Edward Cullen

"Edwarde. Edwarde, to lechtá. Nnnechej mě. Edwaarde."
"¨To je neuvěřitelné jak jsi lechtivá." šeptal mi do ucha a stále se chichotal nad mnou lechtivostí.
"Že já jsem ti něco řekla."
"To byla velkáá chyba." zlověstně se zasmál a chystal se mě znovu začít lechtat.
"Neopovažuj se. Nebo budu křičet a Charlie se přijde podívat, co se děje. "Samozřejmě, že jsem blufovala a on to věděl, ale přestal. Jeho oči mi do obličeje propalovaly díru, jak se na něco velmi soustředil přijít.
"Víš přemýšlel jsem..." zlehka se posadil , aby líp viděl můj výraz a já jsem díky tomu získala lepší výhled na jeho obnaženou hruď.
"No páni. To bych do tebe neřekla." skočila jsem mu do řeči jak jsem si nemohla odpustit vtip na jeho účet.
Usmál se nad mnou poznámkou a pokračoval. "No, říkal jsem si, že bychom mohli podniknout výlet na mé jachtě. "Při těch slovech mi svou ledovou rukou jemně zajížděl pod tričko a jeho dnes karamelové oči plály vzrušením.
"Ty máš jachtu? No jistě. Mělo mě to napadnout."
"Můžeme vyjet hned ráno a budeme mít celý den jen pro sebe
a nikdo nás nebude rušit."
"Fajn, zní to skvěle. A jak velká je tvá jachta, abych věděla jestli si můžu vzít i postel." žertovala jsem, ale uniklo mi zívnutí.
"Uvidíš zítra. Ale teď už spi a nech si zdát sny za nás
oba." políbil mě zlehka na kraj úst a mě se srdce rozbušilo tak, že by jej slyšel i mrtvý. Edward se tichounce zasmál a jeho ruka donekonečna bloudila pod mým trikem.
"Nepřipadá mi fér, že nemůžeš mít sny. Sny dávají volnost fantazii a můžou ti dát vše co chceš." snažila jsem se ignorovat ze všech sil svůj puls.
"Ale hlupáčku, vše co chci je vedle mě. Co víc by mi sny mohly dát?." Viděl, že se chystám něco říct, tak mi zlehka přiložil prs na rty.
"Spi" vydechl mi do tváře a viděl jak se všechny mé předešlé myšlenky vytrácejí.
Přitiskla jsem se k němu blíž a hlavu si opřela o jeho hrudník, jak pozvolna uléhal zpět ke mě.
Pak už si jen pamatuju jak zpíval píseň v nějakém cizím jazyce, jak jeho hbité prsty jediným pohybem roztrhly mé tričko, a jak si jeho rty razily cestu po mém krku a klouzaly stále níž a níž a níž...
Když jsem se vzbudila do prosluněného rána, měla jsem takový podivný pocit. Pocit, jako že Edward není u mě v pokojíčku a ani v domě. Ale pak jsem si přes ztěžklá všimla postavy jak se opírá o točící křeslo v rohu pokoje a obezřetně mě pozoruje.
Rychle jsem vyskočila z postele a vrhla se přes pokoj jemu do náruče. Tvrdě jsem narazila na vypracovanou hruď. Rozhodila jsem kolem něj ruce a políbila ho na ústa.
Připadalo mi že si musím stoupnout na špičky daleko víc než obvykle, abych našla chladné rty. A to byla další věc, jeho rty vůbec nebyly chladné a nepoddaly se polibku tak, jako vždy. Ale jeho rty, i celé tělo jakoby hřálo a on jen nehnutě stál.
Mlha, která nenechávala mou mysl po ránu fungovat, se najednou rozplynula v obláček dýmu.
A já si pak uvědomila, že to vůbec není Edward. Zmateně jsem se odtáhla. A můj strach zmizel, když jsem poznala známou tvář. Jacob se od doby našeho posledního shledání moc nezměnil. Jeho růst už se díky bohu zastavil, vždyť i tak ten kluk vypadá jako rádiový vysílač. Ve tvářích byla znatelná změna z obyčejného teenagera na člena vlčí smečky. Tím samozřejmě nechci říct , že by mu snad obličej pokrývala vrstva kožešiny, ale jen jak jeho výraz ztvrdl. I když teď jeho výraz vůbec nevypadal tvrdě, spíš naopak. Jeho vlasy už téměř dorostly do původní délky. Ale jeho oči v sobě měli daleko víc hloubky a bolesti než jsem si pamatovala.
