty... To si mu to udělal " rozlehlo se hrozivé Emmettovo zavrčení, který se vrhl přes sedačku na polonahého Jacoba uprostřed místnosti.

"Ne! "ozval se zuřivý výkřik a Emmett narazil do Carlislea, který mu zastoupil cestu.

"Krve bylo prolito dost " dodal a snažil se uklidnit běsnícího Emmetta. Periferním viděním jsem i přes stále tekoucí slzy zahlédla, jak Jacob vyběhl z místnosti, a hned za ním i ostatní vlkodlaci kromě Sama. V místnosti zůstal Billy, stále sedící na přepychové židli a nevěřícně zírající za svým synem. Emily, která se celá třásla z neznámého prostředí a atmosféry naplněné krvelačností a bojechtivostí. Jasper, který tyto vlny vysílal, i když nevědomě. Alice, vzlykající na Jasperově rameně. Rosalie, která se snažila zklidnit Emmetta, i když se zdálo, že víc zklidňovala sebe než jeho. Esme, pozorně sledujíc Carlisleův výraz. Carlislea, ohmatávajícího Edwardovy rány. Sam, očima těkajíc ze zmučených tváří upírů na místo, kde naposledy viděl vlky. A já naklánějící se nad Edwardovým bezvládným tělem pomalu pohlcována hysterií a tou starou dírou v mé hrudi.

"Já mně je to moc líto.. Já nevím co..." Sam byl vyveden z míry z Jacobova ukvapeného jednání.

"Všichni se uklidněte. Edward bude v pořádku, ale budu potřebovat mou

brašnu, pokoj a... lidskou krev."

Všimla jsem si jak Billy a Emily okamžitě ztuhli.

"Bello?" otočil se na mě. Všechny ostatní oči se také přesunuly na mě. Ve spoustě z nich jsem viděla spoustu úlevy, naděje a proseb.

"Jistě. Bude to má krev, ale přežiju to že?" zeptala jsem se s obavou v hlase. Ne snad, že bych Edwardovi nedala vše, co mám, aby žil. Ale chtěla jsem žít s ním déle, když už tedy ne navěky. Nastalo na vteřinku ticho a pak upíři začali postupně propadat ve výbuch smíchu.

"Bello, copak si myslíš, že bych tě o to žádal, kdyby jsi měla v následku toho umřít?"

"Asi ne.." zamumlala jsem. "No takže začněme co nejrychlej,ať to mám za sebou." navrhla jsem.

"Emmette odnes Edwarda do jeho pokoje a polož jej na sedačku.Bello pojď taky." vzal mě Carlisle jemně za ruku, aby mi pomohl vsát od krví zalité podlahy.

"Vy prosím vás uklidněte vaše mladé vlkodlaky. Budeme potřebovat jejich síly. Esme, drahoušku mohla by jsi..." podíval se prosebně na ni. Esme jen přikývla a zmizela pro čistící prostředky na podlahu. Lidským tempem jsme vystoupili po schodech a zamířili si to do Edwardova pokoje. Emmett zrovna pokládal Edwardovo tělo na sedačku, zatímco Jasper podával Carlisleovi jeho tašku.

"Bello dej mi ruku." vyrušil mě od sledování těch hrozivých ran přes Edwardovu dokonalou hruď.

"Možná to trochu zabolí " podotkl, když jsem mu ruku podala aniž bych tomu věnovala nějakou pozornost. Teprve pak mi došlo, že mi chce do ní říznout a pro jistotu jsem pevně tiskla víčka k sobě. Ucítila jsem jak mi ostrá hrana skalpelu projela kůží a jak mi teplá krev stéká po ruce dolů. Otevřela jsem oči, když jsem si na důvod tohoto počínání. Viděla jsem, jak má krev dopadá do Edwardových pootevřených úst. Carlisle jemně tiskl ránu, aby krve teklo víc. Edward se zdál tak klidný jako nikdy. Jeho zavřená víčka se ani nehnula, když se mu ústa zaplňovala krví. Po několika minutách jsem začala cítit, že na mě jdou mdloby, ale nic jsem neříkala. Carlisle si však vzápětí všiml, jak mi po čele začínají lehce stékat kapičky potu a malinko se motám.

"Bello? Je ti špatně?" zeptal se se starostí v hlase.

"Ne je mi fajn" zalhala jsem, ale můj hlas zněl nepřesvědčivě i mým vlastním uším. Carlisle vzal tedy vatový tampón přiložil mi ho na ránu a obvázal jej obvazem. Před očima se mi začaly míhat mžitky a místnost se začala točit v dusivém kruhu. Pak už jsem měla před očima jen temno. S trhnutím jsem otevřela oči a rychle se posadila, abych zjistila co se to děje. Poslední na co jsem si pamatovala byly studené ruce, které mě odnášely pryč.. Byla jsem přikrytá sametovými přikrývkami v barvách zapadajícího slunce. Dívala se na mohutné mahagonové dřevo masivní postele, na které jsem ležela. Na vysoké okna na východní straně pokoje, zahalené bílými závěsy. Na přehozy postele v barvě růžových kvítků. Ten pokoj jsem nepoznávala, ale cítila jsem tam tu lehce sladkou, lahodnou a povědomou vůni upírů. Najednou se ozvalo tiché zaklepání na dveře a zpoza nich se ozval zpěvný Alicin hlas.

