Pod křídly andělů

Autorka: LindSAY

Forks, městečko ve státě Washington. Téměř každý den zde pršelo, všudypřítomná mlha halila město do tajemného závoje. Večery bývaly velice chladné. V noci měl každý místní obyvatel strach vůbec vyjít před dům. Povídalo se o medvědech, kteří se nebezpečně přemnožili v nedalekých horách Goat Rocks. Ale pravda byla ve skutečnosti mnohem děsivější.

Jen jedna dívka neměla důvod se jakkoli obávat o svůj život. Bydlela v malém domku, nedaleko okraje lesa, který objímal celý její dům a poskytoval jí tak svou přívětivou náruč. Nikdy se nebála jít do toho lesa sama. Jen jednou jedenkrát se bála.

Liz byla sedmnáctiletá dívka, která tak úplně nezapadala mezi své vrstevníky. Její kaštanově hnědé vlasy, které se jí divoce kroutily skoro až do pasu, každého uchvátily. Její jasně zelené oči nenechaly nikoho v klidu. Každý muž, chlapec, kluk a dokonce i batolata, ti všichni se v jejích očích utápěli. Její smyslné plné rty temně červené barvy jí záviděla každá žena ve Forks. Když se ve výjimečných okamžicích usmívala, všechno kolem jako by roztávalo.

O Liz si lidé mysleli, že je magická bytost, která je sem přišla chránit. Nejeden muž k ní cítil náklonnost. Mohla mít každého chlapce, na kterého by prstem ukázala. Ona však neměla zájem. Neměla zájem o nikoho. Neměla kamarády, ani kamarádky. I když byla tak úchvatně krásná, lidé se jí vyhýbali.

Považovali ji za blázna, ale přitom za onu ochránkyni, kterou sem seslal Bůh. Lidé vedli debaty o jejím původu a o náhlém objevení se tady ve Forks. Tajně postávali před jejím domem, když spala, nebo když byla ve škole. Čekali, že z jejího domu vyjde další krásné stvoření, jako byla ona sama.

Dva roky od jejího záhadného, a nikdy nevysvětleného příchodu, uplynuly jako voda. Liz si začínala zvykat na slídily, kteří postávali před domem, na sousedy, kteří zmlkli pokaždé, když je pozdravila.

Pokaždé když vstoupila do místnosti plné lidí, nastalo ticho. Jako by celá místnost oněměla tou krásou. Liz dokázala rozzářit každou místnost, ať byla sebevíc ponurá. Byla jako anděl.

Ale i tak andělská stvoření, jako je Liz, mají svá tajemství. Tajemství, která by neměla být nikdy odhalena…

Od mého příchodu sem do Forks se vůbec nic nezměnilo. Pořád jsem pro lidi byla ta záhadná Liz, která vypadá jako anděl, ale tváří se jako blázen. Nejspíš i vám bych připadala jako blázen. Důvod? Jsem jeden z nejnebezpečnějších predátorů na světě.

Lidi v mé blízkosti se cítí nesví, jakmile mě spatří. Slyším jejich divoce bijící srdce pokaždé, když kolem nich projdu. Ztratí schopnost mluvit, když se na ně podívám. Jejich myšlenky jsou pro mě utrpením.

Myslí si, že nikdo jejich myšlenky neslyší, ale mýlí se. Jsou tady dvě osoby, které jejich myšlení slyší. Já a můj bratr Edward. Ano, jsme mimořádně nadaní. Dokážeme lidem číst jejich myšlenky. I když bychom se této schopnosti rádi zbavili. Tedy, jen v určitých chvílích.

 Ale nejsme to jen my dva, kteří jsou něčím zvláštní. Naše sestra Alice vidí budoucnost, i když její vize se mohou měnit podle toho, jak se člověk rozhodne. Jasper, můj bratr, si rád pohrává s emocemi ostatních lidí. Bella je naše ochránkyně. Její štít nás může chránit před útoky zvenčí. A pak je tady zbytek mé fascinující rodiny. Esme je ta, která drží rodinu pohromadě a dává jí veškerou svou lásku. Carlisle je náš stvořitel. Všech, kromě mě a Belly. Emmett je nejsilnější z nás a Rosalie je nejkrásnější. A taky je pěkně tvrdohlavá.

