Osudové štěstí

Autorka: Sillwuška

5. PRVNÍ ŠKOLNÍ DEN

Z postele mě vytáhlo až druhé zvonění budíku, jež mi připomínalo, že chvíle klidu a odpočinku skončily a teď nastává opět období školy, které se mi přerušilo... však-vy-víte-čím.  To zas bude. Nechci raději vidět, co se bude dít, ale ta představa není moc lákavá. Tohle jsem už jednou zažila  a upřímně- jestli to bude tentokrát taky takové, tak se tam znovu ani neukážu. Bylo to, když jsme šli se Silvií na střední v LA. Škola nás bez problému přijala obě najednou, takže jeden problém byl vyřešen. Když jsme vešli první den do třídy, bylo to všechno takové.... no, prostě divné.  Všechny pohledy se na nás upíraly a to nejen z toho důvodu, že dvě praštěné holky si vzaly na sebe stejné fialové šaty, boty,doplňky, dokonce i účes jsme měli hooodně podobný, a tak vypadaly jako dvojčátka, která si to kráčí do první třídy. Ona to vlastně první třída byla, jenomže ta střední. Teď si určitě říkáte, proč tohle udělaly dvě paničky z velkoměsta zvaného Los Angeles? Vždyť jakékoliv jiné zazobané holce by to bylo naprosto proti srsti, kdyby i ta nejlepší kamarádka přišla v tom stejném jako ta dotyčná. S radostí vám na to odpovím. Takže za a-Já se Silvií jsme nikdy nebyli a nejsme jako ta fiflenka Kristina, která má kolem sebe patričku holek „alá pipinky²“ a myslí si, jaká není hvězda. A za b- kdybychom opravdu takové byli, velice pochybuji o tom, že by jsme si našli tolik přátel, kolik máme. No, teď už spíš má jen Silvia. Ach jo. Zase další věc, jež jsem svou cestou sem musela opustit.

Jenže konec takovéhoto tématu.  Teď musím opravdu do školy, jelikož je pondělí ráno a Jennifer Johnson nastupuje do Nooksack Valley High School v městečku Everson, kde stráví nejbližších několik let. Tahle připomínka mě už vážně donutila vstát, ať už to mám za sebou. Od postele jsem docupitala do koupelny a vzápětí ke skříni, abych prolezla svůj dosavadní šatník. Nebylo moc co vymýšlet. Žádné šaty jsem radši nehledala. Vytáhla jsem proto oblíbené krčené džíny, zelené triko s krátkým rukávem, mikinu s kapucí a nápisem „You´re my star“. Hodila jsem to na sebe, přetřela si už tak dlouhé řasy černou mascarou na objem, doplnila to make-upem a leskem a výsledek, jenž se odrážel v zrcadle na dveřích, vypadal vcelku k světu.

„Hm, docela to ujde“ řekla jsem si a vydala se dolů. Na chodbě jsem potkala Amy stojící před svým pokojíčkem. Čekala na mě.

„Ahoj Jenn“ pozdravila mě.

„Ahoj sestřičko. Tak co, připravená vyrazit?“

„Jasně, celkem se už těším“ Ale bude to stejně přesto o ničem.

„Fajn, tak jdeme.“ pobídla jsem ji a na její myšlenku jsem nereagovala. Ještěže tak. Za poslední víkend jsem se totiž naučila tento dar ovládat. Nebylo to zrovna nejlehčí, ale povedlo se. Dokážu se už vyprostit z těch tápajících myšlenek putujících kolem mě a taky si je nepřipustit k tělu- tedy spíše k hlavě. Je to přesně to, co jsem potřebovala, takže tahle snaha zbytečná nebyla.

Seběhla jsem schody a potkala Marry. „Ahoj babi. My už tedy s Amy jedeme.“ oznámila jsem jí.

„A trefíte sami? Neměla bych aspoň dnes jet s vámi?“ dožadovala se pozornosti.

„Vážně nemusíš. Děda mi cestu vysvětlil, takže to nebude zase takový problém, který by potřeboval tvou pomoc. Kdyby něco, tak zavolám.“ uklidnila jsem ji mými vlídnými slovy, aby se tolik neurazila. To by mi ještě chybělo a nebyla jsem sama, kdo nechtěl její přítomnost. Amy přemýšlela o něčem podobném.

Ale no tak babčo, na co bys jezdila? My to zmáknem! Nechápu, jak o tom pochybuješ!

