Osudové štěstí

Autorka: Sillwuška

6.EVERSON

Amy už na mě čekala celkem dobře naladěná. Líbilo se jí. Jakmile nastoupila do auta, usmívala se a pozdravila.

„Ahoj, sestřičko moje“

Div, že mi pusu nedala. Koukala jsem se na ni s nechápavým výrazem, i když jsem věděla, co se děje. „No ahoj. Co tak dobře naladěná?“

„Mám ve třídy naprosto skvělé lidi. To bys nevěřila.“ myslím, že aj jo. „ holky mě přijaly hodně dobře až na některé, co mi závidí, že jsem žila v LA. Ale to se dalo čekat. A tos měla vidět teprve ty krásný kluky, kteří tu bydlí! Mmmm... hlavně David. Nejkrásnější, nejúžasnější kluk, co jsem kdy viděla.....“ slintala, až jsem se divila, že jí ukápne slina.

„Oh, takže Amy se nám zabouchla.....“ vysmála jsem se jí, ale dělalo mi radost, že její spokojenost kypěla nadevše.

„To bych zase neřekla.“ pozvedla ukazováček. „Sice je to kus, to je fakt, jenomže chodí s tou krávou Emily. O tom, co mi holky říkaly, není zrovna jedna z těch přátelských spolužaček, které s tebou drží za jedno. Stylová holka, to musím uznat. Samé značkové oblečení a podobně, jenomže v hlavě má vymazáno. Tutová blondýnka. Ale jak ses měla ty, abych pořád nemlela..?“ obrátila se na mě.

Co jí tak říct....? „Jo, pohoda jahoda. Nic zvláštního se nedělo. Ale s tou Emily tě chápu. Ve třídě máme něco podobného. Říká se, že lidé se nemají soudit dřív, než je osobně poznáme, ale tahle to má na očích.“ a taky v hlavě.

„Nezávidím ti. Budou to ještě krušné roky.“ zašklebila se. „ A co kluci? Taky krásní?“ pozvedla obočí.

Tomu jsem se musela rozesmát. „Takže moje jedenáctiletá ségra mi tu vypráví o chlapech jakoby s nimi měla zkušenosti minimálně deset let a teď se mě zeptá, co kluci.“ nemohla jsem přestat s tím smíchem, ale nakonec jsem se uklidnila, když jsem viděla její znechucený výraz, a odpověděla ji.

„Nic zajímavého.“

Zase mi kecá! Červená se! Poznám to, když mi lže...

„Hej, nekecej mi.“ řekla nahlas.

„Já ti nekecám. Nemám zrovna náladu ani chuť si hned s někým začínat.“ pověděla jsem jí uštěpačným tónem natvrdo. Když se chce chovat jako velká holka, má to mít. „Jo, možná jsou tam nějací kluci, kteří by stáli za to, ale nemám na to teď ani pomyšlení, abych ti pravdu řekla.“

„Fájn.“ ukončila tím tuhle debatu.

Ale já to z tebe stejně vytáhnu, to se neboj sestřičko moje milovaná.

Usmála jsem se.

Než jsme dojeli domů, už jsme spolu nepromluvili. Amy myslela stále na „svého“ Davida. Už jsem věděla, jak vypadá, díky jejímu detailnímu popisování každého kousíčku těla. Radši jsem se ji snažila ignorovat, i když občas nějaká její myšlenka ke mně dolehla.

Zastavila jsem přímo před domem. Z nebe se začaly snášet kapičky vody, proto jsme rychle přeběhly k domovním dveřím.

„Hej Amy, já jdu za chvíli ven s kámoškama“ informovala jsem sestru o mých plánech na odpoledne.

„Jo fajn.“ ozvala se ironicky. „ já budu sedět doma a čumět do zdi asi.“ švihla sebou na pohovku k televizi.

„Tam ale zeď nemáš, holka.“ poškádlila jsem ji.

Vyplázla na mě jazyk a otočila se. Tentokrát opravdu ž k té zdi a začala trucovat, jak to mívala v oblibě.

