Pochybnosti

Autorka: Ol...

Říká se, že jsme tvorové, které žádný člověk nedovede zničit. Tvor, který se nikdy neunaví. Tvor, který se nedokáže pořádně zamilovat. Tvor, který necítí bolest.

Ano, jsem jeden z těch tvorů. Jsem upír, ale všechny tyto chyby, tyto pochybnosti jsem sám zažil. Sám zažívám.

Dokud jsem nepoznal Bellu, mou Bellu, tak jsem si myslel, že můžu být sám. Že mi nic nechybí. Mám přeci svou rodinu. Mám možnost získat vše na tomto světě, ale teď?

Ležím na posteli vedle mé lásky a nemohu se na ní vynadívat. Je to moje všechno. Můj život. Má existence. Moje naděje. Kdybych mohl, dal bych jí vše. Položil bych pro ní svůj život. Dal bych jí svou duši. Snesl modré z nebe, ale proč?

Nevím, nemám pro své chování vysvětlení. Nejlepší co mohu říct je, že jí miluji. Možná jsem až moc sobecký, ale nemohu jí opustit, nemohu bez ní žít.

Když se na mne podívá, podlamují se mi kolena. Nikdy bych jí nepřiznal, že má na mě takový vliv. Možná to v hloubi duše ví, možná ne.

Opatrně jí odhrnu hebké vlasy z čela, abych měl lepší výhled na tu krásu. Jak s radostí říká, když se na ní podívám, omamuješ mě. Ale je to naopak. To ona je mé slunce, které mi prozařuje mé dny. Dny, ve kterých se bojím o ní. O mou malou Bellu. O toho křehkého človíčka, který nedokáže přežít den bez zranění.

Její ruka se napjala se strachem z mé nepřítomnosti. Propletl jsem naše prsty, dávajíc jí jistotu. Jistotu, kterou už nikdy nebudu mít. Mám teď ji, ale co pak? Co když se zamiluje do někoho jiného? Do někoho, kdo jí může milovat tak jak potřebuje? Do někoho, kdo se nemusí ovládat každý okamžik s ní. Někoho, kdo jí dá děti. Kdo s ní zestárne. Mé obavy, mé noční můry strašící mě za bílého dne. Strach z opuštění.

„Miluji tě.“ Dvě slůvka vyslovená ze spánku, ale pořád to jsou ty nejsladší slabiky, které jsem kdy slyšel. Jsou určeny pro mě. Jen a jen pro mě, ale na jak dlouho? Týden, měsíc, rok? Nevím, nemůžu si být ničím jistý.