Moje rodina. Tak moc mi tady chybí! Jsou to už dlouhé dva roky, kdy odešli. Neměli ale na výběr. Carlisle nestárne, stejně jako všichni mí sourozenci. Lidé se začínali vyptávat, a tak Carlisle usoudil, že bude lepší odjet daleko odsud. Lidé prý snadno zapomenou.

V době kdy odjeli, jsem byla novorozená jen pár dní. Nutila jsem je, aby zůstali. Prosila jsem je, aby mě tady nenechávali samotnou. Viděla jsem na nich, že mě nechtějí opustit, ale museli. Zůstala jsem tady sama.

Bylo mi přiděleno, chránit zdejší lidi před nebezpečenstvími, jako jsme byli my sami. Zdejší lesy poslední dobou nebyly bezpečné pro nikoho z těch ubohých lidí. Měla jsem plné ruce práce. Lidé věřili té historce o přemnožení medvědů, ale skutečnost byla děsivá. Sama jsem se toho obávala. Poslední dobou jsem lovila neustále. Musela jsem být připravená na všechno.

Carlisle mě varoval před necelým měsícem. Informoval mě o tom, že Volturiovi se rozhodli sem poslat armádu novorozených. Moc jsem o nich nevěděla, ale o tomhle jsem nepochybovala. Takhle by se nikdy nechovali. Střežili naše tajemství po celá tisíciletí. Proč by teď riskovali prozrazení?

Mohla jsem jen děkovat bohu za to, jak ke mně byl štědrý, když mě Bella proměnila. Nejen, že jsem mohla číst v lidské mysli, byla jsem dokonce stejně rychlá jako Edward a jen o něco málo slabší než Emmett. Krásná jsem byla až po proměně, takže moje kořist mi nikdy neodolala.

Ano, musela jsem zabíjet. Zabíjela jsem svůj druh. Byla jsem zásadně proti tomu, ale co jsem měla dělat? Nemohla jsem dovolit, aby umírali nevinní lidé. Bylo mým posláním tomu předejít. A já jsem svůj úkol plnila svědomitě.

Dnes byl obzvláště únavný den. Dva novorození mi málem utekli přímo do města, k lidským obydlím. Musela jsem si pohnout, abych je oba stihla zastavit. Byli mrštní, to se jim musí nechat. Teď už je z nich jen malá doutnající hromádka v lese.

Vracela jsem se domů, když v tom jsem uslyšela zvonek. Někdo zvonil na mě? Rozběhla jsem se nadlidskou rychlostí, aby můj návštěvník nemusel dlouho čekat. Tohle se mi nestávalo často, že by za mnou chodily návštěvy. Byla jsem zvědavá, kdo to bude.

Proskočila jsem do svého domu oknem a pospíchala ke dveřím. Prohrábla jsem si vlasy a nahodila svůj tajemný úsměv. Otevřela jsem dveře.

„Dobrý den, já jsem Tony Scott.“ Nejdřív jsem očekávala poslíčka s poštou, nebo nějakého souseda, takže jsem se dívala před sebe a nikoho jsem neviděla. Musela jsem svůj pohled směřovat o něco níž. Před mými dveřmi stál chlapec, s rozcuchanými vlasy.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho vesele. Musím udělat dojem na jediného návštěvníka, za poslední půlrok. „Co tady děláš, chlapče?“ zeptala jsem se ho ustaraně. On se na mě přívětivě usmál a pokrčil rameny.

„Vy jste Liz Cullenová, že jo?“ ukázal na mě prstem a pobaveně se usmíval. Nepochybně viděl, jak jsem sebou cukla. Takhle mě nikdo neoslovoval. Nikdo nevěděl o tom, že jsem jednou z nich.

„Ano, to jsem. Pojď dovnitř.“ Pozvala jsem ho dál. Nejdřív se rozmýšlel, ale pak nedočkavě přikývl. Rozhlédla jsem se kolem, jestli toho hocha nikdo neviděl před mým domem. Vedlo by to jen k dalším pomluvám.

Zavedla jsem ho do svého obývacího pokoje a nabídla jsem mu, aby se posadil. Zeptala jsem se, jestli by si nedal kakao, nebo něco podobného, ale on mi tiše řekl, že si vystačí s obyčejnou vodou. No, tak tohle bych nečekala.