„Ale no tak. Je půl čtvrté. Kolem páté by měla dojet Marry a ta tu bude s tebou.“ uklidňovala jsem ji a přitom jsem věděla, že dlouho naštvaná být nedokáže. Místo toho se otočila zpátky a zapnula televizi, ve který běžel zrovna nějaký seriál.

Jasně, budu sedět tady a sledovat ty hloupé pořady, které jsou stejně o ničem. Jen počkejte, zítra si taky něco zařídím a vyjdu si ven. Třeba s Davidem. Hm, to není zas tak špatný nápad....

To mi stačilo. Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje, abych na sebe hodila čisté oblečení. Nepůjdu v tom stejné,, co jsem měla ve škole. Vyhlédla jsem z balkónových dveří, abych věděla, jak tam jeh. Nepršelo už, stále se však nebe zdálo zakaboněné černými mraky plachtícími po obloze jeden za druhým. Oblékla jsem si rifle s úzkými nohavicemi jak to teď bylo v módě, triko a mikinu. Nic zvláštního jsem nevymýšlela. Bundu jsem si nebrala, nechtěla jsem se s ní tahat. Stejně podle mě nebude pršet a taková zima se ještě venku neodehrává. Byla jsem ráda, že jsem potkala Miu i s Lindou, které byly na mě hned milé a vzaly mě hned mezi sebe bez problému, což jsem nečekala. Sice zatím o nich moc nevím, ale věřím, že všechno přijde postupem času.

A sakra! 3:40! zamyslela jsem se a teď nestíhám. Proto jsem rychle seběhla dolů a rozloučila se s Amy.

„Zlato, já už jedu. Nevím, kdy se vrátím, tak na mě s večeří nečekejte. Marry řekni, že jsem venku, ano?“

„Rozkaz, paní.“ zašklebila se stále sedějíc u televize.

„Nezlob se, ale tohle vážně nemůžu zrušit. Slibuju, že si na tebe čas udělám a někam vyrazíme.“ musela jsem jí to říct, aby nebyla tolik zklamaná.

„Dobře, tak si to tedy užij. Ahoj.“ odpověděla mi už celkem normálním hlasem a povzdychla si.

„Jojo.“ plácla jsem jí pusu na čelo, jak už jsem měla ve zvyku a šinula si to ke dveřím.

Achjo. Jdu si radši napsat ty zpropadené domácí úkoly, ať neumřu tou hrozivou nudou... ale vždyť potřebuju net!

„Jenn?“ zavolala na mě ze dveří, když už jsem nastupovala.

Já ji však předběhla. „ klidně si jdi na počítač, ale varuju tě. Jestli mi polezeš do mých věcí, tak tě večer zlechtám, že se celou noc budeš smát.“ zahrozila jsem jí.

„Neboj. A dík!“ hlesla.

Jak to věděla? Asi jí to došlo. Mám chytrou ségru přeci.

Ještěže si myslela tohle. V LA ke mně do pokoje chodila normálně téměř pořád, jelikož táta měl notebook většinou u sebe a v práci býval často do noci. Amy počítač nechtěli dovolit, protože si mysleli, že holka v jejich letech si má hrát s ostatními děvčaty a ne sedět celý den u PC. Proto bývala každé odpoledne u mě potajnu nasáčkovaná.

Kino jsem díky Miině představivosti našla bez viditelných problémů. Sama Mia už tam stála, ale kde je Linda? Divné. Asi je stejně nedochvilná jako já. Když jsem parkovala na nejbližším parkovišti, hodiny ukazovaly ani né čtyři hodiny. Celkem dobrý čas na mě. Zamkla jsem auto a přeběhla silnici za Miou stojící na zmoklém chodníku protější ulice.

„Ahoj.“ pozdravila mě s úsměvem.

„Čauko. Kde máš Lindu?“ zeptala jsem se.

„No víš, zase randí s Kevinem.“ vysvětlila mi a nahodila úšklebek.

„Jo takhle. Kevin je její kluk?“ ptala jsem se,  i když odpověď byla předem známá.

„Ano. Chovají se jak dvě hrdličky, které stále tokají a tokají a tokají.“ jejímu přirovnání se nedalo nezasmát.

