Osudové štěstí

Autorka: Sillwuška

4.LES

Je jasný, že bych měla být schopná svou oblíbenou knihu číst až do haleluja, jenže to by venku nesmělo být tak, jak je. Po včerejší bouřce nebylo ani stopy a slunce krásně svítilo.  To mi vnuklo nápad se jít projít po okolí. Vždyť  bych měla slyšet, co se kde šustne, tak to půjdu prozkoumat. Na sebe jsem hodila jen mikinu, nevypadá, že je tam moc zima, a seběhla jsem dolů.

Cestou jsem neviděla Amy, kterou jsem měla v plánu vzít sebou. Nechtělo se mi jít samotné, ale nenašla jsem ji. Proto jsem se obrátila na Marry,  která seděla v obýváku na křesle a sledovala  svůj oblíbený seriál (to měla ve svých myšlenkách napsáno už dávno předtím), protože když jsem na ni poprvé zavolala, ani nereagovala.

 „ Haló babi?“ zkusila jsem to podruhé.

„Ano zlato? Copak potřebuješ?“ odtrhla se konečně od obrazovky.

„ Kde je Amy? Že jsem ji neviděla ve svém pokoji.“ zeptala jsem se.

„ Jela s dědou do obchodu, byla strašně zvědavá, jak to tam vypadá, když jsme se o tom u oběda bavili. Tak jí vzal děda s sebou. Chtěla jsi jen taky nebo copak?“

„ Ne, ne. Rozhodla jsem se jít podívat ven a kousek se projít a chtěla jsem vzít Amy s sebou. Ale když tu není, tak nevadí. Půjdu sama.“ řekla jsem.

„Dobrá tedy. A vyznáš se tu? Hlavně nikde nezabloudí ano? Máš u sebe mobil?“ ujišťovala se Marry.

Vytáhla jsem ho z kapsy od mikiny a zvedla ho nahoru. „ Jasně, že mám. Tak já tedy jdu. Zatím se tu měj.“

„ Ale do večeře buď zpátky!“ zavolala ještě na mě a přitom měla zajímavé další myšlenky

Já se snad na ten seriál nikdy nedodívám. Óó, takže Richard už je zase s tou Ellenou? Hm..... to je zajímavý......

Víc jsem slyšet nepotřebovala. Takovéhle telenovely, ve kterých se každý s každých muchluje, rozchází a podobně, mě nikdy nebrali a z Marryina pohledu jsem je vážně vidět nemusela.  Nazula jsem si svoje bílo-zelené addidasky, v nichž jsem sem dojela a vydala se ven.

Zase takové teplo, jaké jsem očekávala díky slunečním paprskům, nebylo. Docela mě otřásla zima, ale vracet jsem se už nevracela, takže to nějak přetrpím. Vydala jsem se po chodníku směrem k velkému lesu. Nechtělo se mi jít do centra, protože by tam na mě každý jen čuměl. To si radši  počkám do pondělka, do školy.  Procházela jsem kolem sousedních domů, dokud jsem nedošla na konec naší ulice, na kterou navazovala už jen malá polní cestička. Když jsem vzhlédla na stromy, které se větrem kymácí, nebyla jsem ještě pořádně rozhodnutá tam jít. Ale tak co, pomyslela jsem si, nic se mi stát nemůže, když slyším myšlenky kolem sebe. A zvířata? Když tak bych utekla.

„Ach ta naivita“ řekla jsem sama sobě nahlas a zasmála se.

Poté jsem šla dál po té uzounké cestičce, která pokračovala i uvnitř lesa. Koukala jsem kolem sebe, abych si pamatovala, kudy jsem se sem dostala. Nechtěla jsem se zrovna ztratit, tím bych si moc nepomohla. V celém lese nebylo ani živáčka. Sem tam mi nad hlavou přeletěl nějaký ptáček, ale to bylo tak všechno.

Stále jsem pokračovala po té pěšině, dokud jsem nedošla ke krásné malé louce poseté samými kytičkami. Byla překrásná. Míhala se různými barvami- žlutou, fialovou, růžovou, zelenou, modrou... prostě dokonalost. A to, co mě uchvátilo ještě víc, bylo malé jezírko překypující nebesky modrou vodou. Vypadalo přepychově. Když jsem se nad něj naklonila, viděla jsem se jako v zrcadle. Slečna s tmavě hnědými vlasy dlouhými pod ramena, hnědé velké oči po tátovi a dlouhé řasy po mámě, postava štíhlá, dobře vypadající. Sedla sem si poblíž na spadlý starý strom a hleděla na tu krásu kolem. Vypadalo to tu jako z nějaké pohádky, kouzelná louka. Uchichtla jsem se. Pak jsem si vzpomněla na foťák, který jsem náhodou popadla ze stolu. Myslela jsem, že by se mohl hodit. A taky že, yop. Tohle by se mohlo Silvii líbit. Potom jí pošlu v mailu pár fotek, ať se tu těší, pokud přijede. Doufám, že ano. Povzdychla jsem si.

