Osudové štěstí

Autorka: Sillwuška

3.DIVNÉ HLASY

Ani nevím, kdy jsem usla. Muselo to ale být hodně pozdě, protože jsem byla celá polámaná a nevyspaná. Jenomže to bylo nic. Slyšela jsem něco divného. Něco, co nikdy v životě moje uši nepostřehly. Nejdřív jsem si myslela, že je dole nějaká sešlost nebo něco, ale když jsem došla tou dlouhou chodbou ke schodišti, nic takového se nekonalo. Jen jsem viděla Marry jak stojí u kuchyňské linky a vaří oběd. Koukla jsem na hodiny- půl jedenácté, celkem úctyhodný čas na mé probuzení. Jenže ty hlasy tam stále byly a hlava mi už z toho pomalu třeštila. Vešla jsem k Amy do pokoje, abych zjistila, jestli ještě spí. Ta už však byla asi dávno vzhůru, protože seděla u počítače a jen mačkala klávesnici.

„Dobré ráno, Amy“ pozdravila jsem ji, aby si mě všimla.

„Dobré Jenn“ odpověděla mi , jakmile odvrátila hlavu od obrazovky. Nechtěla jsem se vracet ke včerejšku, protože to nebylo zrovna lehké, a proto sem radši začala s tím nejjednodušším.

„Jak se ti tu líbí?“ 

„No myslím, že to tu bude fájn“  

Ale už vidím xichty těch ve škole, jak přijdu první den.... 

Cože? Co to řekla? Vždyť to o té škole nemluvila nahlas! Tohle je divné. Hodně divné. A potom mi to došlo.

„Amy, na co jsi myslela?“ zeptala jsem se, abych se ujistila.

„Proč? Co?“ byla zmatená.

„Jen mi řekni, na co jsi myslela po tom, jak jsi mi odpověděla, že to tu bude fájn..?“ vysvětlila jsem ji jen pro pořádek.

„No......že už vidím xichty těch děcek ve škole, jak po mně budou první den koukat“ odpověděla.

Tak to  snad musí být jen nějaký přelud. Nebo snad ještě spím a zdá se mi nějaký sen? Ale Amy mě vyvedla z omylu, když mě začala mávat rukou před očima.

„Jenny, no tak. Vnímáš mě vůbec?“

Co se jí zase stalo? Ona mě snad ani nevidí.

„Jo vnímám tě, neboj. Jen … ale vlastně nic.“ řekla jsem a pomalu odcházela z jejího pokoje.

Mno, doufám, že bude v pořádku. Já jdu radši odepsat Katy na e-mail. Mám ji hodně, co říct. Zasedla zpátky k počítači a opět psala.

To jsem blázen nebo co? Co se to tu sakra děje? To slyším její myšlenky? Né, to nemůže být možný. Ale vždyť mi odpověděla přesně to, co jsem taky slyšela. Ach jo. Asi se s tím budu muset smířit. Jenže Amy nebyla jediná, kterou jsem slyšela. Měla jsem v hlavě tolik různých hlasů a mozek mi to nebral. Nepomohlo mi ani se zavřít do pokoje. Když jsem vylezla na balkón, abych se nadýchala čerstvého vzduchu a doufajíc, že by to mohlo zmizet, bylo to ještě horší!

Ach, to je dneska krásný den. Musím si zajet do města na manikúru..říkala si nějaká slečinka, která šla po chodníku.

To snad není možný! Já ten déšť nenávidím! Zase mi polámal všechno, co mám na zahradě! myslel si soused naproti.

Měla bych zajet do obchodu na nákup. V lednici zase už nic není... vycházelo vedle od sousedů.

Georgi! Nech toho kocoura! Co ho taháš za ocas?! Jen počkej!!... znělo z konce ulice.

Rychle jsem zalezla zpátky dovnitř, abych je nemusela poslouchat. Musím se naučit to nějak vypnout, jinak se z toho zblázním, řekla jsem si v duchu. Ano, na tomhle budu teď pracovat. Skočila jsem na postel a rozvalila se tam jak dlouhá tak široká. Tak, a teď nebudu na nic myslet. Jen prostě budu ležet a o ničem nepřemýšlet. To se mi taky na chvíli povedlo a mohlo to tak být i dýl, jenomže to by nesměla dojít Marry.

„Jenn, je oběd, pojď se najíst“ řekla mi, jak vešla do dveří.

„Ano, hned tam dojdu“ odvětila jsem, protože se mi nechtělo jít rovnou, ještě chvíli meditovat. V tom mě však přerušili Marryiny myšlenky, když odcházela.

