Osudové setkání

Autorka: Teridarkness

POZNÁMKA: Už dlouho jsem přemýšlela, jaké to bylo mezi Rosalie a Emmettem, ale teď jsem se rozhodla, že napíši povídku hlavně o nich. Je jasné, že se moc milují, ale jaké to bylo mezi nimi? Tato povídka je z mé hlavy, a nějak si myslím, že to tak mohlo být. Ale je to stále povídka, takže některé věci nebudou přesně odpovídat s knihou. Mějte pochopení a slitujte se. Je to má první povídka.

                                                        Jinak přeji hezké čtení.

1.KAPITOLA - PŘEMĚNA

Někde v lese - rok 1935

Ach jo, ten prokletý Edward! Stále si myslí, jak je zajímavý a důležitý. To je samé Edwarde sem, Edwarde tam. Kdo to má stále poslouchat? Pomalu jsem kráčela lesem, v mé mysli se stále tvořili nadávky na Edwardovu adresu. Jak já bych ho nejradši nakopala do zadku! Šla jsem se velice tichou a vyrovnanou chůzí.

Najednou jsem ucítila krev - lidskou! Bylo to kousek ode mě. Upírskou rychlostí jsem běžela podle vůně této krve. To co jsem spatřila, když jsem stála na místě mi vyrazilo dech. Medvěd! Obrovský medvěd a nebyl sám. Spatřila jsem muže. Byl vysoký a doopravdy hodně svalnatý. Po celém těle měl však hluboké řezné rány, co mu způsobil ten medvěd. Ale co mě zaskočilo, bylo to, že i když byl raněn, stále bojoval. Bojoval z posledních sil. Podívala jsem se znovu na toho muže, ale teď na obličej. Byl pohledný, ale ne jako Edward, byl tak mužný. Nechtěla jsem to říct, ale byl sexy.

Ta vůně krve mě vábila, ale já nemohla. Jak jsem se na něj dívala, cítila jsem, že bych mu nemohla ublížit. Podívala jsem se znovu na něho, už ležel na zemi a medvěd stál kousek od něho. Ten muž se díval na toho obrovského medvěda, ale v očích neměl strach. Pak se jeho pohled střetl s mým. Oh můj bože! Znala jsem toho neznámého muže pár minut a už jsem věděla, že nechci, aby umřel. Chtěla jsem, abych ho mohla poznal, chtěla jsem se schovat v jeho náručí, chtěla jsem, aby mě miloval, ale to co jsem věděla jistě, bylo to, že nesmí umřít. Přiskočila jsem k tomu obrovskému medvědovi a vší silou ho srazila na zem. Neměl proti mně šanci, zabila jsem ho ve vteřině. Pak jsem přiskočila k tomu raněnému muži.

„ Neumírej!“ vykřikla jsem a klekla jsem k němu. Díval se na mě, v jeho očích byla láska a něha. Taková něha, že jsem nechápala jak je to možné.

„ Ty…jsi….anděl?“ řekl tiše a ztěžka dýchal. Cítila jsem jeho krev, tak krásně voněla. Ale já jsem si nemohla představit, že bych mu ublížila.

„ Ne…ale ty nesmíš umřít!“ pohltila mě panika. Co mám dělat? Bylo mi jasné, že je na tom doopravdy špatně. Věděla jsem, že umírá. Mám ho přeměnit? Zvládnu to? Dokázala bych to? Carlisle! Ano, ten to udělá! Popadla jsem ho a spěchala jsem k domu. Musím ho zachránit! Já…já nevím…prostě musím ať to stojí, co to stojí… Už jsem byla u domu.

„ Carlisle! Rychle!“ vykřikla jsem hystericky a vykopla jsem dveře. Položila jsem toho kluka na podlahu a klekla si k němu. Ucítila jsem postavy za sebou.

„ Rosalie…co jsi to udělala?“ řekla jako první Esmé, která se tvářila šokovaně.

„ Já? Esmé snad si nemyslíš, že bych-? Já ho našla, on…on….bojoval s medvědem…ten by ho roztrhal, kdybych nepřišla! Ale….on…je na tom vážně…“ řekla jsem a prosebně se podívala na Carlisla. Ten se zatvářil šokovaně.

„ Rose…..doufám, že nechceš…“ řekl Carlisle a prohlížel si raněného. „ počkej! Ty jsi ho přinesla?“ zeptal se, a tvářil se víc šokovaně, než před tím.

„ No, já….“ Koktala jsem…co říct? Že jsem se během sekundy zamilovala do úplně neznámého kluka? Že chci, aby byl upír?