"Jaku??"
Jacob na mě zíral trpělivým, ale lehce pobaveným výrazem.
"Ahoj Bello." pozdravil zdvořile.
"Nemyslela sis doufám, že jsem ta tvá pijavice, že ne?" dorážel, když zhodnotil můj výraz.
"Popravdě řečeno ano. Ano, myslela. A už jsem ti dávno říkala, aby
si jim tak neříkal. Moc ráda tě vidím, ale kde se tu bereš??" propojení reality mi naprosto unikalo.
"No jo, já vím. Taky tě rád vidím. A navíc v pořádku." natáhl se pro mou ruku.
"Kde je Edward??" přišlo mi jak jsem přemýšlela nad jeho slovy. Výraz mu ztvrdl. "Cullen je u Emily. Přišel jsem, abych zkontroloval
jestli ti nic není."
"U Emily?? Proč? Jak? Co jste mu udělali?" v hlase neskrývanou paniku jak mi postupně všechno docházelo.
"Uklidni se Bello." začal Jacob a tvář mu ztvrdla jak zatínal čelist. "Uklidni se? Uklidni se? Já se mám uklidnit??!" křičela jsem mu do obličeje.
"Nic jsme mu neudělali. Zatím. Nachytali jsme ho ráno na našem území a tak jsme ho zajali. Promýšlíme co sním uděláme dál." hlas plný zuřivosti, nenávisti a nesouhlasu .
"Jsi tu autem?" byla jsem trošku klidnější a hysterie ze mě pomalu
vyprchávala.
"Jo " zamumlal zmateně.
"Tak mě k němu zavez." viděla jsem, že chce protestovat, a tak jsem napodobila Edwarda minulou noc. Položila mu lehce ukazováček na rty stoupla si na špičky a nejjemnějším hlasem co jsem dokázala jsem vydechla "Prosím". Nemohlo to působit stejně jako když to předváděl Edward, ale na Jaka to zřejmě stačilo.
"Dobrá, ale budu z toho mít problémy." omámeně zamrkal.
Stiskla jsem jeho ruku silněji, když jsme scházeli ze schodů.
Charlie byl už dávno v práci. Musí pracovat celý rok. I přes letní prázdniny, což mně a Edwardovi celkem vyhovuje, jelikož máme dům pro sebe. Ne že by tady šlo poznat léto od jara nebo pozdimu. Ale i tak si léto ohromně vychutnáváme.
"Páni, to je tvoje?" udiveně jsem se zastavila před draze
vypadajícím černým autem.
"Jo. Splácal jsem ho, když jsem neměl co dělat." pronesl, že bylo poznat jak je na sebe náležitě hrdý.
"Nepřestaneš mě udivovat." vyhrkla jsem obdivně. A usedla na místo spolujezdce, zatímco mi Jake přidržel dveře. Roztáhl se mu po obličeji široký úsměv, který vzápětí vystřídal výraz plný hněvu. Pohled na jeho tvář mi připomněla, proč vlastně sedím u něj v autě.
"Jaku. Jaku."
Mimoděk se na mě otočil, jak řídil směrem do La Push.
"Jaku. Hrozně moc jsi mi chyběl. Jenže pokaždé, co jsem zavolala, abych se zeptala jestli tě můžu přijet navštívit, mi Billy taktně oznámil, že to není nejlepší nápad, už kvůli tobě. A tak jsem ho raději poslechla. Hlavně z toho, že jsem tě nebyla navštívit nesmíš vinit Cullenovi nebo Edwarda. Rozumíš?"
"Odkdy ty někoho posloucháš?" zakřičel. Když jsem se mu však podívala do očí viděla jsem nekonečnou bolest.
"Ach, Jaku. Proč to jen musí takhle být?? Copak si nezasloužíme být alespoň normální? Nic víc, jen normální?."
"Proč? Proč?" celé jeho tělo se začalo třást.
Tohle jsem si pamatovala, a tak jsem se ho rychle snažila dovést na jiné myšlenky.