"Alice, kde to jsem?" ptala jsem se mírně rozhozená tím, že podle všeho jsem stále v domě Cullenových, ale tento pokoj jsem jakživ neviděla. Odhodila jsem netrpělivě přikrývky a šla k ní. Podlaha byla pokrytá měkkým béžovým kobercem. Celá místnost byla dokonale sladěná a nebýt zrovna  v téhle situaci, dokázala bych se nad ním dlouho rozplývat.

"Tohle je pokoj pro hosty" usmála se jak lidsky to zní.

"Jak je Edwardovy?" vyhrkla jsem, když jsem svou mysl přestlala zaobírat tím pokojem a vrátila se zpět k normálu.

"Je mu fajn. Rány se hojí... je stále ve svém pokoji..odpočívá!" zavolala za mnou, když jsem kolem ní proběhla ven ze dveří. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila kde to jsem, ale nakonec jsem se zorientovala celkem rychle. Edwadův pokoj byl první chodbou nalevo. Rozběhla jsem se k nim a bez zaklepání vtrhla dovnitř. Místnost byla setmělá zatáhlými závěsy a panovala zde naprosté ticho, které přerušovalo jen Edwardovo tiché oddechování. Téměř mě vyděsilo, když jsem uviděla Edwarda, jako by spal, stále na té pohovce u zdi a hruď má obvázanou obvazy.Chtěla jsem jít pryč, nechat ho si odpočinout, ale zrovna ve chvíli kdy jsem se otočila k odchodu

uslyšela jsem jak šeptá, abych zůstala.

"Edwarde?Edwardee!" rozeběhla jsem se k němu přes pokoj, jak nejrychleji jsem dokázala.

"Jsem tak šťastná, že ti nic není"opakovala jsem mu znovu a znovu, když jsem ho líbala do vlasů, na obvazy a ústa jsem si nechala jako poslední. Věnoval mi pobavený úsměv, ale v jeho očích bylo vidět, že bolest stále cítí.

"Ach promiň." spustila jsem ruce z jeho hrudi "můžu ti nějak pomoct? Mám dojít pro Carlislea, nebo ti třeba přinést...vodu? "to byla hloupá otázka, jasně že voda by mu byla k ničemu, asi jsem byla stále trochu mimo z nedostatku krve.

"Bello, uklidni se. Nic nepotřebuju. Jen tebe" zhrnul mi z obličeje vlasy.

"Děkuju." spaloval mě hlubokým pohledem" Zachránila si mi život. Cítím jak v mých žilách 'koluje' tvá krev, díky níž jsem schopný se uzdravovat. A mimo to mám zase možnost ochutnat tvou vskutku delikátní chuť."usmál se šibalsky a políbil mě přitom na tvář.

"Nemáš zač." oplatila jsem mu úsměv " Ale vážně by si měl děkovat Carlisleovi a ne mně. A navíc by jsi nebyl zraněný ,kdyby jsi se mě nepokoušel zachránit." schoulila jsem se bezmocí na podlahu vedle pohovky.

"Bells, kdybych to neudělal, jak bych pak se sebou mohl žít?Kdybych se musel dívat každý den do tvé tváře na jizvy, jako má ta chudinka Emily, které ti způsobil vlkodlak před kterým jsem tě nedokázal ubránit. A nebo kdyby to zkončilo hůř než jivami přes obličej? 'Umřel' bych hanbou.." pronesl sklíčeně.

"Ale vše dopadlo dobře" snažil se nás rozveselit. Nedokázala jsem ale přestat myslet na to, jak by měl život jednodušší nebýt mě. Jak já bych měla život nenaplněný nebýt jeho. Ale přesto by to pro něj bylo nejlepší. A jediné co jsem mohla kdy chtít, je chtít pro něj to nejlepší. Když jsem se neměla k tomu, abych si stoupla z chladné podlahy, vstal a jemně mě vzal do náruče a položil mě vedle sebe.

"Bello tak moc tě miluju, že si to nedokážeš představit. Nedá se to popsat slovy. Kdybych mohl, nikdy bych tě nepustil z náručí." vpíjel se do mě svým neodolatelným pohledem, který mi tak připomínal naše společné začátky, a lačně mi prsty přejížděl po ústech a krku.

"Navždy tě budu milovat. Nic a nikdo to nezmění. Žít bez tebe, byl by život jako autobusová čekárna. Ve které bych já čekala, až pojede nějaký spoj, který mě nejrychleji odveze za tebou. Ale nejspíš bych nečekala dlouho, nasedla bych na první a jela k tobě. Nepřežila bych bez tebe už ani den." tiskla jsem se k němu a neúmyslně jsem prozradila jak moc ho k životu potřebuju.

"Bello.." začal zastřeným hlasem .

"Pšššt....to nic.." přerušila jsem ho rychle a zahnala mu myšlenky hlubokými polibky.