„Ale aspoň je šťastná.“ řekla jsem upřímně.

„To máš pravdu.“ přitakala. „ Na to, že jsou spolu už více než rok, klape jim to jakoby měli společný teprve měsíc.“

„Musíš mi ho někdy ve škole ukázat, ano?“ dožadovala jsem se, přestože jsem už předem věděla, jak vypadá. No jo, ta moje nadbytečná schopnost.

„Jasně, to neměj strach. Řekla bych, že se ti s ním Linda v nejbližší době stejně pochválí.“ mrkla na mě a dodala. „Tak kam tedy dnes půjdeme?“

„No....“ natahovala jsem moji řeč. „Abych pravdu řekla, moc jsem o tom nepřemýšlela. Asi bude lepší, když něco vymyslíš ty.“

„Já už pár nápadů mám, víš“ usmála se šibalsky Mia. „Mohli bychom to projít centrem a pak to nějak domyslíme. Teda pokud souhlasíš a nespěcháš nijak brzy domů...?“

„Ne, to je skvělý nápad. A spěchat nespěchám. Sestře jsem řekla, ať mě u Marry- teda babičky a dědy omluví, že jsem šla ven s tebou a Lindou, která tu však dneska není.“ podotkla jsem. „ a do školy taky nic nemáme, i když bych  přesto ani tak nepospíchala, tak hurá na to!“ poslední větu jsem zvolala a zasmála se.

„Můžeme tedy vyrazit“ potvrdila mnou výpověď Mia, a tak jsme se dali do pohybu.

Nejdříve jsme zamířili k centru. Kousek od kina se nacházel obchůdek Marry&Henryho. Nebyl zase tak malý, jak mi ho oba popisovali, ale taky nijak moc velký. Prostě ideální velikost do tohohle městečka jako je Everson. O pár uliček dále postával velký dům s mnoha sdruženými okny. Vypadal docela historicky.

„Tohle je radnice.“ poukázala na tu budovu „Je tady i pošta a další úřední kanceláře, které nesmí v žádném podobném místě chybět.“

Takhle to je. Myslela jsem si to.

Všimla jsem si, že cestou, jež jsme sem přicházeli, jsem zahlédla rozsáhlý park, ze kterého se tyčily vysoké, objemné stromy. Jakmile Mia uviděla můj pohled, hned mě zavedla do nitra onoho místa. Uprostřed postávala starodávná, ale vcelku zachovalá kašna se dvěma sochami lvů, z jejichž hlav tryskala voda do okolí. O kousek vedle byl postaven dřevěný altánek pro návštěvníky s pár lavičkami uvnitř, které také byly rozmístěny po celé ploše parku spolu s malými pouličními lampičkami. Celá sehranost těchto různých objektů vypadala překrásně a hodně se podobal tomu v LA, do něhož jsem s oblibou chodila. Jenže ten byl asi třikrát větší. Tenhle měl však v sobě určité, osobité kouzlo , které na mě až melancholicky působilo, a tak i moje dobrá nálada se zvedla o sto stupňů výše.

„Líbí se ti to tu?“ probudila mě Mia ze snění.

„Strašně moc.“ odpověděla jsem, stále se ještě zmítající v euforii a hlavně pozorující tu fontánu.

„Lidé o té fontáně říkají, že umí zpívat. Ale málokdo tohle tvrzení potvrdil. Jestli chceš, můžeš to vyzkoušet.“ pobídla mě.

Přikývla jsem a postoupila blíž k okraji. Naklonila jsem se, co nejvíc to šlo, ale tak, abych nespadla dovnitř, a zaposlouchala se...... ANO! Zaslechla jsem tiché cinkání miliónů zvonečků, které doprovázela jemná tichá melodie. Ta se pomalu stupňovala, až vygradovala celkem hlasitou vysokou tóninou.

„Ty jsi ji slyšela?“ otočila jsem se směrem k Mie.

„Ano. A jak tak pozoruji, tak ty taky.“ usmála se a v jejích myšlenkách se prolínala stejná skladba jako mě před chvílí v uších.

