Osudové setkání

Autorka: Teridarkness

4. KAPITOLA - Kráska a Zvíře

CULLENOVIC DŮM-  ROK 1950

„ Emmette!! Opovaž se, to udělat znovu!!“ vykřikla jsem ve snaze, že mě možná poslechne a dá mi pokoj.

On se jen uličnicky usmál a rychlím pohybem na mě skočil. Já se zapřela, v naději, že možná tak zmenším škody na pokoji, na které si Esme stále stěžovala. Ale moc to nezabralo, narazili jsme do zdi a ta se otřásla, a pak z ní opadly kusy omítky.

„ Copak miláčku?“ řekl a začal se smát.

Protočila jsem oči¨. „ Ach Emmett, člověk by řekl, že tě to časem omrzí…“

„ No, to bude tím, že nejsem člověk.“  uchechtl se.

 Vši sílou jsem ho od sebe odstrčila. Zřejmě se mu to nelíbilo.

„ Rose, to se ani nerozloučíš se svým manželem?“ řekl uraženě a zkřížil si ruce na prsou.

Svůdně jsem k němu popošla. „ Ale no tak, drahý.“ Dala jsem mu ruce na ramena. „  vždyť jsme se už spolu loučili.“

Chytl mě kolem pasu. „ Ach Rose, já tě miluju, nemohu bez tebe být.“

„ Já tě taky miluji, nejradši bych byla jen s tebou, ale někdy se to nedá vydržet to, jak jsi šílený.“ Povzdechla jsem si.

„ Rose jsem šílený, ale do tebe….“ A políbili jsme se.  Ucítila jsem,jak se jeho ruce pohybují směrem z mého pasu na můj zadek. Někdy jsem měla pocit, že kdybych ho nebrzdila, tak by jsme se celé dny a noci jen milovali. Těšilo mě, že se mu tolik líbím, ale díky tomu, že jsme byli upíři, tak jsem vůbec nebyli unavení.

„ Emmette, Rose! To vám nestačily ty dny před tím? Musíme na lov!“ uslyšela jsem Edwardův pobavený hlas zespoda.

Povzdechly jsme si oba dva najednou. „ No jo no…už jdu!“ řekl otráveně Emmett.

Odtrhli jsme se od sebe a sešli jsme dolů.

„ Já už myslel, že nepřijdeš…tvé myšlenky to dávaly jistě najevo.“ Pravil Edward a koutky mu cukaly nahoru pobavením.

Edward si těch skoro dvacet let, co jsem s Emmettem ze mě stále utahoval. Nevěděla jsem přesně proč. Možná mé myšlenky a mé činy mu přišli tak zábavné. Sice pravda, už se několikrát stalo, že to nevydržel a vběhl do mého a Emmettova pokoje. Obhajoval se tím, že už nás nemůže poslouchat atd.

„ Ach Edwarde, až se zamiluješ pochopíš.“ Řekl Emmett.

Přidala jsem se k Emmettovi. „ Edwarde…copak se ti jěště žádná dívka nelíbila?“

Edward se zamračil. „ Promiň nenašel jsem ještě žádnou, co by byla na pokraji smrti.“ Řekl sarkasticky.

Hodila jsem oči v sloup.

„ Víš, co by to chtělo?“ otočila jsem se na Carlislea, které právě vešel do místnosti.

„ No co, Rosalie?“ otázal se beze zájmu.

Hodila jsem ruce v bok. „ Chtělo by to tu oživit. Už je to tady s váma nuda, nebýt Emmetta umřela bych nudou. Někoho nového…“ zamyslela jsem se.

„ Vážně? A kde chceš najít někoho nového?“ řekl Carlisle.

Zvedla jsem obočí. „ A jak to mám vědět? Jsem snad vědma?“  

„ Pojď Emmette. Musíme jít.“ Pokynul Edward k Emmettovi.

Políbil mě na tvář. „ Zatím, miláčku.“

„ Užij si to.“ Popřála jsem mu.

Poté oba dva odešli. Zůstala jsem tam s Carlislem.

„ Kde je vlastně Esme?“ zeptala jsem se ho. Ani se na mě nepodíval a dál něco hledal v papírech na stole. „ Hm…myslím, že jela za tím panem Jacksnem.“

Za panem Jacksnem? Že by šla kupovat další postel? Do zásoby?