Přišla jsem se sklenicí vody v ruce. Chlapec stál u krbové římsy a prohlížel si moje fotografie. Jednu dokonce držel ve své drobné ruce. Rodinná fotografie z doby, kdy jsme ještě byli spolu. Díval se na ni, jako kdyby ho to dojalo. Odkašlala jsem si.

„Tady je ta voda. Ale teď mi pověz, odkud znáš mé příjmení?“ zajímala jsem se. Tony se s leknutím otočil a položil fotku zpět na římsu.

„Já jsem spíš hádal, víte? Jste moc krásná, stejně jako byli oni. Působíte na lidi stejně jako oni. Vaše oči mají stejnou barvu jako jejich. A viděl jsem vás s nimi. Musela jste být Cullenová.“ Byl na sebe tak pyšný, že se nemýlil! Cítila jsem to z něj. „Kdy se zase Cullenovi vrátí?“ zeptal se mě po chvilce mlčení.

„No, já to vlastně ani nevím. Dlouho jsem s nimi nemluvila.“ Objasnila jsem. opět nastalo ticho. Snažila jsem se zachytit jeho myšlenky, ale šlo to těžce. Jeho mysl byla velmi klidná a tichá.

Je vážně moc hodná. Snad se k ní brzy vrátí i ostatní. Posteskl si. Vypadal teď smutně. Jeho dětský obličej byl svraštělý pochybnostmi.

„Určitě se brzy vrátí. Nemusíš se bát.“ Ujišťovala jsem chlapce i sama sebe.

Já se nebojím, protože vy nás chráníte taky. Bylo to zvláštní. Takhle se mnou nikdo nekomunikoval. Jen prostřednictvím myšlenek. Jediný člověk, který to dělal byl Edward. Mohl snad tento malý chlapec vědět něco o tom, co dělám tady v lesích?

„Co o mě víš?“ zeptala jsem se dychtivě. Očividně byl mým zájmem zaskočený.

Nic konkrétního. Vím, že jste často v lese a zabíjíte to, co nás ohrožuje. A taky vím, že máma mě zabije, až zjistí, kde jsem dneska byl. A ještě jednu věc vím, lidé si o vás myslí, že jste blázen. Já si to ale nemyslím. Myslím si, že jste anděl. Stejně jako oni. No teda! Nic konkrétního? Tolik věcí o mě nevěděl nikdo. Kromě mé rodiny samozřejmě.

„Víš toho dost. Nebudu se ptát, jak jsi na to přišel, ale máš pravdu. Snažím se chránit vás před tím, co je v lese. Takže tam sám nechoď.“ Tony se zvedl k odchodu. Sklenici vypil až do dna. Postavil ji opatrně na stůl a starostlivě se při tom díval na své ruce. Jako kdyby si nebyl jistý, zda jeho ruce pracují dobře.

Pak jsem ucítila něco podivného. Jeho srdce teď pracovalo mnohem rychleji. Slyšela jsem jeho krev, jak se mu rozlévá po celém těle rychleji, než bylo normální. Ustaraně jsem k němu přiskočila.

„Tony, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a chytla jsem ho za ramena. Zamrkal na mě, jako kdyby neviděl. Jako kdyby byl oslepen sluneční září. „Ty jsi nemocný.“ Prohlásila jsem zděšeně. Přikývl.

„Rakovina srdce. Na seznamu čekatelů jsem už tři roky a pořád se nikdo nenašel.“ Napřímil se a zadíval se mi do očí. „Taky bych se ve vašem pohledu utopil.“ Poplácal mě dlaněmi po zádech a odešel. Když stál na práhu dveří, zamával na mě.

Z té podivné příhody s Tonym jsem se nemohla vzpamatovat ještě dlouhou dobu. Celý zbytek dne, celou noc jsem přemýšlela nad tím, odkud toho o mě ví tak moc.

Zaklepání na dveře mě vyrušilo. Dvě návštěvy za jeden den? To bylo trochu moc i na mě. Musela jsem na sebe rychle hodit župan, abych nepůsobila moc nápadně. Normální lidé už spali, takže jsem musela vypadat přinejmenším na to, že se spát chystám.