„Je to krásné. Ale myslím, že bychom se měli pohnout někam dá.“ uvědomila jsem si. Strávili jsme tu pěkně dlouhou chvíli, která ale alespoň stála za to.

„Dobře. Tady jsem ti ukázala si všechno podstatné. Teď mě ale něco napadlo. Řekla bych, že ještě máme dost času, než se setmí, a tak bychom se mohli zatoulat kousek za město. Co ty na to?“ navrhla mi Mia.

Mohla jsem jen souhlasit. Domů se mi nechtělo. Dneska se mi počasí zamlouvalo, i když bylo trochu sychravo. Tiše jsme pokračovali po úzkém chodníčku u hlavní silnice, až jsme se dostali za okraj města.

Pojď. Ukážu ti takovou moji tajnou cestu, kudy se ráda procházím.“ pobídla mě.

Ach, je to tu stejně krásné jako před týdnem, co jsem tu byla naposled. Nikdy se tu nic nemění...

Rozhlížela jsem se kolem sebe.  Podobná krajina jako na té louce plné květů, kde jsem se seznámila s Samem. No jo....

Mám se jí zeptat? Nemám se jí zeptat? Doufám, že to nedopadne jak minule. Bylo mi to hrozně líto..

Cože?

„Hej Jenn?“ otázala se Mia.

„Ano?“

„Víš, jen jsem se chtěla zeptat, co se přesně stalo tvým rodičům..? ale jestli nechceš a dělá ti to problémy, nemusíš mi nic říkat. Já to pochopím. Jsem jsem moc zvědavá, víš.“ položila mi tuhle složitou  otázku. Chvíli jsme obě mlčeli.

Ach ne. Teď jsem tomu vážně nasadila korunu. Kdoví, co si bude o mě myslet. Jsem tak blbé, až to není možné.

Nechtěla jsem ji nechával dlouho na pochybách. Její reakci jsem naprosto chápala. Nadechla jsem se a začala. „Vždycky jsem měla na rodiče svůj názor. Nikdy jsme nebyli jako ta správná rodina. Táta s mámou pracovali stále ve své firmě, občas až dlouho do noci a dny s Amy, tak se jmenuje moje sestra, jsme zůstávali doma sami pouze s chůvou Peggie. Občas s námi zašli na večeři do nějaké nóbl restaurace, jak to měli zvykem, ale to bylo tak všechno. Žádné společné výlety mimo město. Nic takového. Nebyla jsem taky zrovna bezproblémové dítě. To se musím přiznat. Ve škole jsem měla špatné známky jen kvůli tomu, že jsem místo toho, abych se doma učila, chodila s kámarádkami na různé party, do klubů, na nákupy a podobně.“ čekala jsem nějakou narážku nebo úšklebek, ale Mia napjatě poslouchala, a tak jsem pokračovala. „ Jenže po tom, co jsem se dozvěděla o té nehodě a viděla rodiče v nemocnici umírat, uvědomila jsem si, že život nejsou jen diskotéky, zábava, ale také zodpovědnost. A tu teď mám nejen za sebe, ale taky za svoji malou sestřičku.“ ukončila jsem svoje story, které se však od ostatních lišilo nevyplněným happy endem.

Mia se ozvala tichým hlasem„Kolik je tvoji sestře?“

„Jedenáct. V listopadu bude mít dvanácté narozeniny.“

„to už je velká holka.“ usmála se „ a promiň, jestli...“

„Ne, to je dobrý.“ skočila jsem jí do řeči. „Jsem ráda, že jsem se mohla vypovídat někomu jinému než jen stěně vedle mojí postele.“ zasmála jsem se. „Víš, moje nejlepší kamarádka Silvia je, jak jinak, v Los Angeles a asi se tu tak brzy neukáže. Je to všechno velmi složité, ale pomalu si na to začínám zvykat. Už nic nebude jako předtím, ale pár věcí mě stále drží nad vodou.“

Položila mi ruku na rameno a řekla. „Vždycky, když budeš chtít si promluvit, ať už o čemkoliv, kdykoliv můžeš přijít, ano?“

Doufám, že aspoň tohle ji trochu utěší. Je to skvělá holka a nezaslouží si takhle trpět.