Když jsem dofotila, koukla jsem se na fotky znova. Bylo to tu vážně krásné. Našla jsem dokonce ještě staré fotky, jak jsme se u ní jednou společně fotili. Při pohledu na ně jsem se musela usmívat. Byli jsme nerozlučná dvojka už od školky. Chodili jsme na stejnou základku, do stejných kroužků, dostali jsme se na stejnou střední školu. Všechno jsme dělali společně a když jedna z nás náhle onemocněla, ta druhá taky, i když jí nic nebylo. To byly časy. Škoda, že už je to všechno pryč. Při těchhle vzpomínkách mě však něco nebo spíše někdo vyrušil. Koukla jsem se kolem, ale nikoho sem neviděla. Pokrčila jsem tedy rameny a pokračovala ve sledování fotek. Jenomže v tom si někdo odkašlal a já s leknutím vyskočila a postavila se. Přede mnou stál kluk se středně dlouhými hnědými vlasy a jeho oči usazené v bleďounké tváři, vyzařovaly také sametově hnědě. Mohlo mu být nanejvýš 18, řekla jsem si, avšak jeho krása se nedala popsat. Hleděli jsme na sebe jako na zjevení a první, kdo promluvil, jsem byla já.

„A-ahoj. Co tady děláš?“ zeptala jsem se opatrně.

„Noo, spíš co tady děláš ty?“ řekl překvapeným tónem.

„ Já.. já se byla jen projít..“ víc ze mě prostě nevylezlo.

„Jo takhle. A co ten foťák? Nějaká vášnivá fotografka přírody nebo turistka?“ uchechtl se.

To se mi nelíbilo, proto jsem mu to taky s klidem vrátila. „Ne, já tady bydlím. Na toho turistu vypadáš spíš ty.“ poukazovala jsem na jeho potrhané džíny, které však na něm vypadaly jako kousek od předního módního návrháře.

„No to víš. Klacky pod nohama nejsou moc dobrá věc.“

Já jsem neodpovídala. Ani mě žádná odpověď nenapadla. Snažila jsem přečíst si jeho myšlenky, ale kromě pár slov jako nová holka, zajímavost, louka, jsem nic jiného nepostřehla. Cože? To je divný. Docela mě to i znepokojilo.

„Kde vlastně bydlíš? Ještě jsem tě tu nikdy neviděl.“ pokračoval v konverzaci.

„Ani jsi mě tu vidět nemohl. Včera jsem se přistěhovala. Je to kousek odtud.“  ukázala do lesa směrem k našemu domu.

„Takže to jsi ty, jedna z těch Johnsonovic holek, které měly dojet.“ řekl si spíš sám pro sebe, ale můj dobrý sluch to zaregistroval.

„Jak víš, kdo jsem?“ dívala jsem se na něj vykulenýma očima, protože jsem nechápala, kde na moje příjmení došel.

„ No to víš, tady se nic neutají. Hlavně když tvoji prarodiče mají v centru obchod a každý ve městě je zná.“ usmál se.

„ Aha. A ty jsi...?“ nedokončila jsem větu, protože určitě uhádl, co jsem tím chtěla říct.

„Promiň, já jsem Samuel Healy.“ představil se mi, ale ruku mi nepodal. No, zdvořilostí jsem nikdy moc netrpěla, takže mi to bylo fuk. „ A ty?“

„Jennifer.. Johnson, ale většinou mi všichni říkají Jenny nebo Jenn“  vysvětlila jsem mu to raději, protože nesnáším, když mě někdo oslovuje Jennifer, přestože ve škole tomu jinak nebylo.

„ Fájn.“ zasmál se taky. „ Jak vlastně narazila na tohle místo, Jenny?“ na moje jméno dal zvláštní důraz, ale jinak silný. Znělo to....velmi něžně.

„ No, jak už jsem říkala, šla jsem se projít, protože doma mě to už nebavilo být celý den zavřená, tak jsem se rozhodla jít ven. Kráčela jsem po téhle úzké cestičce“ poukázala jsem na ni „ a ta mě dovedla až na tuhle krásnou louku. Ale ty jsi mi ještě neodpověděl na mou otázku.“  uraženě jsem se zatvářila, ale žádná uraženost ve mně doopravdy nebylo.

