Osudové setkání

Autorka: Teridarkness

2. KAPITOLA-VYZNÁNÍ

CULLENOVIC DŮM- 1935

Už to byly dva týdny…dva týdny od jeho přeměny. Moc jsme spolu nemluvili, měla jsem pocit, jakoby mi to všichni dělali naschvál. Jakoby musel vždycky na lov, když jsem s ním chtěla mluvit. Ani sám Emmett nějak nedával najevo, že se mnou chce být. Nevěděla jsem, co si myslet. Tenkrát tam, jak se na mě díval… Ach sakra, Emmette!! Proč mi to děláš?

„ Rose!“ co zase Carlisle chce? Zase nějaké odborné kecy?

Sešla jsem dolů pomalu, na důraz toho, aby věděl, že s ním netoužím mluvit. Čekal pod schodištěm, a byl sám. No, co jsem říkala?

„ Hm…ano Carlisle?“ zeptal jsem podrážděně. A přitom se mu dívala do očí.

„ Rose, tak mě napadlo, no nechtěla by jsi jet dneska na lov s Emmettem místo mě? Už to jsou dva týdny, a Emmett už docela zvládá svou žízeň. A navíc dnes nemůžu mám směnu za jednoho doktora, který je nemocný. Hm, tak co ty na to?“ řekl a usmál se na mě, tím smíchem- musím se za každou cenu smát.

To bylo zvláštní. Najednou on nemůže a já smím? Dva týdny ho ode mě drželi, a teď se chovají jako by nic? Carlisle ví, už kolikrát jsem s ním během těch dvou týdnů chtěla jet. Ale co…. Když teď můžu, tak proč toho nevyužít?

„ Samozřejmě, velice ráda s ním pojedu..a Edward?“ no musela jsem se zeptat, jestli na mě bude můj bratříček dohlížet.

Carlisle se zamračil. „ Edward pojede s vámi…bude stále lepší mít někoho v záloze. Pro případ…“

Nebudu se hádat. Sice mám Edwarda ráda, ale poslední dobou mě štve jeho chování. Chování typu- já vím vše, tak mě nechte být.

„ Nevadí…“ řekla jsem potichu a otočila jsem se, abych mohla jít nahoru. Vešla jsem do svého pokoje a rychle jsem za sebou zavřela dveře.

No, teď nastala moje chvíle. Musím se upravit a připravit, abych vypadala ještě krásněji. Přiběhla jsem ke skříni…

„ Ty ne….ty taky ne….no, ty už vůbec ne!“ přehrabovala jsem se ve svých věcech a hledala jsem, to co bych si na sebe oblékla.

„ Ano! Přesně ano!“ zajásala jsem, našla jsem svoje oblíbené šaty -byly rudě červené s rukávky, uplé- pod kolena. Takové, že ženě zdůrazňují přednosti. Načesala jsem si své dlouhé zlaté vlasy, ještě se trochu nalíčila …a hotovo! Podívala jsem se posledně na sebe do zrcadla- vypadala jsem úžasně.

„Emmett bude šílet.“ Řekla jsem potichu. „Ale jen ať si šílí, jen ať ví, o co už dva týdny přichází.“

Pomalu jsem vyšla z pokoje, na chodbě stála Esmé. „ Rose. Páni! No teda…“ řekla, když mě spatřila. Usmála jsem se. „ Dobré?“ zeptala jsem se.

„ Dobré? Na to ani nestačí slov…“ mumlala „ Emmett z tebe zešílí.“ A začala se smát.

„ To je cíl…“ mrkla jsem na ni. Sešla jsem ze schodů, co mě překvapilo bylo to, že dole nikdo nebyl. Že by Edward s Emmettem jel sám? Už jsem chtěla vyšilovat, když jsem za sebou uslyšela smích.

„….Roger neměl šancí, Beckley ho srazil v minutě!“

„ Edwarde! Roger je legenda! Takhle se k legendě nechovej! Nebo z tebe taky udělám jen legendu!“ a další zával smíchu. Otočila jsem se akorát včas, abych viděla Edwarda s Emmettem jak vcházejí do místnosti. Když mě spatřili, oba dva ztuhli. Toho jsem využila já.

„ Ale chlapci! Takové nevhodné chování k dámě! Nejprve tady musím čekat a teď tohle! Neučili vás slušného chování, že se nemá na lidi civět?“ řekla jsem sarkasticky.

„ Ten kdo to vymyslel, by pochopil, kdyby viděl tebe, že se prostě na tebe nedá dívat jinak než civět…potom by nám určitě odpustil!“ řekl Emmett a mrkl na mě. Já se jen usmála.

„ Panebože, Emmette! Ty jsi řekl poprvé něco inteligentního!“ Řekl Edward a začal se znovu smát.

„ Haha! Tak budeme tu stát nebo půjdeme na lov?“ řekla jsem a pozvedla obočí.