„ Líbí se mu…“ uslyšela jsem sametový hlas- Edward. Stál kousek o Esmé a díval se na tu scénu před tím. Tvářil se znechuceně a chápavě zároveň. Bože, on teď věděl co jsem si myslela. Ví co si myslím o tom klukovi….Nenáviděla jsem tu jeho schopnost!

„ Ano, líbí…“ polkla jsem a dívala se Edwardovi do očí. „Carlisle, on umírá! Víš, že nemá šanci. Je to tak. Zachraň ho, zachraň ho pro mě….nebo ho nech umřít. Život nebo smrt. Jak u mě. Nemá možnost volby…a já …já …myslím, že by mohl být pro mě…chápeš? Jako ty a Esmé.“ Řekla jsem tím nejupřímnějším tónem jakým jsem uměla.

„ Edwarde?“ řekla po chvíli Carlisle, ale stále se díval na mě. Edward k němu přiskočil, ale stále si držel od toho raněného odstup. „ Co si myslíš?“

„ Co si myslím já není podstatné….“ Řekl a měřil si mě pohledem. „ ale to co řekla byla pravda.“ Poté se otočil a pomalu odešel z místnosti pryč.

„ Rose…jsi si jistá? Potom nebude cesty zpět.“ Řekla laskavě Esmé a usmála se na mě.

„ Jsem si jistá…na 150 procent….Carlisle, prosím…“ vzlykala jsem a stále jsem seděla vedle toho kluka. Podívala jsem se na něho, byl v bezvědomí. Po obličeji měl krev, jeho oblečení bylo skoro roztrhané.

„ Tak tedy ať je po tvém…“ nakonec promluvil Carlisle a pomalu přišel k němu, poté ho zvedl a nesl ho do sklepa.

„ Carlisle, ty ho chceš dát do sklepa?“ zeptala jsem se šokovaně a šla za ním. Esmé mě však zadržela.

„ Kam jinam? Bude to nejlepší…nevím jak bude reagovat. Může křičet….“

Byla jsem šokovaná. Jak jen ho může nechat ve sklepě? Vždyť je to příšerné!

„ Rose,  zlatíčko…“ utěšovala mě Esmé, ale já se ji vytrhal z obětí.

„ CHCI BÝT U NĚHO!“ vykřikla jsem doopravdy hodně nahlas, v mžiku u mě stál znovu Edward. Tvářil se vážně a byl v pozoru.

„ Dobře…“ povzdechl si Carlisle. Poté jsme šli do sklepa, tam ho položil na zem. Esmé přinesla deku a polštáře. Prý aby to tam bylo lepší.

„ Rose…“ otočil se na mě naposled Carlisle, když se nad ním nakláněl.

„ Jen do toho!“ odsekla jsem. Pak se to stalo. Carlisle ho kousl. Ten chlapec začal sebou šít, vrtět se a stálé něco mumlat.

„ Teď je to na něm…“ řekl Carlisle a odešel. Všichni odešli. Esmé tam byla se mnou nejdéle, ale pak to také vzdala. Tři dny a tři noci jsem se od něho nehnula. Trpěl a já trpěla s ním… Pamatovala jsem si mou přeměnu až  dobře, a navíc to ještě nebylo dávno. Jenom tři roky…

Třetí den přišel Carlisle. Zkoumavě si ho prohlížel a pak prohlásil.

„ Přeměna je u konce…“

„ Carlisle….děkuji.“ řekla jsem a podívala se na něho.

„ To je v pořádku, Rose...teď je to na tobě.“ Zděsila jsem se…bude novorozený…žíznivý a silný. Trochu jsem se lekla.

„ Kde…..?“ trhla jsem sebou. Probudil se, podívala jsem se na něho,zkoumavě si mě prohlížel.

„ Jsem mrtvý?“ zeptal se a stále ležel na zemi.

„ Ne…nejsi.“ Řekla jsem a usmála se na něho.

„ Jestli nejsem, tak jak to že tu je se mnou anděl?“ pošeptal a ušklíbl se.

„ Já nejsem anděl…“ řekla jsem nervózně. Jak mu to říct? No víš, jsi upír. Umíral jsi, tak jsem šla za tím, co stvořil mě, aby stvořil i tebe, protože jsem se do tebe zamilovala.

„ Ale jsi ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděl. Nic krásnějšího jsem popravdě v životě neviděl… jsi kočka…“ usmál se a postavil se. Vypadal…no úžasně. Bílá kůže zdůrazňovala jeho svalnatou postavu ( měl na sobě jenom kalhoty, tak jsem si ho mohla pořádně prohlédnout), byl jako skála. V obličeji byl krásnější, jeho mužné rysy byl znatelnější a jeho tmavé vlasy byly krásnější.