„Díky, za vše.“ zmohla jsem se jen na ty tři slova.

„Nemáš vůbec zač.“ řekla mi příjemná tvář stojící dívky vedle mě. „ale dál bychom už chodit neměli. Začíná se stmívat a zpátky je to celkem daleko.“

„Fájn.“ musela jsem souhlasit, třebaže jsem noc měla ráda chvílemi víc než celý den. „ A bydlí tam vůbec ještě někdo?“ nečekala jsem kladnou odpověď, ale opak byl pravdou.

„ už jen rodina Sama Healyho.“ řekla nenuceně.

Cože? Tam bydlí Sam? Na druhém konci města uprostřed lesa? Wow.

„Myslíš toho Sama, se kterým sedím?“ zeptala jsem se hloupě jen pro kontrolu.

„Jojo, přesně toho.“ odpověděla mi, když už jsme šli cestou nazpět.

„Proč mají dům až tak daleko? Bydlet tam já, tak se bojím každý den.“ zatřásla jsem se nad tou představou.

„Prý to zdědili po svém pradědečkovi či co, který zde dříve žil. Já si ho nepamatuju, to je jasný, ale máma říkala, že za ním nikdy nikdo nejezdil. Poté, co zemřel, dům zůstal dlouho osamocený. Až do doby, než se tu nastěhovali. Je to asi tři roky. Jenže nevypadají moc jako rodina.“

„proč myslíš?“ nechápala jsem.

„William a Maria- tak se jmenují jeho rodiče, můžou mít maximálně něco málo přes třicet. Na víc bych je netipovala. Povídá se o nich, že ti čtyři- Sam, Joshua, Natalia a Sophia,  jsou vlastně děti Williamova bratra Jamese a jeho ženy Emmy, kteří si je adoptovali. Jenže měli nehodu, při níž tragicky zemřeli. A tak si  je William s Mariou vzali na triko a starají se o ně. Jenže prý  Sam s náma chodí do třídy jak už sis stihla povšimnout a Sophia s Joshuou a Natalií nastoupili o ročník výš. Joshua a Natalia jsou vlastně trochu víc, než adoptovaní sourozenci.“ vyprávěla.

„cože?“

„ Oni spolu totiž chodí. Dřív to všem přišlo divné až nemožné, ale proč by si to nemohli dovolit. Z jedné krve nejsou a opravdu jim to dohromady sluší.“

„Wow. Velice zajímavý příběh.“ udiveně jsem postávala a nelezlo mi to do hlavy.

„Jojo, ale ty se o něj nějak zajímáš, viď?“ škádlila, ale nemohla jsem jí to vyvracet.

„Přece musím něco vědět o svém spolusedícím, ne?“ nedala jsem se.

„Já tě chápu. Každá holka je do něj blázen. Vypadá vážně sexy s tou svou bledou tvářičkou a čokoládově hnědýma očima.“

Hm, ale nejsem tak blbá, abych se o něj zajímala, když každou hned odmítne.

„Ty ses ním nějak rozjela!“ civěla jsem na ni s překvapivým, ale usměvavým výrazem.

„To zase ne. Je fakt, že je krásný, ale s žádnou holkou nikdy nechtěl chodit. Děvčata ze třídy i ostatní ze školy si myslí, že má přítelkyni někde jinde, mimo Everson a chce jí být věrný, což by bylo pochopitelné, ale já o tom velice pochybuju. Takový kluk, který se všem většinou vyhýbá, těžko bude někoho mít.“ zavrtěla hlavou.

„No, ať je to, jak chce. Nijak moc mě to nezajímá. Ať si má třeba holek i deset.“ zalhala jsem.

„Jak myslíš.“ pousmála se a bylo poznat, že mi moje tvrzení nevěří. Ale to už jsme se ocitli zpátky u kina. Ani jsem si to neuvědomila. Koukla jsem na mobil- půl sedmé.

„Týjo. To už je tolik hodin? Ani mi nepřišlo, že jsme venku přes dvě hoďky.“

„Měla bych už jet domů, ještě musím uklízet pokoj. Otrava.“ zaxichtila se Mia.