Musela jsem se zasmát. Asi si nikdy nezvyknu, abych se přestala uchichtávat věcem, kterým rozumím jen já, co by si potom lidi o mně pomysleli. I když, všechno bych slyšela. Ha ha.

„Jak tedy myslíš. Tak se mějte hezky a odpoledne mě všechno popovídáte.“ ujišťovala se tímhle.

„Ano, pá.“ odpověděla jsem, jak jsem si nazouvala addidasky, které mi hezky dneska ladily a nasedla do své černé Kii Ceed, jež jsem tolik milovala. Dobře, přiznávám, že se to do Eversonu nehodí mít takovéhle auto, jenže já se ho nehodlala vzdát..... A navíc, je tu potřeba.... :)

Amyinu školu jsem našla bez problému. „Měj se a nějak to přežij.“ povzbudila jsem ji na začátek a dala ji pusu na čelo, jak jsem to měla ve zvyku.

„Díky, ty taky“ popřála mi a vystoupila z auta.

Tak, a nyní jsem na řadě já. Moje škole nebyla zas tolik lehce viditelná, ale dostat jsem se tam dostala. To je hlavní. Když jsme přijížděla na parkoviště, už teď  se lidi ohlíželi. Bylo to nejspíš tím autem. Jak jsem už říkala, na tyhle poměry bylo moje auto až moooc nóbl. Ale pár výjimek se našlo. Třeba Audi, vedle kterého jsem zaparkovala, nepoznala jsem značku, zase tak dobrá v tom nejsem, ale myslím, že to není tak podstatné. Taky jsem objevila nějaké BMW a černý Mercedes stojící o kousek dál. To bylo asi tak všechno.

Oh. Jenn! Věř si! To bude v pohodě, mluvila jsem si sama pro sebe, těžce si oddychla  a vystoupila. Nikdy jsem takovou trému nemívala, nějak to na mě dolehlo. Šla jsem směrem k hlavnímu vchodu. Pár lidí se otočilo. Jejich myšlenky byly asi takovéhle- Kdo to je?... To je určitě ta nová... Týjo! To je kočka!...Hm, dobrý fáro... tak s tou se musím seznámit. No páni ,až ji uvidí Ashley, nechci vidět, co se bude dít....

Kdo je Ashley? To poznám. Moc mi to nevadilo a taky mi to dodalo odvahu, abych pokračovala dál a neutekla jako malá holka.

Hledala jsem ředitelnu, abych se místní sekretářce nahlásila, že už jsem přítomna.

„Dobrý den.“ pozdravila jsem slušně.

Starší dáma za pultíkem se na mě usmívala a odpověděla mi na pozdrav.„Dobrý, vy musíte být Jennifer Johnson, pokud se nemýlím.“

Ano, musí to být ona, protože jsem ji tu nikdy neviděla,

„Ano, to jsem já.“ ozvala jsem se a ostýchavě se přihoupla blíž k pultu.

„Jsem ráda, že tě poznávám. Tady máš rozvrh hodin a plánek školy, ať se tu pro začátek nějak vyznáš. Jak se tak dívám, první  hodinu máš angličtinu, což znamená, že vás má třídní profesor Dawson. Poradím ti. Když zabočíš odtud doleva, vyjdeš o patro výš a zatočíš doprava, najdeš svoji třídu.“ řekla vyčerpávajícím hlasem.

„Děkuju moc. Hned tam jdu.“ pověděla jsem a pomalu odcházela.

„Nemáš za co. Ať se ti daří a nezapomeň mi přinést zpátky ty papíry i s podpisy profesorů, prosím. Nijak na to nespěchám, stačí klidně v pátek, jen to musím mít, protože je nutné to založit.“ dodala ještě.

„Jasně, nashledanou.“ a už jsem byla za dveřmi. I tak jsem ji stále slyšela.

Moc šikovná holka. A taky velmi hezká. No, myslím, že tu rychle zapadne. Och, musím zajít za Stephanem... zase ty papíry.... se z toho jednou zblázním....

Stephan? Asi určo ředitel. Smála jsem se.

Jakže to říkala? Doleva, nahoru a doprava? Jo, přesně. Stála jsem přede dveřmi 3.A. Zvonek jsem musela přeslechnout, jelikož na chodbách nebyla ani živá duše. Rozhodla jsem se tichounce zaklepat, abych nedělala randál hned první den.