Ach jo. Mno doufám, že ji aspoň bude chutnat dnešní oběd, když si večeře moc nedala. Raději jdu prostřít stůl.

Musela jsem se tomu zasmát- vůbec poprvé za celý měsíc. Budu ji  asi častěji poslouchat, ať ji trochu víc poznám. Vlastně, měla bych poslouchat všechny více. Ale není to lezení do soukromí? Možná jo. Ale co, když už tohle umím, tak proč toho nevyužít. Nálada se mi trochu zvedla a za to jsem byla ráda. Nakonec jsem vylezla z postele a šla dolů do jídelny. Ostatní už seděli na svých místech.

„ Ále, dobré poledne slečinko“ volal na mě děda, jak jsem scházela dolů.

No jestli takhle bude stávat každý den, tak to bude zábava. Ale, ať se jen vyspí, dokud ještě může.

Jen jsem se na pozdrav usmála. Nevím, co bych mu na tohle odpověděla.

Marry už nosila na stůl. Dneska jsme měli lasagne. Moje nejoblíbenější jídlo vůbec. Peggie je uměla připravit naprosto špičkově. Škoda, že jsme ji museli dát výpověď, ale už by se neměla o co a o koho starat. Doufám, že si brzy najde nějakou práci.  Vzpomněla jsem si na to, co si Marry myslela, a tak jsem si nabrala dost na to, abych ji přesvědčila, že mi chutná.

„Jsou skvělé, babi.“ pochválila jsem ji a ještě si přidala. Jenomže později jsem toho litovala, jelikož jsem byla naprosto přecpaná.

„Díky“ odpověděla mi.

Tak, konečně jí chutná. To mě těší. Myslela si spokojeně Marry a já se jen zase usmála.

To je dilema. Mám objednávat zase zboží do obchodu nebo ne? Nevím, jestli je tam dost zásob. Hm, budu se muset poradit s Marry. Koumal Henry. Oh, takže oni mají obchod. Hned jsem na tohle téma navázala. Chtěla jsem toho vědět víc.

„ Dědo? Babi?“ začala jsem. „ Co vy tu vlastně celé dny děláte?“ ptala jsem se.

„No nic moc holka. Většinou jsme v našem obchodě“ oznámil mi Henry.

„ Neřekla bych , že je to zrovna obchod. Spíš takový malý obchůdek kousek odtud. Nějak se přece živit musíme.“ vysvětlila Marry.

„ Jasně. Chápu.“ odpověděla jsem.

„A dnes tam nikdo není?“ zapojila se Amy do rozhovoru.

„Ale je. Jsem tam já“ řekl Henry „ zrovna máme polední pauzu, takže jsem zajel domů na oběd. S babičkou jsme se tam bývali vždy oba a na obědy jsme chodili do vedlejší restaurace, ale teď bude babička vařit doma, takže budu jezdit sem.“ doplnil a vzápětí si povzdechl.

Jak se mi bude stískat po těch skvělých steacích a pivu od Roosie.

Tohle jsem už vážně nemohla vydržet a zasmála jsem se na celé kolo. Ostatní na mě zírali, a proto jsem se raději omluvila.

„Promiňte.“ a koukla jsem zpátky do talíře a dojedla tu trochu,co jsem nechala.

No toto. Zajímalo by mě, co jí přišlo tak směšné. Jestli ten náš obchůdek nebo co. Ale tak co, hlavně, že se zase konečně směje. No jo, zase babi. Myslí na ostatní jen na sebe ne.

„ A Jenn?“ obrátila se na mě Marry „kdyby si chtěla a měla náladu občas zajít do krámu, mohla bys tam třeba pracovat a tím nám pomoci. Ovšem je to jen a jen na tobě. Do ničeho tě nebudeme nutit.“  doufám, že jsem jí tím moc neotrávila, ale je pravda, že my dva už na to s Henrym nestačíme.

„ Myslím, že je to dobrý nápad. Určitě bych vám mohla pomoci. A neboj se, neotrávila jsi mě tím.“  odpověděla jsem jí, ale vzápětí jsem toho litovala. A sakra. Teď jsem se prozradila. Doufám, že si toho nevšimne. Jenže opak byl pravdou. V Marryiných myšlenkách se to objevilo hned.

Cože? Vždyť jsem to neřekla nahlas. Nebo snad ano?  To jsem blázen.