„Lizzie!!!“ prozpěvovaly nadšeně tři hlasy. Tři páry rukou se po mně natahovaly. Alice, Rosalie, Bella. Moje sestry jsou tady! Vtáhla jsem je dovnitř. Všechny jsem je při tom povalila na zem. Ležely jsme na zemi a smály se. Konečně jsem je měla u sebe!

„Co tady děláte?“ ptala jsem se jich mezi záchvaty smíchu. Přišlo mi to tak neuvěřitelné! A přijely zrovna dnes, když jsem vedla rozhovor s tím chlapcem o jejich návratu. Shoda náhod, nebo v tom bylo něco víc?

„Rozhodli jsme se, že je na čase se vrátit!“ zazpívala Alice a vrhla se mi kolem krku. „Ani nevíš, jak moc se nám po tobě stýskalo!“ políbila mě do vlasů a pak se ode mě odtáhla.

„Co je?“ ohradila jsem se dotčeně.

„Bereš svou práci velmi svědomitě, že?“ zašklebila se na mě. „Smrdíš jako novorození. Fuj!“ dvěma prsty si chytla kořen nosu a tvářila se, že je jí z toho zápachu zle.

„Ach Lizzie! Kdybys viděla všechny ty krásné šaty, které jsem si přivezla. Budeš mi je závidět.“ Vychloubala se Rosalie. Jindy bych měla chuť ji praštit, ale dneska jsem ji pevně objala.

„Ani nevíš, jak se na ty šaty těším, Rose.“ Zvědavě se na mě podívala. Políbila jsem ji na obě tváře. „Ano, myslím to vážně. Ale jen dneska.“ Oplatila mi zářivý úsměv.

„No tak! Já na ni mám taky právo! Nechte mi ji na chvíli!“ ozvala se vedle mě Bella a odstrčila ode mě Rosalie. „Liz, bylo to bez tebe nesnesitelné. Tyhle dvě mě málem umořily nakupováním!“ vrhla se mi kolem krku. Hladila jsem ji po vlasech. Konečně jsou tady se mnou. Ale i tak mi tady někdo schází. Mí bratři a rodiče. Carlisle a Esme. Kde jsou?

„Kde je zbytek?“ zeptala jsem se nervózně. Alice se na mě široce zazubila a posadila se.

„Jsou na cestě. Víš, my jsme byly tak nedočkavé, že jsme jim prostě utekly. Ale neboj se, dorazí brzy. Je tady hodně práce.“ Tak tohle mi chybělo celé dva dlouhé roky. Moje rodina. Budeme zase všichni spolu.

„Jste doma?“ slyšela jsem volat Esme z dálky. Bez váhání jsem se i se sestrami rozběhla ven z domu. Esme mě uviděla a já v tu chvíli zapomněla, jak je krásná. Její laskavý obličej na mě čekal jen pár metrů ode mě. Vrhla jsem se na ni, jako kdybych ji chtěla povalit. Což se mi naštěstí nepovedlo.

„Ach Esme! Totiž… mami!“ povzdechla jsem si a vdechovala jsem její vůni. Obě jsme se objímaly dlouhou chvíli, než si na mě začal dělat nároky Emmett. Hrubě si mě k sobě přitáhl a poplácával  mě po zádech.

„Ty jsi mi ale vyrostla! Když jsme tě tu nechali, přísahal bych, že jsi byla takovýhle drobeček. A teď mě tady skoro umačkáš.“ Uvědomila jsem si, že jsem ho držela tak pevně, až si bolestí povzdechl. „O tomhle pomlč před ostatními!“ varoval mě tiše. Poprvé jsem slyšela Emmetta říct „Au“.

„Jazzi! Brácho! Dneska mě budeš muset uklidňovat dlouho. Asi z vás zešílím radostí!“ skočila jsem mu do náruče. Jasper mi taky moc chyběl. Měli jsme k sobě hrozně blízký vztah. Oba jsme tak trochu byli z jiného světa, než ostatní.

„Dneska tě výjimečně uklidňovat nebudu, Lizzie. Chci si tenhle pocit užít. Konečně tě mám zase na očích! Bál jsem se, abys nevyváděla nějaké hlouposti.“ Zabořil mi hlavu do vlasů a smál se.