"Jak se mají Sam a Emily? Je pravda co jsem slyšela?"
"Jestli jsi slyšela, že čekají dvojčata, tak ano." po tváři se mu roztáhl opět úsměv. Ale to už jsme přijížděly k Emilyně domku.
Domek se nezměnil vůbec, jen vegetace nějak zbujnatěla. Bylo to asi tím, že Emily nesmí těžce pracovat a Sam se všemi těmi vlčími záležitostmi nemá na nějaké zahradničení čas. Vlastně mi teď domek připomínal nějakou pohádkovou chaloupku.
Jake mě chytl za ruku, jak bývalo jeho zvykem. Ale to bylo asi tak před milionem let, a mě zaskočilo jak jsem se do té doby dokázala zase vcítit. Tenkrát jsme byli nerozluční. Trávila jsem většinu dní tady u Sama doma, protože mě hledala Victoria.
Rychle jsem se snažila tu vzpomínku potlačit, ale už mě stihla rozetřást. Jacob si mě přitáhl blíž, aby mě hřálo jeho tělo, jelikož si myslel že se klepu zimou.
Plynulým pohybem otevřel dveře do malé místnůstky, kde se těsnilo několik postav.
Rozpoznala jsem tváře vlkodlaků, kteří jsou okolo něčeho seskupeni. Jak jsme vstoupili a dovnitř zafoukal závan větru všichni se otočili směrem k nám a naskytli mi tak možnost spatřit kolem čeho se shlukli.
Uprostřed, na židli svázaný, seděl nádherný jako vždy, Edward.
Jakmile jsem ho tam tak uviděla pocítila jsem neuvěřitelnou averzi ke všem co mu tohle udělali, i když jsem je znala a měla moc ráda, nyní byla nenávist silnější.
Vrhla jsem se k němu a chtěla ho rychle odtamtud odvézt pryč, aby už nemohli nic udělat tomu překrásnému božímu tvorovy. Jeho výraz byl mučednický a jeho oči plné lásky, když mě tam uviděl. Vytrhla jsem Jacobovi svou ruku, ale narazila jsem do Sama jak se mi snažil zatarasit cestu k Edwardovi.
Z Edwardova hrdla se vydralo hrozivé zavrčení, které zahřmělo po celé místnosti.
"Hned ji pusť!" řval na Sama a vysloužil si za to silný úder pěstí do obličeje od Paula.
"Paule!" zakřičeli jsme trojhlasně já, Sam a ..Quil? Takže i Quila to nakonec potkalo. Přesně jak předvídali.
"Edwarde! Je ti něco ?"
"Bello, lásko, okamžitě odsud zmiz než přijdeš k úrazu! Snadno se
rozčílí a stěží se ovládají, když jsem tu já." volal na mě svým neodolatelným hlasem.
"My se umíme ovládat." zavrčel na něj Jacob, který už stál zase po mém boku.
"Ale jestli nechceš, nemusíš tu být" přidal se Sam, když pohlédl na Emily.
"Já tu zůstanu. Jen mi už někdo vysvětlete co se to tu děje.
A prosím vás, můžu odvázat svého přítele?!"
"To raději ne, Bello." ozval se jako první povědomý hluboký stařecký hlas. Vůbec jsem si předtím Billyho nevšimla.
"A to jako proč??" ohradila jsem se na něj.
"Protože se bojí co bych mohl udělat." vysvětlil Edward a střelil vědoucím pohledem po Billyho šokovaném výrazu.
"No jistě. Zapomněl jsem co dokážeš." odvětil Billy.
"A já myslel, že Quileuté mají dlouhou paměť.."
"Může mi konečně někdo říct o co tady sakra jde??" přerušila jsem jejich hádku.
Připadalo mi to celé tak absurdní, vidět všechny ty mýtické tvory v tak malé místnosti pohromadě.
"Pamatuješ si, jak jsem se tě ptal na tu jachtu včera v noci?" začal vysvětlovat Edward jakmile pochopil mou bezmoc.
Uvědomila jsem si jak nejen Jacob, ale i všichni v místnosti ztuhli, když Edward řekl - včera v noci. Ale jen Jake se na mě otočil a vytřeštil oči. Edward si toho nevšímal a pokračoval.
"No bylo to takhle..."