 Ne babi, ty ne, ale já ano. A pokud si nebudu dávat větší pozor, na co odpovídám, mohla bych se dostat do pořádnýho průšvihu. Nehodlám zatím o mé výjimečné schopnosti někomu říkat, takže se nechci hned prozradit. Další věc, na které budu muset zapracovat.

„No nic, myslím, že se vrátím zpátky do pokoje a půjdu si něco přečíst.“ protrhla jsem svým hlasem tuhle trapnou chvíli ticha.

„Samozřejmě, jen běž. Čtení je důležité“ zareagoval děda.

No že to říkáš zrovna ty, který přečetl za celý svůj život maximálně pár knížek a to ještě z donucení, když jsme to měli do školy. Myslela si Marry a hodila po Henrym zvídavý pohled.

Dál už jsem je nevnímala a zalezla do pokoje. Jenomže číst se mi zrovna nechtělo. V tom mě však něco napadlo. Měla bych vyzkoušet ten PC, ať vím, jestli se s ním dá vůbec pracovat. Zapla jsem ho a s překvapením jsem zjistila, že jsou tam všechny moje soubory, co jsem měla v LA. Týjo, on to byl vlastně celý můj počítač! A to jsem si toho ani ze začátku nevšimla. Je taky pravda, že jsem ho nijak moc nekoumala, když jsem sem včera poprvé vešla a večer už byla tma.

Rozhodla jsem se napsat Silvii mail. Proto jsem vlezla do svojí schránky, ale tam už na mě jeden od ní čekal.

Ahoj ty moje krásko.:-*

Tak co, jak se máš? Líbí se ti tam? Tady je to bez tebe hóódně prázdný. :( ta fiflenka Kristina si zase myslí, bůhví jaká není dáma, když si koupí nové boty od Gucciho a přijde v nich do školy. Jenže to ještě netušila, že já mám na sobě ty modré Gucci, které jsem dostala od tebe, než jsi jela, a krásně mi ladily i s těmi mými šaty. No prostě to jsi měla vidět ten její výraz! Uprostřed jídelny se vytočila a odešla nevím kam, ale celkem mi to je jedno. :D jeééé promiň, asi tu plácám nesmysly. Strašně moc mi tady chybíš :( doufám, že brzy za mnou dojedeš a podnikneme nějakou akci a hlavně nákupy. Máte tam vůbec nějaké obchody?  A co škola? Už jsi potkala nějaké krasavce, kteří by stáli za hřích? :D :) Odepiš mi hned, jak se dostaneš k internetu. Budu čekat, protože nevím, jestli máš u babi a dědy počítač.                                  

                                                                                  pá Tvoje milovaná Silvia :-*

Byla jsem moc ráda, že si na mě vzpomněla. Myslela jsem si, že třeba zapomene, ale ona ne. Proto to je moje největší zlatíčko, co jsem v LA měla. Hned jsem se pustila do odpovědi.

Zdravím moje krasavice:-*

Nevím, jak bych popsala moje dnešní rozpoložení, ale pro začátek je to tu celkem dobrý. Počítač tu mám, dokonce svůj, co jsem měla v LA, takže ti můžu odepsat kdykoliv. Ne neboj se, jsem ráda, že jsi ty boty využila a především mě těší, jak jsi zatočila s Kristinou. Ta kráva si to jednoznačně zasloužila. Ve škole jsem zatím nebyla, čeká mě to v pondělí. Ani nevím, jestli se tam těším nebo ne, protože už vidím, jak se budou ti místní tvářit, když vstoupí do třídy úplně cizí holka. No, určitě se ti potom ozvu,jak to dopadlo. S těma obchodama je to tu horší. Sice jsem v centru ještě nebyla, ale na 2000 obyvatel tu určitě nebudou stavit velké obchodní centrum. :D O tom si můžu nechat jen zdát. Ale zatím mi to tu nechybí. Budu se snažit přijet, co nejdřív, ale  je docela ještě brzy. Myslím, že by Henry s Marry nebyli moc nadšení. Určitě se to ale nějak vyřeší. Doufám, že ty si tu taky uděláš malý výlet. Taky se mi po tobě hrozně stýská. :(  zase se ozvi, ať aspoň něco nového vím. Pozdravuj Tylera a ostatní lidi.

                                                                                                          Pá, tvá Jenny:-*

Klikla jsem na Odesat, ale dýl jsem na PC nezůstávala. Nějak mě to nelákalo, a tak jsem si vzala z knihovny svojí oblíbenou knížku, abych se odreagovala od těch myšlenek a celého dění kolem. Opřela jsem se o polštář na posteli a ponořila se do víru nikdy nekončící fantazie..............