„Edwarde!!!“ Křičela jsem jako nepříčetná a rozběhla jsem se do jeho náručí, které měl široce otevřené. „Ani nevíš, jak mi takový cvok jako ty, chyběl. Teď už v tom aspoň nejsem sama.“ Edward se tiše pochechtával.

Ani nevíš, jak mi chybělo, že jsem s nikým nemohl mluvit jen pomocí myšlenek. Miluju ten  pocit, když my dva o něčem mluvíme a oni nemají tušení o čem. Tentokrát jsem se otřásala tichým smíchem já.

Nakonec mi zbýval jediný člověk, kterého jsem nepřivítala. Můj otec. Carlisle.

„Carlisle! Ach Carlisle!“ objala jsem ho a položila jsem si hlavu na jeho rameno. Hladil mě po vlasech a omlouval se mi. Slíbil, že už mě nikdy nikde nenechá samotnou. Doufala jsem, že mluví pravdu.

Pokračovali jsme v objímání až do brzkých ranních hodin. Měli jsme si toho tolik co říct. Přece jen, dva roky je nesmírně dlouhá doba.

„Jak jsi to tady zvládala s těmi novorozenými?“ ptala se mě Esme. Na tvářích provinilý výraz. Jak jen jsme ji tady mohli nechat samotnou? Chudinka… musela toho tolik zvládnout!

„Zvládala jsem to celkem slušně, myslím. Žádný člověk nebyl zraněn. Ale novorození se zase objeví.“ Carlisle se na mě zděšeně podíval.

Myslíš si, že Volturiovi pošlou další? Ptal se mě. Přikývla jsem. Neviděla jsem jediný důvod, proč by neposlali další.

„Zítra si promluvím s Arem, Marcem i Caiem. Vysvětlím jim, že Bella je jednou z nás a ty, že pro ně nejsi nebezpečná. Pokud to nevezmou na vědomí, budeme nuceni zasáhnout.“ Promluvil tiše Carlisle a přelétl nás všechny pohledem. Přikývli jsme. Tohle vraždění novorozených musí jednou skončit.

Aro slíbil, že novorození se ve Forks už nikdy neukáží. Projevil také nesmírný obdiv nad tím, jak jsem se dokázala vypořádat s tolika útoky a neohrozila jsem přitom lidské životy. I já jsem na sebe byla pyšná.

Začínalo se blýskat na lepší časy. Jen jediná věc mě trápila. Ten chlapec, Tony. Tak zoufale jsem se mu snažila pomoct, ale stále jsem nenacházela řešení.

V tom se rozezněl zvonek. Všichni členové mé rodiny, strnuli v pohybu, který právě vykonávali. Jen já jsem měla slušnou představu o tom, kdo za dveřmi stojí. Tony.

„Ahoj Tony.“ Pozdravila jsem ho, sotva jsem otevřela. Široce se na mě usmíval a nahlížel dovnitř. Jistě, že věděl, kdy se vrátí. Proto za mnou včera přišel. „Jen pojď dál. Tohle je moje rodina, ale předpokládám, že je znáš. Nemýlím se?“ Tony radostně poskočil a vešel do obýváku, kde na něj zíralo osm párů zvědavých očí.

„Ahoj Cullenovi. Já jsem Tony. Tak jste se vrátili!“ radost z něj jen odkapávala. Edward se něčemu zasmál. Asi tomu, co si Tony myslel. Napjatá atmosféra se uvolnila.

„Paní Liz, přišel jsem vám jen oznámit, že se našel dárce! Budu mít nové srdce!“ málem skákal až do stropu, když mi to oznamoval. Tak báječné zprávy jsem nečekala.

„To je vážně skvělé, Tony!“ jásala jsem s ním.

„Tak já zase poletím domů. Jen jsem se chtěl ujistit, že jste opravdu tady.“ Otočil se směrem ke dveřím.

„Zase se někdy stav Tony!“ křikla jsem za ním ještě. Tony se na mě otočil a pousmál se.

Teď už se nemusím bát vůbec ničeho. Nikdo z nás se nemusí bát. Forks je zase konečně pod ochrannými křídly andělů. Poslal mi tuto myšlenku a dveře se za ním zavřely.

Až přijde správný čas, dozvím se, jak Tony ví o mé schopnosti. Teď se ale musí uzdravit. A jak sám řekl, Forks je zase konečně pod ochrannými křídly andělů…

KONEC