„Dále!“ ozvalo se.

Pomalu jsem otevírala dveře a jako první jsem zahlédla profesora Dawsona. Byl to celkem mladý muž, mohl mít necelých 30, ale velmi sympatický. Vstoupila jsem dovnitř a chtěla jsem se představit, jenže pan Dawson mě předběhl.

„Vítejte! Takže konečně jsme se dočkali naši nové studentky. Rád tě poznávám. Jsi Jennifer, viď?“ povídal na mě.

„Jenn, prosím.“ automaticky jsem ho opravila. No to víte, síla zvyku.

Zasmál se na celé kolo a mluvil dál. „Jasně, Jenn. No myslím, že byste si mohla sednout a pomalu se zapojit do hodiny. Vím, že to ze začátku bude asi těžší, a proto se můžete kdykoliv stavit a já vám rád pomůžu.“ mrkl na mě.

No, že by to bylo mrknutí jako na žákyni se říci nedalo. Dokázaly to i jeho myšlenky.

Ta je ale kus. Mno jak vidím, tak zlí jazykové mají pravdu, že v LA najdeš jednu kočku vedle druhé. Tahle Jenn není výjimkou..... Ale kuš! Že se nestydíš! Máš manželku a díte, tak si jich važ! 

Tak takhle to je. Lehce jsem se zašklebila při představě, že by se někde po mě začal plazit, ikdyž myslím, že tak daleko by to nezašlo.

„Běžte si prosím sednout za Samem dozadu. Jinde bohužel místo není. Kdyby vám to nevyhovovalo, tak se zkuste s novými spolužáky třeba přesadit. Určitě vám rádi vyhoví“ dodal.

Cože?? Sam? Jaký Sam? Hlavně mi neříkejte, že ten, co jsem ho potkala na louce ( a ten, o kterém se mi každou noc zdá).  Jenže jak už to tam bývá, moje přání a tužby nejsou nikdy vyslyšely, takže to onen Sam byl. Otočila jsem se po třídě a zahlídla ho jako prvního. Usmíval se od ucha k uchu jakoby jsme byli staří známí, kteří chodí každý večer na pivo. Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat k předposlední lavici u okna a sednout si za ním. Až teď jsem si uvědomila, jak krásný doopravdy je. Jeho bledou tvář z části zakrývaly ty jeho hnědé vlasy vyčesané do stylu a lá všelijak, který mu však naprosto sednul, a jeho hnědé oči byly stejně úchvatné jako tehdy.

Sedla jsem si vedle něj a pan Dawson pokračoval ve svém výkladu o Charlesovi Dickensovi a jeho Oliveru Twistovi.  To už jsme ale v LA brali, takže jsem ho nemusela ani poslouchat. V tom mi také pomohl Sam, který se snažil být zdvořilý a pozdravil mě.

„Ahoj. Tak jak jsem řekl. Zase se vidíme.“ culil se na mě takovým zvláštním úsměvem, jenž jsem na nikom jiném nikdy neviděla.

Pohlédla jsem na něj a nepárala se s odpovědí.  „Čao. No jo, už to tak bude.“

Pokýval jen hlavou, ale ten úsměv stál nezmizel. Spíše se proměnil do světlejší podoby.  Ale Sam už neodpověděl. Ani se mu nedivím. Můj hlas nebyl zas tak příjemný na delší povídání. Rozptýlily mě totiž dvě holky, které seděli vedle v uličce, o lavici dopředu než my. Jedna z nich měla velice zajímavé myšlení.

Co je to za čůzu? A co dělá vedle Sama? Fajn. Možná, že mě už odmítl, když jsem se snažila mu dát najevo, že mám o něj zájem, ale ta holka mi nesahá ani po kotníky, tak proč se na ni tak usmívá??...

Dál jsem poslouchat nemusela. Tohle mě vážně nezajímalo. Ať si ta slečinka myslí, co chce, je mi to jedno. Jen mě z toho těšilo nejvíc, že já jsem teď na koni, když mi Sam dělá společnost- v lavici, samozřejmě. Ale v jaké hře jsem se to ocitla? To zatím nevím, ale budu to určitě zjišťovat.  Usmála jsem se sama sobě při představě, jak budu všem lidem na škole prohledávat mozky a zjišťovat co nejčetnější informace. Sam na mě pohlédl s podobným úsměvem a zase se otočil směrem k tabuli, ikdyž vypadalo, že se výkladu moc nevěnuje. Ano, vypadalo to tak, poněvadž jsem nemohla s určitostí říct, na co právě myslí. Jeho myšlenky byly přede mnou ukryty tisíce kilometrů daleko.