„ Správně Rosalie, dost vtípků na mou adresu! Edwarde, neštvi svého velkého brášku!“ řekl Emmett a bouchl pěstí do zad Edwardovi.

Kruci, kde se vzal ten bratrský vztah mezi Emmettem a Edwardem? Znají se spolu dva týdny a už tohle? Ne, že by mi to vadilo, jsem jen překvapená…

„ Ok, tak jdeme…“ řekl nakonec Edward a na ústech měl stále smích. Vyšli jsme z domu a zamířili si to do lesa. Edward šel před námi. Já s Emmettem jsme šli za ním a samozřejmě jsme byli vedle sebe. Ani jeden nemluvil. Emmett se však na mě stále díval a usmíval se. Bylo to takové zvláštní…pak se ke mně naklonil.

„ Princezno, co kdybychom utekli Edwardovi? Potřeboval bych si s tebou promluvit….a to o samotě…“

Polkla jsem, cítila jsem jeho dech na své kůži. Bylo to tak příjemné…

Usmála jsem a podívala jsem se na něho. „ A umíš běhat dost rychle?“

Zatvářil se, že nad něčím přemýšlí a pak pronesl. „ Hm…myslím, že ano, ale neručím za sebe!“

Edward! Kruci on slyší naše myšlenky! Počkat….zkusím něco.

Edwarde, nech nás prosím tě o samotě…potřebuji s Emmettem mluvit. Prosím pochop to. Musíme být spolu. Je to takové zmatené…já ani nevím co přesně cítí. Prosím…

Uviděla jsem jak Edward jemně kývnul na souhlas.

Děkuji, bráško…máš to u mě.

Otočila jsem se k Emmettovi. Ten mě stále pozoroval. „ Tak do toho…“ a mrkla jsem na něho. Chtěla jsem se rozběhnout, ale nestihla jsem to. Najednou jsem ucítila Emmettovi paži a uvědomila jsem si, že mě nese v náručí. Spěchal upíří rychlostí a stála se na mě vesele usmíval. Bylo to romantické…líbilo se mi být v jeho náručí. Cítila jsem jeho svalnaté tělo, když mě tak držel. Běželi jsme tak pět minut, pak Emmette zastavil, ale nepustil mě z náručí. Stále mě držel.

„ Taak…a jsme sami…“ řekl a usmál se na mě.

„ No toho jsem si všimla…ehm…pustíš mě prosím na zem?“ zeptala jsem se pozvedla jedno obočí.

„ A co když ne?“ ušklíbl se.

„ Tak se o to pokusím sama.“

Emmett se začal smát a chytl mě ještě pevněji. Já na to zareagovala. Snažila jsem se dostat z jeho náručí. Ale moc mi to nešlo, Emmett byl doopravdy hodně silný plus byl stále novorozený. Oba dva jsme spolu bojovali, kdo je silnější nakonec to skončilo tak, že já jsem ležela na zemi a Emmett ležel na mně. Naše obličeje byl od sebe tak pár centimetrů. Skoro se dotýkaly.

„ Vzdáváš se, princezno?“ pošeptal, beze známky smíchu.

„ Nikdy…“ víc jsme nestihla říct, protože naše rty se spojily v jedno. Bylo to úžasné! Ze začátku to byl takový něžný polibek, pak se stával více vášnivější. Líbali jsme se a přitom se stále váleli na zemi. Ani nevím jak dlouho jsme tak spolu byli. Mohli to být hodiny a hodiny.

„ Emmette?“ řekla jsem mezi polibky.

„ Ano?“ a stále mě líbal.

„ A co lov?“ zeptala jsem se, „ Musíš…“ Emmett se trochu odtáhl, zamračil se.

„ Asi máš pravdu, ale vůbec se mi nechce…“ povzdechl si. Já se jen usmála.

„ Tak pojď, ty lovče medvědů!“ řekla jsem a začala se doopravdy smát. Emmett se ke mně pochvíli přidal taky…Pak jsme se zvedli a šli teda ulovit nějakého toho medvěda.

Chystali jsme se jít domu, když v tom mě Emmette zase chytl a přitáhl si mě na tělo…

„ Miluju tě….miluju tě Rosalie Haleová, nikdy v životě nebudu miloval nikoho jiného. Jsi má životní a pravá láska.“ Řekl něžně a políbil mě na čelo. Byla jsem v sedmém nebi. Je to on. To mi stále běželo hlavou. Je to on,  má životní láska…cítila jsem to.

„ Taky tě miluju Emmett McCarty. Nikdy tě nepřestanu milovat….“ Řekla jsem a políbila ho.

V ten moment jsem věděla dvě věci: za prvé -já a Emmett se budeme miloval navždy a za druhé? No, cesta domů bude trochu delší než jsem měla v plánu….