„ A proč?“ vyptávala jsem se dál.

Vzhlédl na mě z pod papírů. „ Nevím, jenom mi řekla, kam jede…a teď mě, prosím tě, Rose, chvíli nech pracovat.“

Zamračila jsem se na něj. „ Jasně, tati.“ Řekla jsem a dala důraz na slovo „ tati“.

Odešla jsem nahoru do svého pokoje, vytáhla si knížku a  začala číst. Nevím jak dlouho jsem četla, ale venku už byla tma.

„ Rose!“ uslyšela jsem Esme.

„ Nahoře.“ Řekla jsem a čekala až vejde.

Dveře se opatrně otevřely a Esme vešla dovnitř.

„ Ahoj.“ Pozdravila jsem ji.

„ Ahoj.“ Odpověděla.

Odložila jsem knížku. „ Potřebuješ něco Esme?“

Sedla si naproti mně. „ Chtěla jsem ti říct, dneska jsem byla v jednom obchodě, a našla jsem krásné šaty! Stvořené přímo pro tebe…tak jsem si řekla, že by jsi se tam mohla stavit odpoledne před tím než Edward a Emmett přijdou z lovu.“ Vysvětlila mi a stále se na mě usmívala.

Pozvedla jsem jedno obočí. „ Moc ráda, Esme, říkala jsem si, že bych si měla jed něco koupit, aspoň Emmetta potěším.“

Rozzářila se. „ Skvěle! No já půjdu, vidím, že jsi začala číst Jane Austenovou, tak to tě nebudu rušit.“ Řekla a odešla.

Vzala jsem knížku a pokračovala v četbě. Noc se změnila v den a já už dočetla. Odložila jsem knížku na své místo. Převlékla jsem se, nalíčila se a sešla dolů.

„ Tak já pojedu do toho obchodu, jak se jmenuje?“ zeptala jsem se Esme, které seděla na gauči v Carlislově objetí.

„ Lasy. Ten obchod se jmenuje Lasy.“ Oznámila mi a usmála se.

„ Dávej pozor.“ Řekl Carlisle, když jsem brala klíče z poličky.

Protočila jsem oči. „ Jako kdyby se mi něco mohlo stát.“ a odešla jsem do garáže.

 Nakonec jsem si vybrala Mercedes a odjela. Užívala jsem si rychlé jízdy do té doby, než jsem zajela do města. Zaparkovala jsem kousek od obchodu. Vystoupila jsem a šla jsem po ulici.

„ Nemáš zájem kočko?“ zakřičel na mě nějaký chlápek přes ulici, ještě k tomu zapískal.

Ignorovala jsem ho, stejně tak jak jsem ignorovala pohledy všech kolemjdoucích. Děvčata se na mě dívala zcela rozzlobeně a chlapci mě jen užasle pozorovali.

V obchodech jsem nakoupila šaty a boty. Když jsem měla nakoupeno, tak jsem celá ověšená taškami šla k auto. Věci jsem hodila do kufru a zamířila si to zpátky k domu. Už jsem se hrozně těšila na Emmetta.

Jela jsem zrovna kolem lesa, když jsem si všimla pohybu. Chvíli jsem ten pohyb sledovala, pak když jsem se otočila zpátky na cestu, jsem uviděla Emmetta stát uprostřed cesty.

Šlápla jsem na brzdy a auto prudce zastavilo.

„ Emmette!!! Ty jsi se dočista zbláznil!“ zabouchla jsem hlasitě dveře od auta, když jsem vystoupila. V okamžiku stál u mě.

„ Ne, miláčku. Byli jsme na cestě domů, když jsme si všimli Carlislova auta a já si řekl to musí být určitě Rose…a vidím měl jsem pravdu.“ Usmál se na mě a ukázal na Edwarda, který právě vycházel z hustého lesa.

„ Ahoj, Rose.“ Pozdravil mě.

„ No nazdar!“ vykřikla jsem rozzlobeně.

„ Ale no tak…nezlob se na mě.“ Řekl Emmett a chytl můj obličej.

Chvíli jsem se mračila, ale nemohla jsem moc dlouho, nakonec jsem se usmála. „ Jak bych se na tebe mohla zlobit.“ Řekla jsem a pak jsem ho políbila. Zcela jsem zapomněla na Edwarda, který nás pozoroval.