Jakmile zazvonilo, Sam si nechal věci na lavici, tak jak jsou, usmál se a odešel pryč. Byla jsem celkem ráda, že jsem s ním nemusela vést další rozhovor, ale na druhou stranu jsem o něm chtěla vědět mnohem víc, než jen jeho jméno a že chodí do stejný třídy a dokonce se mnou sedí. Teda, spíše já sedím s ním.

Byla zrovna velká přestávka, a tak jsem měla čas o tom přemýšlet. Jenže to by mě nemusely vyrušit holky, které byly celé zvědavé, co jsem zač.

„Ahoj. Já jsem Mia.“ ozvala se černovláska a vedle ní stojící brunetka nezůstala pozadu. „ A já Linda. Tak jak se ti tu líbí?“

„Ahoj. No celkem fájn, ale na LA to nějak nemá.“  řekla jsme popravdě.

„Ty jsi z LA? Týýjo.“ řekla Linda. Ta musí být ale bohatá!

To jsem jí vyvracet nemohla, ale aspoň jsem to uvedla na pravou míru.„ No jo. LA. Bylo tam fajn, ale každý jednou potřebuje změnu.“

„ To věřím.“ zapojila se Mia. „ Jo, a jen abys věděla, Dawson mě požádal, abych ti dělala průvodce po škole, ať se tu první den neztratíš. Má tady o všechny strach.“ zasmáli jsme se. „Takže jsem ti kdykoliv k dispozici.“ myslela to upřímně, to jsem mohla vyčíst.

„Děkuji moc. Myslím, že to budu ze začátku trochu potřebovat.“

Mia byla hodné děvče a také velmi pěkné, i když to tak nevypadalo. Její černé vlasy po rameny s ofinou ji moc slušely. Nalíčená moc nebyla a i tak měla tvář krásně jemnou. Výškově byla něco jako já, takže max 170cm a postava štíhlá. Ale nejvíce se mi líbily její oblázkově modré oči, které bych u černovlásky vážně nečekala. Že by přebarvená blondýna? Hm, neřekla bych.  O Lindě by se dalo říct něco podobného. Brunetka s krátkými vlasy, vzadu vyčesány do rozcuchu, oči svítivě zelené, postava středně vysoká, sportovní. Asi si potrpěla na značkové oblečení, jelikož jsem na jejím těle nenašla ani jednu věc z obyčejného obchodu. Kde to kupuje? Tady asi ne. Na téhle škole mají pěkné holky, to jsem musela uznat. Ale aspoň nejsou žádné paničky. To už jsem se přesvědčila.

Vytrhla mě až Linda s její otázkou. „ A jak ses tady vůbec ocitla? Proč jsi nezůstala v LA?“ tohle jsem měla čekat. Ale nečekala. Nevěděla jsem co odpovědět, proto jsem řekla pravdu, ikdyž to vůbec nebylo snadné.

„ Moji...moji rodiče měli autonehodu. A zemřeli. Proto jsem se tu musela přestěhovat za babičkou a dědou.“ vyšlo ze mě tichým hlasem.

A sakra. To jsem se neměla ptát. Určitě to pro ni musí být těžký. Zase jsem to podělala.

Chudák holka. Nevím, co bych dělala na jejím místě.

„Oh... To, to je mi líto.“  pověděla Linda omluvně.

Já už to tam ale dýl nevydržela, protože se mi do očí začaly hrnout slzy, takže jsem musela vypadnout ven.

„Promiňte holky, asi se zajdu podívat na chvíli ven. Obhlídnout si to tu.“ řekla jsem a už jsem byla ze třídy venku. Doufám, že se nebudou cítit tak moc provinile..