„Chceš svést?“ nabídla jsem se.

„Ne, nemusíš. Bydlím kousek za rohem. Ale díky.“

„Tak se uvidíme zítra ve škole, ju?“ loučila jsem se.

„ určitě. Ale nechci vidět ten tělocvik. Není to zrovna můj silný článek.“

Jestli se zase při volejbale natáhnu, bude to moje smrt...

„To jsem zvědavá, no.“ smála jsem se.

„Dobrá, tak ahoj a doufám, že se ti pohlídka líbila.“ rozloučila se Mia.

„Líbila. A moc. Seš super průvodkyně. Nechceš se tím v budoucnu živit?“ navrhovala jsem. Neznělo to tak špatně a dokázala jsem si ji při tom živě představit.

„No to jistě. Ahoj.“  mávla nakonec.

Pouliční světla osvicovaly celé náměstí. Šla jsem se ještě jednou projít přes park a kouknout se na tu nezapomenutelnou fontánu, která ve tmě svítila bílým mramorem, z něhož byla postavena. Vlezla jsem do mojí Kii a zatřásla se zimou. Nebyl to dobrý nápad nechávat doma tu bundu. No co, příště budu chytřejší. Takže abych si dnešní den zrekapitulovala. Sam bydlí až daleko za městem. Zajímavé. Někdy bych se mohla jít podívat blíž, abych viděla jejich dům. V Miině hlavě se jeho obrázek objevil, ale na vlastní oči to bude něco jiného... NE! Tohle přece nejde. Proč bys ho vlastně chtěla vidět? K ničemu by ti to nebylo, zahrabala jsem své myšlenky do pozadí. Dobře jsem slyšela, že nemá zájem o žádnou holku, tak proč by se to mělo kvůli nějaké obyčejné dívce nějak měnit. Třeba má vážně někoho, koho miluje a já se do toho už víc motat nebudu a dost...

To už jsem parkovala u domu. Venku opět pršelo. Rychle jsem vletěla dovnitř.

„Ahojte.“ zavolala jsem celkem dost hlasitě.

„No ahoj.“ ozval se Henry. „Kde jsi tak dlouho byla?“

„Spolužačka mi ukazovala Everson“

„Která?“ vrtalo mu hlavou a mě to připadalo jako výslech.

Jak se jmenuje celým jménem? Nevadí. „Mia, ale nevím příjmení.“

„To bude určitě McCartneyovic holka.“

Šikovné to děvče. Aspoň že se neflákala s nikým cizím.

„A co jste prošli?“ vyzvídal dál Henry.

„Skoro všechno podstatné. Místa kolem náměstí, park a šli jsme se projít kousek za město.“ a abych nezapomněla. „ taky mi ukázala váš obchod.“ řekla jsem s nadšením.

„To je milé. Takže můžeš tam zítra dojít za mnou kolem třetí?“ zeptal se.

„Promiň dědo, ale nevím, jestli to stihnu. Mám totiž školu právě do tří, takže bych musela jet přímo že školy. Ukázala bych se tam něco po třetí, ale to by bylo pozdě ne?“ chtěla jsem se z toho vyplést a myslela si, že na to Henry skočí, ale podcenila jsem jej.

„Myslím, že ne, takže přijeď hned potom, ano?“ převezl mě.

„Fajn. A co budu dělat?“

„Dovezou nějaké nové zboží, tak ho potřebuju pomoci uložit. Babička jede totiž do Bellinghamu k lékaři a Amy jede s ní. Jsi jediná, kdo mi zbyl.“ hodil na mě smutné oči. Takže Amy si to zařídila, jak říkala, usmála jsem se.

„Po třetí jsem tam jak na koni.“ zasmála jsem se a odešla do pokoje.

Super. Zítřejší den zabytý. Unudím se k smrti, ale to přece vůbec nevadí. Budu stát vznešeně za pultíkem a obsluhovat okolní obyvatele, kteří si přijdou na týdenní nákup. Ach ta ironie. Přestávám s těmihle řečmi, jež nemají smysl. Stejně to už nic nezmění.