„ Ehm. Ehm.“ Odkašlal si a tím nás přerušil. „ Svezeš nás?“

„ Jasně, naskočte.“ Řekla jsem radostně a pak jsme nasedli do auta. Emmett seděl vedle mě a Edward za mnou. Nikdo nemluvil, zajeli jsme do garáže. Vše vypadalo stejně, až na vůni. Všichni jsme ztuhli, poznali jsme ten pach- další upíři.

„ Edwarde?“ byl to Emmette, zřejmě mu sdělil svůj plán v myšlenkách, Edward jen kývnul na souhlas.

„ Rose, schovej se za mě.“ Přikázal mi. Poslechla jsem ho, vždycky mě chránil, někdy až přehnaně.

Šli jsme pomalu. Edward a Emmett vpředu a já za nimi. Když jsme byli u dveří, tak Edward skočil dopředu a otevřel dveře, dovnitř vběhl Emmett za ním Edward a pak já. To co jsme spatřili by nám vyrazilo dech, kdybychom byli lidé.

Carlisle s Esme seděli na gauči a naproti nim dva neznámí upíři- šíleně hubená krátkovlasá černovláska a vysoký svalnatý blonďák s mnoha jizvami po celém obličeji a na rukách. Esme se zřejmě vůbec nebála, vesele se na tu dívku usmívala. Když jsem si je prohlédla znova, pochopila jsem. Oba dva měli zlaté oči jako my. Nepili lidskou krev.

„ Carlisle?“ oslovil ho šokovaně Edward. Carlisle se na něho usmál. „ Je to pravda Edwarde, vyslechněte si je.“ Poručil nám.

„ Hm…jsem…“ nestačil to však doříct, neboť neznámá upíří dívka vyskočila a vesele k nám přiběhla.

„ …Emmett…já vím…ty jsi Rosalie, jste manželé…a ty jsi Edward a umíš číst lidské myšlenky.“ Ukázala na nás a zvonivě se usmála. „ Tohle je Jasper a já jsem Alice,jsme manželé.“ Přestavila sebe a toho blonďáka, který už stál vedle ní.

Nechápala jsem. „ Jak to víte?“ zeptala jsem se a vyšla zpozad Emmettova těla.

Edward se šokovaně na nás podíval. „ Ona vidí budoucnost a on umí ovládat emoce.“řekl užasle.

„ Ano, díky tomu jsme vás našli.“ Vysvětlila nám Alice. „ nechceme vám ublížit, my jsme jenom nemohli uvěřit, že někdo žije tak jako vy.  Když jsem vás viděla ve vidění, prostě jsem musela.“

„ My jsme také rádi, že existuje někdo jako my.“ Řekl Carlisle a zvedl se. „ vypadá to, že si toho, co říct.“

Esmé stále kousek od Alice. „ Máte kde být?“ zeptala se starostlivě.

„ Upřímně, ne nemáme.“ Odpověděl Jasper a nervózně se na Esme usmál.

Byla jsem nadšená, že je někdo jako my a navíc ta Alice mi byla velice sympatická. „ Tak zůstaňte u nás!“ vkročila jsem do rozhovoru také, všichni se na mě překvapeně podívali.

„ To by bylo skvělé!“ vypískla Alice a stála u mě.

„ Můžete být zatím v pokoji pro hosty.“ Řekla nadšeně Esme.

Alice se zamračila. „ No vlastně…už jeden pokoj jsem vybrala. Byl tam krásný výhled, nemohla jsem odolat!“ přiznala se provinile, pak se otočila na Edwarda. „ Promiň Edwarde, věci máš v garáži.“

Podívala jsem se na Edwarda, to už jsem nezvládla. Vypukla jsem v šílený smích a po chvíli se ke mně připojili všichni kromě Edwarda.

„ A jak víš, že tě nevyhodím?“ zeptal se podrážděně Edward.

„ Tak jako vím, že budeme přátelé…“ odpověděla a prstem si poklepala na spánky.

„ Málem bych zapomněl….“ Řekl, ale už se netvářil podrážděně, usmíval se. Kdo by ne… Alice byla taková malá potvůrka, na první pohled jsem si ji zamilovala. Brala bych ji jako sestru…