Chtěla jsem najít nějaké místo, kde bych byla sama. Procházela jsem chodbou mezi mnoha studenty, kteří zde trávili přestávku. Ani nevím, jak jsem se ocitla na dalším patře, ale byl tam poměrně klid. Sem tam nějaký člověk prošel, ale nic zvláštního. Sedla jsem si na odpočívadlo vzadu a koukala z okna. Zase začínalo pršet. Paráda. Ještěže nemusím jít domů pěšky. Jenže tyhle myšlenky nepřemohly to, co jsem  cítila. Bylo to tu zase. Ta hrozná bolest při pomyšlení na moje rodiče. Vím, že holky o tom nevěděly a zeptat se musely. Nebyla to jejich chyba. Musím se to konečně naučit brát tak, jak to je. Jenže je to pro mě těžký. Hodně těžký. Začaly se ronit další slzy. V tom se mi za zády někdo objevil.

„Ses ztratila?“ řekl milým tónem ten známý hlas.

„Ne. Jen jsem se potřebovala na chvíli projít.“ odpověděla jsem a rychle si utírala slzy rukou, aby to na mě nebylo tak poznat.

Ale bylo. „Jenn? Ty pláčeš? Co se stalo?“ začal Sam a přišel blíž, aby se mi podíval do očí. Pohlédla jsem na něj a viděla jsem záblesk paniky.

„Ne to nic. Je to v pořádku.“  zalhala jsem.

„Neřekl bych, že je to pravda. Co tě trápí? Hlavně mi neříkej, že ti něco udělala Ashley. Jestli jo, tak jí to nedaruju.“

Zasmáli jsme se tomu oba. „Ne, neudělala mi nic. Nevím, co s ní všichni máte. Už je to dobrý. Bylo to jen takové chvilkové.“ řekla jsem mu, protože na odpověď čekal.

„Dobře tedy. A promluvit si o tom samozřejmě nechceš....“ hodil na mě pohled, kterým mi dával najevo, že tohle otázka nebyla. Tohle bylo konstatování. A navíc pravdivé.

„Promiň, ale teď ne.“ omluvila jsem se. Nechtělo se mi o tom více mluvit.

„Jak tedy chceš.“ pochopil a hodil zase ten svůj zvláštní úsměv. Chtěl pokračovat dál, ale mezitím zazvonilo a tak jsme rychle šli do třídy, aby nás učitel nechytl k tabuli. Nevím, jak to bývalo tady v Eversonu, ale v LA to bylo na denním pořádku.

Zbytek školy jsem prožila celkem v pohodě. Po slzách nebylo ani stopy a začala se mi vracet má oblíbená nálada. Na obědě jsem se s Miou a Lindou domluvili, že zajdeme do města.

„To je dobrý nápad. Děkuju. Ale budu muset zajet pro sestru do školy a zavést ji domů, tak bychom se mohli někde sejít.“ navrhla jsem.

„Co třeba u kina?“ zeptala se Mia. Oni tu mají kino?

„No, já se tu zatím dobře nevyznám. Nevyznám se tu vůbec. Jsem jsem trefila do školy.“ omluvila jsem se.

„To nevadí. Vysvětlím ti cestu, ano? Na křižovatce místo toho, abys zabočila doprava, zabočíš doleva a pojedeš nadále rovně.....“ pokračovala dále, ale já ji poslouchat nepotřebovala. Cestu jsem viděla naprosto jasně v její hlavě, když si ji představovala, aby mě navedla správně. Super, další výhoda, kterou mi tenhle šestý smysl nabízí.

 „...tak co, pochopila jsi mě aspoň trošku?“ dodala nakonec.

„ Jasně. Ty bys mohla dělat poradce na telefonu, když se někdo ztratí.“ zasmála jsem se a holky se taky neudržely. Mají smysl pro humor. To se mi líbí.

„Tak fajn. Teď ještě přežít poslední dvě hodiny a můžeme vyrazit.“ oddychla si Linda „ A v kolik se teda sejdeme?“

Musela jsem přemýšlet, za jak dlouho se dostanu domů a zpátky sem. „Hm, tak ve 4 by to šlo?“

„Určitě. Takže ve 4 u kina. Už se těším.“ konstatovala Mia a my s Lindou jsme jen přikývli. „Ale teď bychom měli jít, ať na dějepis nedojdeme pozdě.“ dodala ještě, a tak jsme se zvedli a šli do třídy.

Poslední dvě hodiny byly na pohodu. Dějepis jsem měla vždycky ráda a biologii jsem nějak taky přežila, i když to nikdy nebyl můj oblíbený předmět. Domů jsem jela s rozpolcenými pocity. Ale na první den to celkem ušlo, říkala jsem si. Teď jen zajet pro Amy ke škole a hurá ven.....