Sedla jsem si k PC. Zašla si na svůj mail na hotmailu, jelikož jsem čekala, že se mi Silvia ozve. Měla jsem pravdu. Čekal na mě dlouhatánská zpráva o dění v LA a určitě něco o Tylerovi. Jak jinak. Začala jsem tedy číst.

Opět zdravím bobe,

Už jsi určitě byla ve škole, co? Tak rychle, piš, přeháněj, všechno chci vědět! :) co kluci? Myslím, že asi nemáš moc na výběr z těch maloměstských „kloučků“. :D ne, nebudu předem hádat a nechám se od tebe překvapit. A co jinak? Tady je toho spoustu nového. Určitě chceš být informovaná, co se děje, tak tady to máš.

Takže abych začala nějak příjemně. S Tylerem jsme se dohodli, že letos oslavíme Vánoce u jeho rodičů, když minulý rok jsme zůstali u nás doma. Pamatuješ si jistě, jak to dopadlo. Věřím, že teď to bude lepší. Celkem se i těším, protože jeho rodiče nejsou až tak špatní, jak o nich Tyler mluví. Mě přijdou v pohodě. Co myslíš? Sice jsi je viděla jen párkrát, ale musíš mít na ně nějaký názor.

Dál se musím opět zmínit o Kristině. Já ji vážně, ale naprosto jistotně nenávidím!!!!! začala se zase ochomýtat kolem Tylera. Já vím, možná, že moc žárlím, ale řekla bych, že bys byla jistě stejně naštvaná v téhle situaci jako já. Proto jsem jí důrazně informovala a poučila o tom, ať se kolem mýho kluka nemotá, jinak se její přemake-upovaná tvářička obdrží pár nežádoucích skvrn a její blonďaté vlásky přestanou být blonďaté a změní se na barvu noční můry. Myslím, že si to vzala k srdci při tom jejím výrazu, ale i tak.

A co dál? Hm, musím popřemýšlet........Jóóóóó. Už to mám! :D všichni ze třídy a ostatní lidi tě moc a moc pozdravují a prý až budeš mít cestu sem, máš dát vědět a půjde se někam kalit. Zavzpomínáme na staré časy. :) a zvlášť ti mám vyřídit od Rickeyho, že mu velice moc chybíš a je mu bez tebe velmi smutno...... :D :D :D :D ach, ta láska nebeská :D ne promiň, že jsem ti to napsala, ale chtěla jsem, aby ses taky na tom pobavila stejně dobře. Takový joke jsem už hodně dlouho neslyšela.:D ale k čertu s Rickeym.

Budu už muset jít, zítra jedem se školou do nějakého muzea či co a musíme stát před školou už o půl sedmé! Blázni. Však mě znáš s tím mým vstáváním. :) a druhá věc je, že stejně nevím, co dál bych ti mohla napsat. Došla mi má pestrobarevná fantazie. Doufám, že se nad tou délkou nezhrozíš. :D i když upozorňuji tě předem- jestliže se naskytnou nějaké žhavé novinky, do 24 hodin je tu máš.. ne, to byl samozřejmě vtip. Pokud mě něco důležitého napadne, ozvu se.                                                           

                                                                           Zatím pá :-*

Týjo. Už dlouho jsem tak obsáhlý mail nečetla, to se musím přiznat. Silvia nikdy nebyla na školní slohové práce, ale teď se vážně činila. Je to přece moje šikovná holka, ne? S tím Tylerem ji ale vážně lituji. Ne vždycky to s ním měla lehké, to si však nechtěla přiznat. Malý andílek zamilovaný do mocného anděla, za jehož maskou se bohužel skrývá ´dábel. Doufám, že jí ten pekelný tvor nijak moc neublíží nebo by měl problémy i se mnou a vůbec by mi nevadilo, že jsem od něj přes tisíc mil daleko. A o Kristině je škoda se zmiňovat. Začínám na její hysterické záchvaty, urážky a vyšilování zapomínat. No comment.