„Na jakou?“ udiveně mě sledoval a pak si vzpomněl. „Jo na tuhle. No. Vlastně tu dělám to,co ty. Procházím se. Tohle je moje oblíbené místo, kde rád chodím a relaxuju. Nikdo mě tu neruší. Je tu velké ticho, jak už sis mohla všimnout a to mám rád. Ale jen v mezích mých možností.“

Při jeho vyprávění jsem se dívala do jeho čokoládových očí a pokoušela se rozluštit, na co myslí. Ale bylo to bezvýznamné. Zase jsem došla jen na pár slov- zajímavý, ticho, krásná.  Žádný souvislý věty. Místo toho mě jeho oči uvěznily a jakoby mě nechtěly pustit. Jejich krása mě pohlcovala čím dál víc a já ne a ne se z jeho pohledu dostat. Vytrhla mě z nich až Samova otázka, kterou mi kladl už podruhé.

„ Hej, vnímáš mě, Jenn?“

„ Jasně. Promiň. Jen jsem se trochu zamyslela. Co ses mě ptal?“ zasmál se mi, jakoby v mojí řeci byl skrytý nějaký vtip. Ale asi jsem mu vtipná opravdu připadala. Kdo by taky ne, kdyby se vám stále díval upřeně do očí a ani nevnímal okolí.

„Ptal jsem se, kolik ti je let..?“ zopakoval znovu otázky.

„17“ odpověděla jsem automaticky „ ale pokud nepřijdu domů včas, tak ze mě bude 17tiletá holka bez večeře a to by se mi nechtělo.“ ani jsem si nemyslela, že to bude tak vtipné, ale zasmáli jsme se tomu oba.

„Dobrá dobrá. Tak radši upaluj za babičkou a dědečkem, ať ti krupička nevychladne“ zkusil Sam zavtipkovat.

„ Neboj se. Už taky jdu. Na druhou stranu mám krupičku celkem ráda, tak moc neurážej, jasný?“ hodila jsem po něm vražedný pohled, ale moc se mi to asi nepovedlo, protože se začal smát znovu.

„Tak fájn. Už raději mlčím. Měj se hezky, Jenny. Možná se zase uvidíme.“  zavolal na mě, když jsem byla od něj víc než 20 metrů. Už jsem neodpověděla. Nechtělo se mi křičet na celé kolo, proto jsem na něj jen mávla a hodila úsměv na rozloučenou.

Cestu nazpět jsem si překvapivě pamatovala velmi dobře, a tak i když se pomalu začalo stmívat, rychle jsem se ocitla u chodníku na kraji dlouhé ulice, odkud jsem dal spatřit náš dům. Pospíšila jsem si, abych stihla tu večeři, přestože pochybuju, že kdybych nepřišla včas, Marry by mě hladovou nenechala. Ale aspoň to sedělo do kontextu, řekla jsem si a sama pro sebe se usmála. Sam byl vážně krásný kluk, ale takhle o něm přeci nesmíš přemýšlet Jennifer Johnson!!-vyletělo na mě svědomí- určitě má nějakou holku, protože není možné, aby takový kluk by sám. To by bylo proti všem pravidlům, které u nás v LA vládly. Ale vždyť tady už nejsme v LA, takže proč by nemohl být sám..?- říkala mi druhá půlka mého já. Okay. Konec tohohle dilema. Ať je sám nebo ne, stejně bych pro něj nebyla dost dobrá, takže tečka.

 Vběhla jsem do domu a všechny pozdravila. Marry zrovna chystala na stůl.

„ Jdeš právě včas. Skoč si umýt ruce a posaď se k nám.“ pověděla mi babi.

Ještěže už je ta holka doma. Začínala jsem se bát, že se tam ztratila. Nebývá tam teď moc bezpečno. Ale tak co, hlavně, že je tu.

Jak nebývá bezpečno? Tomuhle jsem neporozuměla, kdoví.

„ Jenny, kde jsi byla?“ ptala se mě Amy, jakmile jsem se posadila ke stolu.

„Byla jsem se projít. Chtěla jsem tě vzít s sebou, ale babička mi řekla, že jsi jela s dědou do obchodu, tak jsem šla sama. Ale příště tě vezmu, pokud budeš doma, ano?“ nabídla jsem ji.

„Jasně. To bude super. Ale musíš se zajet taky podívat do toho obchodu, je to tam super. Dneska jsem dědovi celé odpoledne pomáhala, viď?“ nadšeně se otočila na Henryho.

„ To víš, že ano, Amy. Dneska mi velice usnadnila práci, takže jsme to měli raz dva.“ doplnil ji děda.

„Určitě s váma příště pojedu.“ mrkla jsem na Amy a věnovala jsem se dál jídlu. Tím jsme taky konverzaci ukončili a já potom šla nahoru do pokoje, protože na mě dolehla únava. Bylo to určitě tou procházkou. Jenže celou dobu jsem nemohla přestat myslet na ty hluboké hnědé oči, jež mě tak pohlcovaly a ve kterých jsem byla jako v jiném světě. Byla to první noc, kdy jsem nebrečela kvůli rodičům a také první noc, kdy se mi zdálo o Samovi Healymu.....