„ Jak se jmenujete, krásná dámo?“ zeptal se a já bych přísahal, že kdybych byla člověk, tak bych zrudla až za ušima.

„Rosalie, Rosalie Haleová. A jaké je tvé jméno?“

„ Emmett  McCarty. Lovec medvědů.“ řekl hrdě a narovnal se. Lovec medvědů? Hm…vtipálek.

„ Těší mě, Emmette…“  pak se však něco stalo, Emmett se už nesmál, byl v šoku. Nervózně se díval na místnost. Pak se podíval na své ruce.

„ Co-to? Kde to jsem??!! Já…“ a zkoumal své tělo.

„ Uklidni se! Emmette! Co si pamatuješ posledního?“ zeptal jsem a už jsem také stála. Byla jsem v pozoru, ale snažila se vypadat klidně a laskavě.

„ Já…no já….ten medvěd! A ty! O můj bože! Co jsi zač? Viděl jsem jak si zabila toho medvěda! Hodila si z ním jako by vážil ani ne kilo!“ vykřikl.

„ Emmette, to co jsem já, jsi i ty…umíral si. Našla jsem tě náhodou. Neměl si šanci…a já tě nemohla nechat umřít. Pochop…“ řekla jsem. Ale můj tón byl obezřetný. Emmett se na mě díval v očích měl strach.

„ Pochop? Co má pochopit? Jede v tom vláda? Nebo UFO? Co se mi sakra stalo!?“ Pak se rozletěly dveře- Carlisle a Edward stály v pozoru a prohlíželi si Emmetta.

„ Rose?“ oslovil mě Carlisle.

„ To je v pořádku…já to zvládnu.“ Řekla jsem a pomalu šla k Emmettovi. „ Emmette, já vím, že tomu nebudeš chtít věřit, ale poslouchej. Umíral jsi a já nechtěla jsem tě ztratit. Odnesla jsem tě tady ke Carlislovi. A on-„

„ A on?“ pobízel mě a stále si mě měřil pohledem.

„ Jsi upír….“

„ Ne to není možné….“ Řekla po několika trapných a dlouhých minutách.

„ Ale je podívej se na mě- na nás- bílá kůže, naše oči, síla a krása…“ stála jsem už u něho. Díval se stále v šoku. Ale pak se jeho pohled změnil. Nebyl tam šok ani strach, bylo tam  pochopení a  k mému zděšení radost. Podívala jsem se Edwarda- to on teď ví, co si myslí, to on má povoleno nahlédnout do jeho mysli- a Edward se tvářil šokovaně a znechuceně.

„ Proč?“ zeptal se Emmett a pohlédl na mě.

„ Proč co?“ nechápala jsem.

„ Proč jsi chtěla, abych neumřel.“  A přišel blíž, stáli jsme od sebe tak dvacet centimetrů.

„ Já…“

„ Pravdu.“ Odsekl.

„ Budeš si myslet, že jsem blázen. Ale já jsem se do tebe zamilovala…když jsem tě spatřila, pocítila jsem, to co jsem nikdy nepoznala. Chtěla jsem tě poznat, chtěla jsem, abys mě miloval. Emmette, přeji si, abys se mnou zůstal.“ Řekla jsem a ucítila jsem šokované pohledy jak Edwarda, tak i Carlisla. Oba dva si mysleli, že neumím miloval, že jsem ledová královna, ale teď jsem je šokovala. Podívala jsem se Emmettovi do očí. V jeho očích bylo tolik lásky a něhy, i když je měl krvavě červené jako novorozený.

„ To hodně vysvětluje, princezno. Protože jsem cítil to stejné, když jsem tě spatřil v tom lese. Myslel jsem, že jsem se totálně zbláznil. Ale teď vím…chápu a vůbec jak sis jen mohla myslet, že by ses mi nelíbila? Taková krasavice.“ Ušklíbl se. „ Co bude teď?“

„ Teď budeš muset na lov.“ Ujal se slova Carlisle. „ Edwarde.“ Pokynul k němu.

„ Pojedu s ním…“ řekl tiše.

„ Já nechci, aby jelo se mnou toto princátko.“ Řekl Emmett a mrkl na mě.

„ Jmenuju se Edward!“ sykl.

„ A já jsem Carlisle, a toto je má žena Esmé.“ Řekl Carlisle a v sekundě u něho stála i Esmé. Ta se široce usmívala na Emmetta a on jí usměv opětoval.

„ Vítej v rodině Emmette.“ Řekla a laskavě se něho usmála. Těšila jsem se, že se jim Emmett líbí. A navíc to jak se chová k Edwardovi. Už teď jsem věděla, že toho máme hodně společného.