Určitě ale chcete vědět, kdo se skrývá za osobou pod jménem Rickey. Šikovný kluk z vedlejší (bývalé) třídy a navíc hokejista. Vždy měl na mě zálusk, ale já mu nikdy nepodlehla. Jeho pověst svědčila za vše a nyní, když jsem se odstěhovala, se pořád snaží? Jak milé, ale zbytečné. Musela jsem si vysvléct bledě růžovou mikinu, co jsem měla na sobě. Henry topil jako drak a jen blázen ny se oblékl fo takového tepla jako eskymák. Hned mi bylo líp. Tu dlouhou slohovku jsem si přečetla pro jistotu ještě jednou, abych věděla, na co odpovídat, a prsty se po klávesnici začaly rychle pohybovat.

Ahoj Honey,

školu jsem už navštívila nejen z toho důvodu, že jsem musela, ale taky proto, že doma bych se jinak unudila k smrti. Nemyslím tím, že je tu nuda celkově, avšak sedět celý den v pokoji nikomu neprospívá a taky to leze na rozum. Proto jsem zašla dneska s Miou- jednou holkou,co chodí se mnou do třídy- podívat se po okolí a tak všemožně. Musím říct, že to tu není tak moc zabyté, jak se mohlo na první pohled zdát.

A kluci? To by ses asi hodně divila, kdybys šla se mnou jeden den do školy. :) mnoho by jich stálo za hřích a řekla bych, že se stali silnou konkurencí kluků v LA. :P ale nechme hádání. Pokud tě to zajímá, s kým sedím, je to taky kluk. Sam. Potkala jsem ho už pár dnu předtím na jedné krásné lesní louce, kam jsem se šla projít. Celkem v pohodě kluk a taky dost hezký, i když jsem se s ním zatím nijak moc nebavila. A prosím, hlavně mi nepiš, že chceš fotku a tak dále, jak to máš ve zvyku. V Los Angeles by nám to procházelo, ale tady by to bylo až velmi nápadné. Mia mi o něm vyprávěla, že se o holky nestará, nemá zájem. Válka je předem prohraná. Prý má možná nějakou někde v jiném městě, ale je to nepravděpodobné. I tak, nemá to cenu.

Jinak s tím Rickeym jsem se vážně hodně zasmála. Nechápu, kde na ty kecy došel, ale je vážně roztomile vtipný. :D takže vy už s Tylerem máte plány na Vánoce? Na konci října? Wow. To tedy koukám. A když jsi chtěla slyšet můj názor na jeho rodiče, správně jsi napsala, že je moc neznám, ale taky bych se připojila k tvému tvrzení. Má hodné rodiče a i když na ně někdy pořád chrlí nějaké narážky, i on je akceptuje a má je určitě rád. Přeju, ať se vám to vydaří. Jistě se ještě před svátky nejmíň desetkrát ozveš, jasný? :D

co se týče Kristiny, netrap se tím. Ona se nikdy nestane férovou holkou a stále bude taková, jak byla doposud. Asi jen  zázrak by mohl změnit její povahu, nad čímž velice pochybuji. Tyler snad není až tak hloupý, aby si s ní něco začal. Nechce přece ztratit svoji lásku, kterou jsi ty. Teď, když už jsme vymysleli, jak prožijete Vánoce, dal ti tím najevo, že miluje jen a jen tebe. :) a do bitky se s Kristinou nepouštěj. Vím, že by jsi vyhrála na celé čáře, znám to moc dobře, ale nechceš si přeci kvůli ní zkazit reputaci a hlavně nesmíš dovolit, aby tě někdy vyprovokovala. Budeš vždy lepší než ona. :)

No... řekla bych, že by to bylo asi tak všechno, co ti dneska napsat. Zítra si užij to muzeum a že taky všechny moc zdravím a stýská se mi po nich moc.

                                                                  Líbám tě :-*

Zdá se mi to snad nebo jsem vážně horší s délkou než Silvia? Na tom ale nezáleží. Má odpověď se hned odeslala a já mohla jít s klidem do sprchy a poté se oddat černočerné noci plné ohlušujících ran padajících na skleněné okno mého pokoje.